Rozhovor s ředitelem Ústavu pro péči o
matku a dítě doc. MUDr. Jaroslavem Feyereislem,
Csc.
Bylo by zajímavé zjistit, co se při slovech „pražská
podolská nemocnice“ vybaví lidem dřív – zda tradičně
kvalitní lékařská péče anebo umístění těch pěti
budov v parku pod vyšehradskými hradbami s nádherným
výhledem na klidně plynoucí Vltavu. Nejspíš se
ovšem oba pocity rychle spojí, což mi připadá výhodné
a mimořádně uklidňující, jakkoliv z titulu svého
pohlaví se pacientem ústavu rozhodně stát nemůžu.
Jeho ředitel. doc. MUDr. Jaroslav Feyereisl, CSc.
hovoří o minulosti zasvěceně, o přítomnosti s uspokojením
a o budoucnosti se zaujetím.
„V roce 1909 se vynikající český chirurg a rentgenolog
MUDr. Rudolf Jedlička rozhodl založit reprezentativní
český léčebný ústav, který by soustřeďoval přední
lékařské kapacity prakticky ze všech oborů medicíny
a skýtal tak záruku, že pacienti budou léčeni komplexně
na úrovni nejnovějších vědeckých poznatků a s využitím
nejvyspělejší lékařské techniky. Tento velkorysý
projekt, jehož vzorem byly nejmodernější evropské
ústavy, se podařilo realizovat poměrně rychle a
v červnu roku 1918 byla podolská nemocnice otevřena
pro veřejnost. Na její architektonické podobě se
nejvíce podílel architekt prof. Ing. Rudolf Kříženecký.“
Povedlo se mu to. Ještě dnes působí např. dvě kruhové
dvoupatrové dvorany v centrální budově anebo hlavní
schodiště obložené italským mramorem impozantně
a naprosto se vymykají obvyklému „nemocničnímu“
prostředí.
„Za první světové války se část sanatoria stala
přechodně vojenskou nemocnicí, za druhé byl zase
celý léčebný ústav přeměněn na lazaret pro jednotky
SS. Při Pražském povstání byla budova poškozena
dělostřeleckými zásahy, nicméně i tak sloužila
jako repatriační nemocnice pro tuberkulózní vězně,
kteří se vrátili z nacistických koncentračních
táborů.
Po revoluci bylo sanatorium převedeno do státní
správy a bylo v něm zřízeno klinické pracoviště
pečující o ženy a děti. Umístění kojenecké kliniky
a kliniky gynekologicko-porodnické pod jednu střechu
předznamenalo budoucí vývoj a znamenalo pokrok
ve srovnání s předchozím pojetím i řešením problémů
péče o matku a dítě. A když byl v roce 1951 zřízen
Ústav pro péči o matku a dítě také jako ústav výzkumný,
jeho obě kliniky přestaly být součástí Státní fakultní
nemocnice a celý ústav se stal organizací přímo
řízenou ministerstvem zdravotnictví, byla komplexnost
jeho činnosti završena.“
V posledních letech éry socialistického zdravotnictví
ovšem podolská nemocnice zaznamenala určitou stagnaci
(doktor Feyereisl dokonce hovoří o soumraku), která
v roce 1994 nakonec vyústila až ve známé snahy
celý ústav zlikvidovat. Nepochybně šlo v první
řadě o lukrativní pozemky blízko centra. V úspěšném
úsilí o záchranu zdravotnického zařízení se angažovaly
desítky známých osobností i statisíce obyčejných
občanů.
„Dnes patří ÚPMD k největším porodnicím v ČR, ročně
se tu narodí 2500 dětí. Tři primariáty (porodnický,
gynekologický a neonatalogický) a ústřední laboratoře
spolehlivě pokrývají celou širokou oblast reprodukční
medicíny. Součástí ústavu je gynekologicko-porodnická
katedra IPVZ zajišťující postgraduální výuku i
atestační zkoušky I. a II. stupně. Jako jediné
gynekologicko- porodnické pracoviště v republice
přímo spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací
v oblasti perinotologie, velkým přínosem v poslední
době bylo podepsání smlouvy o spolupráci s 3. lékařskou
fakultou UK, která na naše pracoviště přivedla
studenty a tím i nové aspekty do klinické práce.“
Doktor Feyereisl si pochvaluje, že se podařilo
získat pro ústav nové erudované operatéry se zahraničními
zkušenostmi – a také prostředky ze státního rozpočtu
na už nevyhnutelné opravy střechy, topení a pak
i na nákup nových technologií. Avšak prvořadým
úkolem je stálé zkvalitňování péče o pacienty.
A tak si povídáme o standardech i nadstandardech,
vylepšování vybavení pokojů i o tom, co dnes nejvíc
ohrožuje zdraví mladých maminek.
„Obecně platí, že každá mladá těhotná žena, která
dodržuje patřičnou životosprávu, nic jiného nepotřebuje.
Pokud má pocit, že by jí prospěly třeba nějaké
vitamíny, měla by při užívání různých volně prodejných
přípravků důsledně dbát na doporučované dávkování.
Jejich výběr je podle mého výhradně individuální
záležitostí. My máme pozitivní zkušenosti s preparátem
GS Mamavit, které vycházejí z toho, že jsme si
ho z určitého důvodu zvolili, že jsme měli možnost
spolupracovat s těhotnými, které ho dlouhodobě
užívali, a mohli jsme si na základě klinických
pozorování ověřit, že nemá žádné nepříjemné vedlejší
účinky a je dobře snášen. Z tohoto pohledu ho můžeme
budoucím maminkám, které si vybírají z řady obdobných
přípravků, doporučit.“
Zdeněk Rosenbaum
| 
