Potrava a její příjem představuje pro člověka nejen nezbytnou součást života, zajišťující přívod energie a látek nezbytných pro správné funkce organismu. Nelze totiž popřít, že konzumace dobrého jídla přináší rovněž pocit uspokojení. Nevyhledáváme přece pouze potraviny, od kterých cíleně očekáváme pozitivní vliv na funkce a celkové zdraví našeho těla, mnohem častěji je výběr jídla a způsob jeho přípravy závislý na chuti.
Jako nechutenství označujeme jev, který je charakterizovaný nezájmem pacienta o potravu, její odmítání, případně doplněné o veřejně proklamovaný silný odpor k jídlu. Chuť k jídlu i pocit hladu jsou v takových případech silně, nebo zcela potlačeny.

Stejnou měrou se v otázce příjmu potravy uplatňuje jak pocit hladu, kterým lidské tělo vyjadřuje potřebu doplnění energie, tak pravděpodobně všem dobře známá „chuť na něco dobrého“ nebo zkrátka pouhá „chuť jíst“ – jíst proto, že je to příjemné. Chápeme –li nyní pojem „chuť“ ne jako označení jednoho z lidských smyslů, ale spíše jako pocit, nebo spíše touhu po potravě, která vychází z osobní zkušenosti s chutí coby smyslem (víme jak určitá potravina chutná a vybavení si její chuti budí touhu tuto potravinu konzumovat), pak můžeme rovněž najít antonymum k tomuto pojmu – tedy „nechuť“, potažmo nechutenství. Stav, kdy je z rozličných důvodů touha po příjmu potravy omezená, pouhá představa konzumace jídla vyvolává odpor, dochází k odmítání potravy apod. A to mnohdy navzdory silnému pocitu hladu a často také bez přítomnosti zjevné příčiny takového jednání. Příjem potravy i její odmítání závisí tedy do značné míry i na psychologických faktorech. Nechutenství jako příznak je pak často ukazatelem probíhajícího onemocnění, které může mít základ v psychickém stavu pacienta. Coby příznak provází však i řadu jiných onemocnění, jejichž popisem se však nyní nebudeme zabývat. Raději se zaměříme na období, ve kterém se lidský vztah k potravě začíná teprve formovat a zkušenosti a dojmy zde získané často ovlivňují člověka po celý zbytek života.

Odmítání potravy a nechutenství v dětském věku

Vztah k potravě a jejímu příjmu se začíná vytvářet již v kojeneckém období, kdy je dítě krmeno výlučně mateřským mlékem (eventuálně jeho náhražkou).

Nejvýraznějším je však v tomto ohledu zejména doba, kdy dochází k postupnému odstavování dítěte a v jeho stravě se začínají objevovat nejrůznější příkrmy a složení jídelníčku se zvolna mění směrem k „normální“ stravě. Právě v této fázi života se u malých dětí nejčastěji setkáváme s odmítáním stravy. V naprosté většině případů přitom nelze hovořit o nechutenství nebo poruše příjmu potravy. Zpravidla jde o přirozenou reakci, se kterou se setkala většina rodičů. Zcela nové potraviny a tím i dosud nepoznané chuti nemusí dítě zpočátku přijmout a vytrvale je odmítá. Podáváním odmítaných součástí stravy v nejrůznějších směsích a v malém množství obvykle problém po určitém čase vyřeší.
Obdobně je tomu i v situacích, kdy dítě kategoricky odmítá jídlo, které se do té doby řadilo k jeho oblíbeným pokrmům. Potřeba vyjádřit vlastní individualitu se často projevuje právě v oblasti příjmu potravy. Okamžitě po odmítnutí určitého jídla se dítě naopak může stejného pokrmu vytrvale dožadovat. Nutno poznamenat, že ačkoliv je takové chování přirozenou součástí vývoje člověka, pro rodiče dítěte je mnohdy doslova utrpením.
Přístup rodičů, od kterých dítě přejímá řadu zvyků, tvoří ovšem důležitou součást rozvoje jeho stravovacích návyků. Odpor k potravě může vzniknout například pokud rodiče při každém jídle vehementně vyžadují, aby dítě zcela snědlo svou porci. Nucení do jídla rozhodně není správným přístupem, stejně jako odůvodňování nutnosti konzumace určité potraviny s tím, že „je to zdravé“. Pro dítě je pak záležitostí krátké doby spojit si tato fakta v hlavě a dojít k zcela logickému závěru, že vše co je zdravé, není dobré. Pokud je soustavně překrmováno a nuceno dojídat vše do poslední sousta, může se u něj vyvinout silná averze k potravě a vyústit v dlouhotrvající nechutenství.
Velmi výrazný prvek představuje také celková atmosféra u stolu. Pravidelná hádka rodičů a křik u společného jídla dokáží navodit v dítěti odpor k jídlu až překvapivě snadno. Každé další jídlo pak v dítěti vyvolává vzpomínku na „strašné chvíle“ u jídelního stolu. Takové zážitky často nosíme ve svém podvědomí po celý život a v některých případech způsobují také celoživotní averzi k určité potravině, nebo k potravě všeobecně.
Pro dětský věk je typické i tzv. návykové nechutenství – psychicky podmíněný stav, kdy si dítě uvědomuje, jak moc rodičům záleží na tom, aby pořádně jedlo a záměrně odmítá jídlo za účelem získání všemožných výhod (sněz to a za odměnu ti koupím hračku atp.). Odpor k určitým potravinám si mohou děti vypěstovat v závislosti na postoji rodičů. Je pochopitelné, že např. ve striktně vegetariánské rodině je ze strany rodičů nutná rozumná tolerance vůči vlastnímu dítěti. Mnohem častěji se ale rodiče snaží svým dětem vnutit takové stravovací návyky, které samotní považují za nejlepší, ačkoliv se rozcházejí s výživovým doporučením a v některých případech hrozí i rozvojem zdravotních komplikací.

Přechodné a zdánlivé nechutenství

Přechodná ztráta chuti k jídlu velmi často souvisí s průběhem nejrůznějších onemocnění. Všeobecně jde o většinu chorob provázených zvýšenou teplotou nebo horečkou.

V takových případech pacient obvykle dbá na dostatečný příjem tekutin, ale příjem stravy bývá omezen – umenšuje se pocit hladu a zejména chuť a vůle k jídlu. Podobně se s nechutenstvím setkáváme u stavů, kdy onemocnění zasahuje některou část trávicího ústrojí. Může jít například o poranění jazyka, bolesti zubů, postižení jícnu, stejně jako o klasické obtíže při angíně aj. Všechny tyto nemoci umenšují prožitek z jídla, příjem potravy je komplikovaný, často provázený bolestivými stavy, případně způsobuje nevolnost. To vede ke snížení chuti k jídlu, protože pacient si je vědom (a obává se) komplikací, které by příjem potravy provázely. Po vyléčení nemoci přechodné nechutenství zpravidla odeznívá a pacientovi se navrací chuť k jídlu.
Trvalejší charakter mívá oproti tomu nechutenství provázející závažnější onemocnění. Vzniká zpravidla v závislosti na užívaných léčivech, léčebných postupech (chemoterapie, radioterapie) a případných dietních režimech.

Netradiční formu nechutenství představuje nechutenství zdánlivé. V takovém případě pociťuje pacient běžným způsobem hlad a má chuť k jídlu, ale z určitého důvodu, který má zpravidla psychologický základ, se obává, že příjem potravy zhorší jeho stav, ohrozí jeho zdraví a proto odmítá přijímat potravu.
Následky odmítání potravy jsou snadno předpovídatelé. Snižuje se výkonnost organismu, dochází k váhovému úbytku, podvýživě a v extrémních případech k úmrtí pacienta.

Stáří a nechutenství

Schopnost vnímání jednotlivých chutí, které je umožněno zejména díky chuťovým pohárků lokalizovaným na jazyku, se liší v závislosti na věku člověka. Zvyšování tzv. chuťových prahů počíná již od dvaceti let věku, nejvýrazněji se ovšem projevuje u lidí starších padesáti let, souvisle s degenerací chuťových pohárků.

Pokles chuťových vjemů samozřejmě automaticky nevede k rozvoji nechutenství a ztrátě zájmu o potravu, nicméně můžeme jej s určitými výhradami označit za jeho rizikový faktor. V souvislosti s výskytem nechutenství ve stáří je nutné brát v potaz zejména socioekonomické faktory a případné změny psychického stavu. Nejvyšší počet případů nechutenství ve starším věku zaznamenáváme zejména u osob osamělých, často se sklonem k depresivním náladám. Typickým případem je např. člověk starší šedesáti let, jehož životní partner již zemřel, s dětmi, které již vedou vlastní život se příliš nevídá, je uzavřený a nezapojuje se příliš do společenského života. Postrádá společné stolování s partnerem(kou) či rodinnými příslušníky, příprava pokrmu a jeho konzumace se stává jen jakousi každodenní povinností, která, jak se může zdát, postrádá vlastně smysl. Pokud současně připustíme, že finanční situace mnoha lidí v důchodovém věku není zrovna ideální a že řada z nich z těchto nevelkých prostředků ještě „vypomáhá“ dětem, vnoučatům apod., nacházíme další faktor, který může podpořit rozvoj nechutenství – jednotvárná, nerozmanitá strava.
Výše zmíněný případ samozřejmě představuje jen jednu z mnoha cest, které můžou vést ke ztrátě zájmu o jídlo. Je třeba si uvědomit, že i samotné změny stavů lidské mysli se mohou navenek promítat nejrůznějšími způsoby, ať už jde o rozvoj nechutenství nebo řadu dalších, mnohdy velmi závažných poruch.

Pravděpodobně nejzávažnějším typem nechutenství, který můžeme pozorovat zejména u dospívajících, je onemocnění, kterým jsme se již v našem časopise dříve zabývali – mentální anorexie. (viz. například článek Poruchy příjmu potravy. Pharmanews, listopad 2006).

Mentální anorexie

V pozadí rozvoje mentální anorexie stojí, obdobně jako u některých jiných poruch příjmu potravy, zejména neadekvátní posouzení a strach z vlastní hmotnosti, nespokojenost s vlastním tělem, touha po změně a snaha o přizpůsobení se současným kulturním a společenským trendům.

Zejména pak tzv. kult štíhlosti, tolik propagovaný ve spojitosti s krásou a se zdravím. Vzhledem ke směrování těchto ideálů není s podivem, že s mentální anorexií se setkáváme přibližně desetkrát častěji v případě ženských pacientek. Toto onemocnění ovšem není pouze záležitostí současného světa, ale vyskytovalo se již v období středověku a s největší pravděpodobností i dříve.

Historický pohled

V dobách středověku se ovšem příznaky charakterizující mentální anorexii ještě nepokládaly za projev nemoci. Odmítání potravy na sebe bralo podobu přísných půstů, které často dodržovaly zejména silně věřící ženy.

Známe také několik případů, kdy dotyčný veřejně prohlašoval, že nepřijímá vůbec žádnou potravu a dostatečným pokrmem jim je víra v boha a jeho pomoc. Je zřejmé, že v některých případech mohlo jít opravdu o projevy mentální anorexie, i když pravděpodobně větší část z nich tvořily pouze podvodná prohlášení, jejichž účelem bylo získání pozornosti (některé z výše uvedených „světic“ byly ve své době populárními postavami a jejich obydlí pak známým poutním místem). Tehdejší medicína se k těmto případům stavěla spíše skepticky. Ačkoliv situace se ještě po mnoho let nezměnila, v devatenáctém století již převládá názor, že odmítání potravy je příznakem nemoci.
První věrohodné popisy projevů mentální anorexie pocházejí z roku 1859. Jejich autorem byl hlavní lékař ústavu pro duševně nemocné v Kentucky – William Stout Chipley. Ten zaznamenává u svých pacientů kromě tzv. chorobného nechutenství (sitiofobie) jiný, odlišující se typ odmítání potravy a to zejména u dospívajících pacientek pocházejících z vyšších vrstev společnosti.
Nechuť k jídlu, trávicí obtíže a několikaměsíční úporné odmítání potravy popisuje o rok později u mladých pacientek rovněž lékař francouzského původu Louis-Victor Marcé. Tyto dívky údajně konzumovali jen extrémně malé množství potravy denně a bylo u nich prakticky nemožné odpor k potravě nějak ovlivnit a změnit jejich stravovací návyky.
Přesto se tato pozorování po celé další desetiletí nedočkala téměř žádné odezvy. Zvýšený zájem o toto onemocnění pak vzbudily až přesné, podrobné popisy z roku 1873, uvedené v článku „anorexie hystérique“, jejichž autorem byl pařížský lékař Ernest-Charles Laséque. Později téhož roku si pozornost získala přednáška londýnského lékaře sira Williama Withey Gulla nazvaná „anorexia hysterica“, publikovaná v následujícím roce pod názvem „anorexia nervosa“.
Oba odborníci označují anorexii za psychogenní nemoc, která se nejčastěji vyskytuje mezi mladými ženami a dospívajícími dívkami a k jejímž nejčastějším příznakům patří úbytek na váze, zácpa, neklid a absence menstruačního krvácení. Přitom poukazují na nepřítomnost jakýchkoliv znaků organické patologie, které by mohly tyto příznaky vyvolávat.

Vznik onemocnění

Příčin vedoucích k rozvoji mentální anorexie je mnohdy velmi obtížné se dopátrat.

V jejich popředí zpravidla stojí sebekritický postoj k vlastní osobě, zejména nespokojenost s vlastní hmotností a vzhledem některých partií těla – boků, hýždí atp. (viz. informace uvedené v odstavci „mentální anorexie). Strach z obezity můžeme přitom dnes pozorovat již u velmi mladých dívek okolo dvanácti let věku. Touha zhubnout se však projevuje i u žen, jejichž váha je v naprostém pořádku a o nadváze nebo obezitě u nich rozhodně nemůžeme hovořit.
Svou roli s určitostí sehrávají i individuální dispozice – zejména v období puberty se vyhraňují nové postoje a názory, objevuje se myšlenkový zmatek a silné podléhání tlakům přicházejícím z vnějšku, zejména působení vrstevníků, časopisů, televize a dalších médií. Řada dívek má sklon k sebepodceňování a kritickému hodnocení sebe sama. Touha po dokonalosti a ideální postavě, která je jim prakticky na každém kroku podsouvána pak může vést k rozhodnutí zhubnout za každou cenu.
Významné faktory vedoucí ke vzniku nemoci mohou představovat rodinné poměry, prožitá traumata (zejm.sexuální), stresové situace a výrazné životní změny (rozchod, svatba, porod…).

Průběh a příznaky

Mentální anorexie obvykle počíná zcela nenápadnou dietou. Ta se však zpravidla záhy mění na dietu přísně redukční.

V počáteční fázi se však zdá všechno v nejlepším pořádku. Z jídelníčku pacientek (event. pacientů) mizí nejprve sladkosti a tučná jídla, což nelze považovat za krok proti vlastnímu zdraví, ba právě naopak. Změna stravovacích návyků se projeví požadovaným zeštíhlením, které pacientky vítají, cítí se spokojené a dobře naladěné. Toto zeštíhlení zpravidla nepředstavuje ještě zdravotní problém, ačkoliv jde zpravidla o ženy s normální váhou, nebo pouze mírnou nadváhou. Mnohdy je dokonce zdraví prospěšné. V další fázi se ovšem úspěchem povzbuzené pacientky pouští do snahy o další váhový úbytek, který je evidentně nesmyslný. Z jídelníčku postupně mizí všechny „nezdravé“ potraviny, dochází k vynechávání hlavních jídel a značně umenšený denní díl potravy tvoří zcela výlučně strava dietního charakteru. Při tázavých reakcích okolí si pacient postižený touto nemocí začíná vymýšlet nejrůznější výmluvy, které ospravedlňují změnu jeho stravovacích návyků a nedá se ovlivnit žádnými logickými argumenty, kterými se mu často lidé z jeho nejbližšího okruhu snaží vysvětlit nutnost přijmout dostatek jídla. Pokud jsou k jídlu donuceni, příp. musí jíst pod dohledem, stupňují nadále své výmluvy, reagují až přehnaně hystericky, někdy i agresivně. Často se tajně se zbavují jídla, nebo ihned po jídle odchází, aby vyvolali zvracení, příp. nadužívají projímací prostředky. Mění se rychlost konzumace potravy - i velmi malou porci jsou tito pacienti schopni jíst velmi dlouhou dobu, třídí potraviny na talíři, rozmýšlejí se co sní a co ne, dělí potravu na co nejmenší díly atd. Pozorovat můžeme také změnu chuti projevující se výraznějším solením, nadměrným pitím kávy apod. Příjem tekutin se může jak značně zvýšit, tak silně umenšit, dokonce natolik, že hrozí dehydratace.
Anorektičtí pacienti se často projevují tendencí vyvíjet neustále aktivní činnosti – běh, posilování aj., často plynoucí z pocitu, že snědli příliš mnoho jídla (ačkoliv mohlo jít pouze o půl mrkve a pět lžiček bílého jogurtu).
Pokud není zahájena léčba, ztrácí pacient neustále na váze. Plně rozvinutou anorexii charakterizuje ztráta více než čtvrtiny tělesné hmotnosti. Prohlubující se podvýživa se projevuje snížením soustředění, apatií a pocity celkové vyčerpanosti. Ačkoliv projevy extrémně nízké hmotnosti pacientů s mentální anorexií jsou jasně patrné na vystupujících žebrech i jiných kostech, tenkých „hůlkovitých“ končetinách, mohou si tito stále při hodnocení vlastního vzhledu připadat obézní. Neustálý zájem o vlastní vzhled je pro tyto pacienty rovněž typický a může se jevit až jako posedlost. Přes všechny příznaky značného váhového úbytku, které jsou pozorovatelné na první pohled, pacient trpící mentální anorexií si téměř nikdy nepřipouští, že by bylo něco v nepořádku, nechápe výtky okolí, ani snahu pomoci. A to přesto, že se dostavují více či méně časté příznaky a zdravotní komplikace jako snadné prostydnutí, zácpy, chudokrevnost, hypoglykémie, hrozící bezvědomí, poruchy spánku, zvýšená kazivost zubů, nadměrné vypadávání vlasů, srdeční obtíže (bradykardie, arytmie), poruchy ledvin a jater, mnohdy také deprese a sebevražedné úmysly, uskutečněné asi v jednom procentu případů.

Léčba

Léčba mentální anorexie je často velmi komplikovaná, zejména v počátcích. Léčení většiny nemocí předpokládá, že pacienta nemoc trápí a chce být léčen.

V případě této nemoci ovšem pacienti zásadně odmítají připustit, že by s nimi bylo něco v nepořádku, i když jejich špatný zdravotní stav je patrný na první pohled. Své onemocnění si většinou neuvědomuje. Pokud ano, není schopen vlastními silami svůj stav zvrátit a i přes určitou snahu se brzy opět vrací k anorektickým návykům. Nucená hospitalizace je proto v některých případech jedinou možnosti. Odborná péče se v první řade zaměřuje na vážné zdravotní komplikace. Další etapa, kdy je třeba opět změnit pacientovi stravovací návyky alespoň na minimální potřebnou úroveň, bývá ovšem obtížná. Své uplatnění nacházejí skupinové terapie a zapojení celé rodiny pacienta do léčebného procesu. Je třeba, aby si pacient uvědomil své onemocněn a pochopil nesmyslnost vlastního počínání. To je však bohužel úkol, který se přes veškerou snahu a odborné postupy nepodaří vždy splnit. I dnes tedy určité množství případů mentální anorexie končí smrtí.

-fro-

Zdroje:

Silviane Bonmot-Matheron: Nechuť k jídlu. Portál s.r.o, Praha 2002

František David Krch a kolektiv: Poruchy příjmu potravy, 2., aktualizované a doplněné vydání. Grada Publishing, Praha 2005

J. Rous: Klinická olfaktologie a gustologie. Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc, 2005.