Od té doby, kdy mi jedna holka řekla, že jsem nechutnej, zatímco já si o sobě myslel, že jsem k sežrání, mám k nechutenství poněkud zvláštní vztah. Podle mě navíc v tom, co jsem jí nabízel, nic nechutného nebylo a jinejm holkám to chutnalo, nebo přesněji, líbilo se jim to – abyste si to zase mylně nevykládali. To by ovšem nasvědčovalo tomu, že příčiny nechutenství jsou veskrze rázu psychického, ale tak jednoduché to asi nebude.
Měli jsme s tím v naší rozvětvené rodině velmi bohaté zkušenosti, nechutenstvím byl postižen pomalu každej druhej. Myslím, že to začalo jedním prapradědečkem, kterému spolu s ostatními rakouskými vojáky napráskali Prušáci u Hradce Králové a třebaže to přežil, nic jinýho z toho neměl, ani trafiku mu nedali. Ten byl z toho po zbytek života tak znechucenej, že se mu obloukem vyhýbal i dobytek, a dodnes se o tom u nás doma při svátečních příležitostech vypráví.
Běžnější nechutenství postihlo mého strýce Ferdinanda. Tomu nechutnalo vůbec nic kromě piva a u toho se stejně strašlivě šklebil. Ať mu teta Božka nabízela k jídlu cokoliv, on vždycky ohrnul pysk a povídá, Mámo dej to pryč, tohle mi nechutná! A když se ho ptala, co by mu chutnalo, řekl, že nic, že nemá chuť a že je to následek úrazu z dětství. Jakého, to se nikdo nikdy nedozvěděl. Jo, nakonec pokaždé něco snědl, aby se neřeklo, takže byl nejspíš jediným člověkem v republice, kterej trpěl chronickým nechutenstvím a vážil přitom 260 kilo. Ale měl na to papíry, na nechutenství, a modrou knížku a invalidní důchod, a tak nemocnej opravdu musel být.
Jednou jsem se ho na to zeptal a strejda Ferda mi s takovým ponurým úsměvem vysvětlil, že všechno, včetně jakékoliv nemoci s výjimkou zlomenin, se dá přejíst a přepít. To mi přišlo jako přijatelná životní filozofie a rozhodl jsem se, že se jí budu řídit. Tím pádem jsem se nikdy s „žaludečním“ nechutenstvím nepotkal, přežil jsem i vojenskou stravu a jediná vážná krize nastala, když jsem jednu těžkou střevní infekci léčil pečenou kachnou a vodkou. Málem se mi to povedlo.
Shodou okolností to bylo v hospodě, kde jsem se jednou potkal se zhrzeným gastroenterologem, nebo co to bylo, zkrátka nějakej doktor, kterého opustila žena, vyhodili ho z nemocnice a ukradli mu peněženku, plus mínus, prostě se to na něj všechno sesypalo. A ten po mně chtěl, abych mu řekl, jaké mám příznaky, a že mi pak za panáka určí diagnózu a předepíše léčbu. Jak povídám, musel být už hodně zoufalej. Já zrovna ničím zvláštním netrpěl, a tak jsem si vzpomněl na ty rodinné problémy s nechutenstvím a naservíroval jsem mu to jako vlastní příznaky. Že to jako mám. Zhrzenej doktor zvedl prst, vztyčil se nad nedopitým pivem a prohlásil, že když máme stres, polykáme ho a že tenké střevo je matkou žaludku. To se mi na mou duši zalíbilo, takže jsem mu zaplatil dva panáky, sehnal flek na jedné soukromé klinice a opatřil docela ucházející holku. Což je důkazem toho, jak může takové nechutenství, a ještě k tomu simulované, nádherně pomoci úplně cizímu člověku.
Tu větu si zapamatujte a používejte ji v zásadních debatách a já se vsadím, že si získáte všeobecnou úctu a respekt. Zní to vznešeně a hrdě: Tenké střevo je matkou žaludku! Nebo ne?

Zdeněk Rosenbaum