PHARMA NEWS

 

| úvodní strana | kontakt | předplatné | inzerce | aktuální číslo | starší čísla |

 
AKTUÁLNÍ ČÍSLO

MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA

Označovaná v současnosti též názvem „psychoafektivní porucha“ nebo přesněji „bipolární afektivní porucha“, představuje velmi závažné duševní onemocnění, jehož průběh hrozí fatálními následky. Značnou zátěž přitom klade nejen na pacienta samého, ale bezprostředně ovlivňuje i jeho nejbližší okolí, rodinu a přátele.

Afektivní poruchy, tedy „poruchy nálad“ zahrnují celou skupinu příznaků. Mezi neodbornou veřejností je pak nejznámější pojem „deprese“. Na úvod je nutno poznamenat, že tento termín se v běžném životě značně nadužívá a jako deprese bývají označovány všechny stavy, kdy se dotyčný zkrátka „cítí smutný“ a podobně. Uvažujeme –li ale výraz deprese tak, jak ho chápe současná medicína, je zcela jasné, že se jedná o velmi závažný problém, který velmi negativně ovlivňuje život pacienta.

V tomto článku se zaměříme zejména na bipolární afektivní poruchu, dříve známou pod označením maniodepresivní psychóza, kterou charakterizuje střídání depresivních a manických fází.

Vznik onemocnění

Příčinu vzniku bipolární afektivní poruchy nelze, jako ostatně u řady dalších psychických poruch, jednoznačně určit. Vzniká pravděpodobně kombinací biologických a psychologických faktorů. Svou roli zde sehrávají jak dědičné dispozice, tak faktory vnější. Ačkoliv v poměrně nedávné době se pozornost některých vědců zaměřila na možnou souvislost rozvoje některých případů tohoto onemocnění (a též schizofrenie) s určitými geny 1. chromozomu a dosáhli v tomto ohledu zajímavých výsledků, nelze ani dnes s určitostí objasnit celý princip jeho vzniku.
Bipolární afektivní porucha postihuje zhruba jedno procento populace, a k jejímu rozvoji dochází nejčastěji mezi 20. – 35. rokem věku. Případy mladších pacientů, nebo naopak těch ve vysokém věku, však nejsou žádnou výjimkou. Z celkového počtu případů není patrný vyšší výskyt onemocnění v závislosti na pohlaví.

Průběh

Průběh bipolární afektivní poruchy charakterizuje střídání depresivních i manických fází, které jsou zpravidla odděleny různě dlouhými časovými úseky, ve kterých je pacient prakticky zdráv – tzv. remise.

Průběh, trvání i poměr četnosti jednotlivých fází je však velmi variabilní. V závislosti na střídání fází můžeme vyčlenit tři základní formy onemocnění. Jsou to:

Forma alternativní – kdy se obě fáze střídají, ale jejich vzájemný odstup je nepravidelný.

Forma cirkulární – kdy ke střídání fází dochází zcela pravidelně a jsou odděleny intervalem remise.

Forma „a“ double – kdy po jedné fázi ihned následuje fáze druhá a teprve poté remise.

I počátky jednotlivých fází se mohou lišit. V některých případech začínají velmi zvolna, jindy velmi náhle. Obdobně i jejich odeznívání může probíhat jak postupným zlepšováním stavu pacienta, tak náhlým zlomem. Počátky jednotlivých fází jsou zpravidla spontánní, zhruba v každém pátém případě pak v závislosti na psychogenní traumatizaci.

Individuální je i trvání jednotlivých fází. V průměru jde zhruba o čtyři a půl měsíce. Tímto údajem ale nelze trvání fáze nijak vymezit. U některých pacientů dochází k velmi rychlému průběhu fáze, během několika dní nebo i hodin, jindy je jejich trvání zase výrazně delší. Po určité době trvání fáze se obvykle projeví tzv. autosanační pochody. Většina fázi, přestože nebyly léčeny, proto končí uzdravením pacienta (nestandardně dlouho probíhající fáze poukazují na možnou přítomnost organického onemocnění centrální nervové soustavy). Následně nastává výše zmíněné období remise, ve kterém pacient nevykazuje známky onemocnění. I toto období má rozličné trvání, např. několik měsíců, ale i let. Tato doba je, jak je patrné z uvedených faktů, také velmi individuální.

Vraťme se ještě k poměru jednotlivých fází. I když i ten je velmi rozmanitý, zpravidla převažují fáze depresivní. Bipolární afektivní poruchu však určuje alespoň jedna manická nebo hypomanická (viz. níže) fáze. Celkový počet fází, zejména depresivních, je obvykle vyšší u žen. Frekvence fází zpravidla vzrůstá s věkem, jejich délka a doba trvání remisí se zkracují.

Jednotlivé fáze jsou tedy charakterizovány projevy depresivního nebo manického syndromu a jejich jednotlivých typů, které se mohou příznakově lišit a způsobovat komplikace různé závažnosti.

Depresivní syndrom

Projevuje se řadou psychických příznaků, z nichž hlavní představuje pokles nálady v patickou – depresivní. K tomuto poklesu dochází bez zjevných, psychologicky dostatečně pochopitelných důvodů. Změna nálady je velmi výrazná a zásadně ovlivňuje celkový psychický stav pacienta. U toho se objevují pocity nadměrného smutku, stísněnost, sklon k plačtivosti, v některých případech se projevuje celková apatie. Schopnost radosti je výrazně snížená, převládá pesimistické smýšlení, pocity vlastní zbytečnosti, pohrdání sama sebou, ztráta sebedůvěry a beznaděj při pohledu do budoucnosti. Duševní aktivita bývá utlumená a myšlení bývá zaměřeno zejména na vlastní utrpení. Tyto stavy sebou přinášejí značná psychická muka a podepisují se i na fyzické stránce. Pacienti mají sníženou mimickou a motorickou aktivitu, ochablé držení těla. Provádění některých běžných denních činností jim připadá nesmyslné a zbytečné. Řeč je tichá a monotónní. Někdy se mohou objevovat bludy, při nichž se nemocný domnívá, že je to právě on, kdo vše zničil, způsobil velké zlo, je hříšníkem, aj. Dostavit se mohou i iluze či sluchové halucinace. Velmi často se v závislosti na výše zmíněných příznacích objevují sebevražedné myšlenky.

Z ostatních projevů můžeme jmenovat zejména ztrátu chuti k jídlu, zácpu, váhový úbytek, pokles zájmu o sex a často též poruchy spánku. Pacient sice poměrně rychle usíná, ale je přítomno časné buzení, zpravidla již kolem druhé nebo třetí hodiny ranní. Pesimistická nálada je nejvíce vystupňována právě v ranní době, večer pak dochází k určité úlevě.
Podle příznaků, které u pacienta stojí v popředí onemocnění můžeme vytknout tyto depresivní syndromy:

Anxiózní – vyznačuje se zejména přítomností strachu často s bludy mikromanického charakteru a úzkost, i nemotivovaná. Tato úzkost bývá u pacientů často promítána do určité oblasti těla – břicha, genitálií, končetin atd. Příznaky této úzkosti a značného neklidu se projevují neschopností pacienta zůstat v klidu, je neustále v pohybu, plačtivý, případně silně rozpačitý, mne si ruce, okusuje nehty, apod. Tyto stavy mohou vyústit až v raptus – běsnění a výbuchy zlosti a projevy agrese vůči okolí.

Agitovaný – charakterizovaný stupňováním úzkosti a vyšším pohybovým neklidem. Opět hrozí raptus, nadměrná úzkost může vést k sebevraždě, nebo dokonce pacient před ukončením vlastního života zabije i nejbližší členy rodiny, aby je „ušetřil hrozného osudu“, který je, podle jeho názoru čeká.

Delirantní – kdy v popředí onemocnění stojí výskyt mikromanických bludů, příp. společně s verbálními sluchovými halucinacemi.

Stuporosní – projevující se zejména útlumem duševních i tělesných funkcí, někdy i úplnou nehybností a neochotou vykonávat jakoukoliv činnost. Pacient je apatický, nevidí mnohdy smysl ani v cestě na toaletu apod.

Vegetativní – kdy v popředí stojí vegetativní a somatické symptomy, mnohdy nad vlastní depresí, kterou pacient ani nemusí prožívat (tzv. larvovaná deprese). Zvýrazňují jej příznaky jako např. nespavost, hypochondrie, kardiovaskulární, gastrointestinální a urogenitální obtíže.

Depresivní fáze vždy představuje zvýšené riziko spáchání sebevraždy.

Manický syndrom

Představuje protipól syndromu depresivního. V manické fázi má pacient z obdobně nesrozumitelných důvodů nadměrně dobrou náladu, je rozjařený, velmi sebevědomý a jeho duševní pochody jsou zrychlené. Objevuje se zvýšená chuť k jídlu, ale na jeho konzumaci postižený „nemá čas“. Pacient působí neunavitelným dojmem, téměř, nebo vůbec nespí a má tendence nepřetržitě mluvit. Jeho myšlení je někdy tak rychlé a překotné (tzv. myšlenkový trysk), že nestačí své myšlenky verbálně vyjadřovat a řeč se stává nesouvislou a nesrozumitelnou. V manické fázi vykazuje zvýšenou podnikavost a tendence zasahovat do veškerého dění kolem, snaží se vše vylepšovat a spřádá nereálné, megalomanské plány. Pacient ztrácí zábrany, nesmyslně utrácí, rozhazuje, často pozorujeme výstřelky v pití alkoholických nápojů, pohlavní aktivitě atd.
Rozeznáváme tři základní typy manických syndromů:

Reformační a invertorní – kdy do popředí vystupují tendence pacienta proměňovat, opravovat společnost a vymýšlet nejrůznější vynálezy, zpravidla velmi povrchní, které budou mít podle jeho názoru zásadní význam.

Kverulatorní a paranoidní – zvýšené sebevědomí a podnikavost pacienta, která se vymyká normálu, často vzbuzuje kritiku ze strany společnosti. V popředí tohoto syndromu je pak vzdor a boj pacienta proti těmto, podle něj neopodstatněným, „křivdám“. V některých případech je pak výraznější zvýšená podezíravost a nadměrná vztahovačnost pacienta.

Rezonantní – převládá povznesená nálada, netrpělivost, nespokojenost, arogantní vystupování, mohou se objevit i známky agrese.

Manická fáze se často neprojevuje tak razantně, jak bylo popsáno výše. V mnoha případech mluvíme pouze o tzv. hypománii, která se vyskytuje častěji a její příznaky nejsou tak výrazné u mánie.

V manické fázi se pacient cítí velmi dobře, přijde si naprosto zdravý a plný energie a odmítá připustit, že by jeho chování mohlo mít nějakou souvislost s onemocněním.

Léčba

Léčbu většiny případů, zejména pokud je přítomna pouze lehčí nebo středně těžká deprese, lze léčit ambulantně. V ostatních případech je, zejména ve spojitosti se zvýšeným rizikem sebevraždy, nutná hospitalizace pacienta.

Jednotlivé fáze jsou poměrně dobře léčitelné, bipolární afektivní porucha jako celek však představuje vážnější problém. Cílem léčby je, pokud nelze pacienta zcela vyléčit, zejména snížit četnost a dobu trvání jednotlivých fází a naopak prodloužit období remise.

K léčbě depresivní fáze se využívají antidepresiva, v počátku onemocnění zejména antidepresiv tricyklická (thymoleptika), jakými jsou například dosulepin, imipramin, clomipramin, dibenzepin aj.
V současnosti stoupá také využití specifických blokátorů reuptake serotoninu (SSRI) – citalopram, fluoxetin, fluvoxamin, sertralin…
K významný antidepresivům se dále řadí thymoeretika, působící jako inhibitory monoaminooxidázy - nialamid, tranylcypromin, moclobemid aj.

Dále pak některá neuroleptika a anxiolitika. Významnou součást úspěšné léčby dodnes v některých případech tvoří elektrokonvulzní léčba. Při tomto zákroku se na krátkou dobu (přibližně jedna vteřina) umožní pomocí přiložených elektrod o napětí 80 – 130 voltů průchod střídavého, případně modulovaného stejnosměrného proudu mozkem pacienta. Tento postup, ačkoliv mezi neinformovanými lidmi z něj panují jisté obavy (zákrok samozřejmě probíhá po plné informovanosti a za souhlasu pacienta), centrálně vyvolává změny se silnými antidepresivními a antipsychotickými účinky.

V léčbě fáze manické je nutné zejména zklidnění nemocného. Významnou úlohu zde plní podávání lithia, které při dlouhodobém užívání výrazně zkracuje dobu trvání fází, jejich závažnost a zároveň prodlužuje dobu remise. Jelikož je však nástup jeho účinků poměrně pomalý, užívají se ke zmírnění akutního neklidu hlavně neuroleptika - levopromazin, chlorpromazin, clopenthixol aj.

Samotné podávání léků samozřejmě nestačí. Významnou složku léčby tvoří různé psychoterapeutické postupy, snaha o nápravu nesprávného pacientova chápání, které vedlo ke vzniku depresivních stavů, sebepodceňování atd. Využívá se psychoanalýzy, behaviorální terapie atd.
Pacient by měl být dobře informován o svém onemocnění, aby byl schopen na přicházející stavy adekvátně reagovat.

Bipolární afektivní porucha výrazně ovlivňuje kvalitu života pacienta a ovlivňuje i život lidí z jeho nejužšího okruhu. Současná medicína dokáže s touto nemocí úspěšně bojovat, k jejím nejvážnějším rizikům však stále patří hrozba sebevražedného jednání. Dokonanou sebevraždou končí přibližně 15 % případů.

-fro-

Zdroje:

http://www.geocities.com/pluton_108/
deprese2.htm

http://psychologie.doktorka.cz/afektivnl-poruchy:manie-bipolarni/

 


© 2003-2007 ARTES Josef Svoboda