Už delší dobu a zvláště v souvislosti s reformou zdravotní péče se stále hlasitěji začíná hovořit o kvalitě zdravotnických zařízení. Stále vzrůstajícím požadavkům, zvláště z konkurenčních důvodů, musí čelit i zařízení lékárenské péče. Nejenom velké nemocniční, poliklinické a lékárny v centru měst tvoří obraz oboru. Pacienti (i potenciální) žijí i mimo centra, v malých obcích i na vesnicích a i oni mají nárok na kvalitní lékárenskou péči, podobně jako v těchto lokalitách je třeba rovnoměrně rozmístěná péče praktických lékařů, pediatrů, gynekologů apod.
            Je samozřejmé, že základním článkem péče v lékárnách je vysokoškolsky vzdělaný odborník, lékárník. Ani on se však neobejde bez spolupráce s dalšími odbornými pracovníky, zvláště s farmaceutickými asistenty (dříve laboranty). Obor lékárenské péče podobně jako ostatní zdravotnické obory zažívá  prudký rozvoj a i pro ostatní kategorie pracovníků v lékárnách platí totéž co pro lékárníky – musí držet krok se stále rostoucí úrovní péče, musí se během celého života vzdělávat. Je třeba říci, že právě menší lékárny v těchto souvislostech čelí řadě problémů.
            Seznámit se s celým spektrem problémů a poradit se, jak jim čelit, bylo smyslem konference farmaceutických asistentů konané v sobotu 9. 6. 2007.
            Celý systém vzdělávání pro farmaceutické asistenty je zdánlivě nastaven dobře. Jsou organizovány semináře, přednášky, za jejich absolvování je udělen určitý počet bodů (kredity). Nasbírat definovaný počet bodů  za určité období je podmínkou k získání osvědčení opravňujícího k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dozoru, k vedení praktického vyučování nebo pro vedoucí funkce. Není to však nutným předpokladem pro možnost pracovat v lékárně. Z toho vyplývá jeden z problémů. Je možno farmaceutické asistenty k celoživotnímu vzdělávání nutit? Na straně druhé, do jaké míry je možno na zaměstnavateli chtít pracovní úlevy, případně úhradu nákladů na účast na seminářích?
            Dalším problémem je úroveň vzdělávacích akcí a bodové ohodnocení při účasti na nich. Z diskuse na konferenci vyplynulo, že není jednotný systém hodnocení, některé přednášky nejsou ohodnoceny body vůbec, jiné jsou hodnoceny nikoli adekvátně k časové náročnosti. Celý hodnotící systém je zřejmě regionálně odlišný. Otázkou k další diskusi však zůstává, do jaké míry odborný „zisk“ je adekvátní pouhé účasti či počtu bodů.
            Zisk pro majitele lékárny či pro vedoucího lékárníka je jasný. Kvalifikované vystupování farmaceutických asistentek odborně i lidsky, „know how“ lékárny i její dobrá pověst. Organizátoři vzdělávacích akcí se musejí zamyslet nad jejich organizací a kvalitou, dostatečnou propagaci, racionálním bodovým ohodnocením, případně jakýmsi „přezkoušením“ znalostí frekventantů.
            Tvůrci legislativy se musejí věnovat propracování systému tak, aby byl motivující pro zaměstnavatele i pro farmaceutické asistenty. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu problém naznačený shora, že pro menší soukromé lékárny limitujícím faktorem jsou jejich ekonomické podmínky.

PharmDr. Romana Bobková
členka představenstva Grémia majitelů lékáren