Samé režimy

Celý svůj život jsem jako pes trpěl pod různými režimy – vypadalo to, že bez nich vlastně vůbec nic nemůže fungovat. Měl jsem například jeden přísný režim doma, v němž jsme všichni museli podávat šestkrát denně hlášení, kde jsme, co děláme, komu jsme co ukradli, koho zbili a tak, přičemž jsme za to dostávali zelené a červené puntíky, nebo červené a černé, už nevím. Podle výsledků nás buď odměnili jednou korunou, nebo nás na týden zahrabali do hnědého uhlí. Nemusím vám snad říkat, jak jsem si vedl já osobně.
Ani mezi kamarády jsem režimu neunikl. Měli jsme takovou dětskou partu, jenomže nad ní vykonával ideologický dozor  nějaký Franěk, který vyznával ideály husitské, následkem čehož jsme furtumfurt pochodovali pod vlajkou s kalichem a zpívali Kdož sú boží bojovníci. Neměli jsme tudíž čas na trénink s prakem, takže nás v každé bitvě nepřátelé zmydlili jak seno, husita nehusita.
O školním režimu samozřejmě mluvit nemusím. Ten mi taky lezl pěkně krkem. Jeho nejhorší součástí byl všelijaký sběr – papíru, železného odpadu, brambor a mandelinek, které strašně smrděly – a dále recitace budovatelských básní. Pochopitelně i tenhle režim jsem neustále porušoval, takže jsem při každém předávání vysvědčení byl hlasitě upozorňován, že zraju pro šibenici. Jelikož v té době nebyl ještě  u nás trest smrti zrušen, pokládal jsem to za zcela realistickou vyhlídku a tak nějak jsem se s tím pomalu smiřoval.
Vojenský režim byl ale ze všech nejhnusnější, poněvadž se mu nedalo uniknout ani na záchod. Tam vás taky vyhmátli. Byl jsem sice přeborníkem pluku v zašívárnách – nechal jsem si příkladně vyoperovat všechny mandle a před spojeneckým cvičením Štít jsem si ze zoufalství zlomil nohu – ale i tak se mi dodnes o vojně zdává a budím se s hlasitým pláčem.
Tyhle všechny a další režimy jaksi rámoval jeden zvlášť vyvedený, a to režim komunistický. Když skončil, řekl jsem si, že teď je teda definitivně se všemi režimy konec a já si zbytek života užiju bez nich, v samých radovánkách. A buch ho! Někdo, nějaký nukleární šílenec, vymyslel pitný režim a bez varování ho vrhl mezi rozjařené obyvatelstvo, které, jak už bylo na režimy zvyklé, ho okamžitě s radostí přijalo a začalo se jím řídit! Stádo to je a ne obyvatelstvo. Jak po mně může někdo chtít, abych pil tři a půl litru tekutin denně, když se do toho nepočítá pivo, kafe a kořalka? Jak to, že nebijí na poplach ekologové? Copak nevědí, že od vyhlášení  pitného režimu klesla hladina spodních vod v Čechách o tři  metry? A kde si myslíte, že ty metry jsou? V petlahvích!  Měla moje babička, co dělala na poli, nějaký pitný režim? Neměla! A krásně vysušená se dožila asi sto padesáti let.
Porušoval jsem všechny režimy a tenhle porušuju taky. Piju, jen když mám žízeň, a je mi celkem jedno co, pokud to není podmáslí. Můžete mě klidně pověsit pro výstrahu, prásknout VZP anebo zvolit do parlamentu, mně je to fuk. Já zkrátka na ty režimy nejsem.

Zdeněk Rosenbaum