PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

ABY NOHY „NEBOLELY“ - O některých zdravotních problémech nohou, jejich prevenci a léčbě



V tomto směru jim nelze než závidět. Těžko se totiž v pohádkách setkáme s Honzou, který si vymkne kotník, trápí ho bércový vřed, křečové žíly, nebo nedej bože plíseň mezi prsty u nohou. To by pak ani nebyla pohádka, ale horor. Nebo že by i pohádkové postavy měly obdobné problémy? Koneckonců čas běží, současné děti preferují spíše Harryho Pottera a obdobné hrdiny současnosti, přičemž Sněhurky a Šípkové Růženky maně vzpomínají na léta své slávy. Zcela netradičně tedy dnes nahlédneme do země pohádek, kde náš externí spolupracovník, Děd Vševěd, zhodnotí zdravotní stav nohou některých svých pacientů. A teď už tiše, příběh začíná. 

DĚD VŠEVĚD NA CESTĚ ZA BABOU JAGOU 

Bylo příjemné letní jitro a slunce se jako zlatavý koblížek právě vykutálelo na oblohu, aby dopřálo rozlehlé zemi pohádek další skvělý den plný příběhů. Kdekdo už byl vzhůru, jen Honza jako obvykle ještě dřímal na peci, protože je známo, že dobrý spánek je půl zdraví. Nebudeme ho proto budit a raději zamíříme daleko za obzor, kde ve skromném příbytku přebývá náš starý známý – Děd Vševěd. Ten si právě zavazuje tkaničky u bot,…. Aha, počkejte. Ti pohádkomilní jistě teď namítnou, že jak příběhy praví, je Děd Vševěd přeci současně Slunce, které v podobě zlatovlasého dítěte každé ráno vstupuje na oblohu, aby se večer vracelo jako unavený stařec, kterému na hlavě zbývají stěží tři zlaté vlásky. Tak jakýpak koblížek na obloze a přitom obouvání bot?! Prosím vás, přece nevěříte všemu, co se v pohádkách píše. A nerušte pořád! Jinak to nikdy nedopovím. TAKŽE! Děd Vševěd si právě zavazoval tkaničky u kvalitních, kotníkových bot. Také jsou nejlepší, když se chystáte na cesty, protože pak hrozí menší riziko, že si například podvrtnete, nebo dokonce vymknete, nedej bože zlomíte kotník. A Děd Vševěd se na cesty chystal. Doneslo se mu, že jeho dávná přítelkyně, Baba Jaga, má poslední dobou nějaké zdravotní problémy a tak se rozhodl, že se na věc osobně podívá. Dobře znal její nedůvěru k lékařům a také její oblibu v samoléčbě pomocí netopýřího sádla, což mu jako zběhlému v přírodních (a mnoha dalších) vědách nepřišlo dvakrát rozumné. Utáhl tedy ještě jednou pořádně boty, zkontroloval naposledy svou cestovní lékárničku, narazil na hlavu ošuntělou hučku a rázným krokem vykročil na sluncem ozářenou stezku. 

Dlouhého nešťastný kotník 

Sotva však došel k okraji nedalekého lesa, narazil na Dlouhého, jak leží při cestě natažený jak široký tak dlouhý a bolestivě skučí. Děd Vševěd nemusel být bystrozraký, aby poznal, že tady bude jeho pomoci zapotřebí. Dlouhý byl od srdce rád, že Děda Vševěda vidí a hned mu také překotně vyprávěl, jak se vydal za svými kamarády a zrovinka tuhle došlápl do nějaké králičí nory, či co, v kotníku mu luplo a svalil se jak podťatý. Že to prý tuze bolí, šlapat se na to moc nedá, a proto tady radši již nějakou dobu zbůhdarma leží a čeká na zásah štěstěny. Děd Vševěd hned věděl, kolik uhodilo. Opatrně ohrnul Dlouhému nohavici, rozvázal tkaničku a zul mu botu. Hned mu také vyhuboval, cože to je za nápad, cestovat v takových nízkých křuskách, které kotník pořádné nedrží. Pak se už ovšem pustil do řádné prohlídky za využití svých četných znalostí i pohádkových schopností a přitom se Dlouhého vyptával na okolnosti jeho úrazu. 

Podvrtnutí 

„Mjo, mjo,“ zamlaskal po chvíli. „Máš vlastně štěstí, čahoune. Jde pravděpodobně jenom o podvrtnutí, čili distorzi kotníku, neboli hlezna. Naštěstí nejde o luxaci neboli vykloubení. Rovněž ti mohu sdělit, že přítomná triáda příznaků je pro tento velmi častý typ úrazu typická. Ano, mám na mysli bolest, otok a tuto krevní podlitinu zvanou též hematom. Zevní postranní vaz, který bývá postižen při podvrtnutí nejčastěji, na tom zřejmě nebude příliš dobře, ale já zde nemám potřebné vybavení, abych si dovolil tvrdit něco určitějšího.“ Poté neprodleně poslal ptačí poštou vzkaz pro někoho s dostatečně velkou károu nebo trakařem a rovněž pro Bystrozrakého, a pro jistotu i do země pohádek pro dospělé, kde, jak doufal, nebude tak těžké sehnat někoho s rentgenovým zrakem, kdo kotník prohlédne pořádně, kdyby se Bystrozrakého nepodařilo rychle sehnat. „Je to v těchto případech vůbec podceňované vyšetření, ten rentgen,“ zahuhlal Děd Vševěd ještě a sbíral se zase na cestu. Předtím už ovšem Dlouhému elevoval postiženou končetinu a kotník poctivou chvíli ledoval (berla mrazilka, typ univerzal, zmenšená verze) a poté pečlivě stáhnul elastickým obinadlem. Než se ptačí poslové vrátili, poučil ještě Dlouhého o skvělých vlastnostech některých protizánětlivých mastí na otoky (např. Voltaren Emulgel, Ketazon, Reparil – Gel, aj.). Poté už Děd Vševěd spěšně vyrazil lesní pěšinou, ačkoliv se obával, že k Babě Jaze už to do soumraku nestihne. 

Trampoty Kocoura v botách 

Jeho obavy však přerostly prakticky v jistotu, sotva po slabé čtvrthodince chůze zaslechl odněkud zleva plačtivé mňoukání. S tichým povzdechem sešel tedy Děd Vševěd z pěšiny, s brbláním prolezl nízkým smrčím a vynořil se na malé lesní mýtince.Byla velmi útulná, měla velký pařez, studánku a dokonce na ní rostly jahody a hříbky. Na pařezu seděl původce zvuků, které Děda svedly z cesty. „Jestli jsem si to hned nemyslel,“ povzdechl Děd Vševěd při pohledu na Kocoura v botách, který smutně pomňoukával na pařezu a okopával ho podpatky svých vysokých botek. „Kocour v botách, nepletu -li se?“ pronesl pak dostatečně nahlas. Kocour sebou trhnul a pohlédl uslzenýma očkama na Děda Vševěda: „Junior prosím,“ mňoukl slabounce. Děd Vševěd se zatvářil zmateně. „Kocour v botách junior,“ upřesnil kocour o trochu méně žalostným hláskem, ba znělo to i trošilinku hrdě. „Nejspíš jste si mě spletl s tatínkem“ „Jo ták,“ pochopil Děd Vševěd; „já si říkal, že jseš nějakej menší. Kocour se naježil „Bezurážkybezurážky,“ vychrlil Děd překotně a raději rychle převedl téma na důvod kocourova nešťastného vzlykotu. „Zatrachtilá věc, Děde Vševěde,“ popotáhl kocour a pokusil se nasadit drsnější tón. „Asi jsem na to šel moc zhurta, poněvadž sem čekal, že chození v botách se tak nějak geneticky přenáší z otce na syna. Jenomže to sem se asi mejlil. Dolní packy mě bolej jako hrom, něco mě na nich řeže a pálí a svědí, a tak sem si řek, že si je strčim tůhle do studánky. „A v čem je problém?“ nakrčil Děd Vševěd obočí. „Nejdou sundat,“ pípl velmi tiše kocour. Děd Vševěd se v duchu omluvil Babě Jaze za pozdní příchod a strávil dobrou čtvrthodinku bojem s kocourovými botami, zatímco ten měl drápky vší silou zaťaté do pařezu a skučel jako meluzína, kterou ještě navíc bolí zuby. Pak obě dvě boty konečně povolily a Kocour v botách junior (momentálně Kocour bez bot Junior) i Děd Vševěd s obavami pohlédli na zmožené packy. „A do pytle!“ řekl po chvilce Děd Vševěd zcela nevědecky, zatímco kocour vypadal, že ho berou mdloby. Kuří oko A to nejen proto, že útvar na pacce vypadal opravdu nehezky, ale také proto, že zápach, který se od pacek šířil, nebyl právě libý. „Tak toto, drahý Kocoure v botách juniore“, poznamenal Děd Vševěd, zatímco jmenovaný se zničeně usadil na pařez - hlavu v tlapkách, „je kuří oko čili clavus. Vzhledem k jeho rozměrům bych neváhal nazvat ho clavus gigantus, avšak to by nebylo vhodné. Definovat jej můžeme snad jako do hloubky zasahující mozol. Ačkoliv na první pohled připomíná bradavici, původ jeho vzniku tkví, v tvém případě, v příliš těsných botách, ve kterých se ti tlapka pěkně otlačovala a otlačovala. Proto ta hyperkeratóza, neboli zhrubnutí kůže. Takové kuří oko dokáže zasahovat pěkně do hloubky, a když zasáhne nerv, je to pěkně bolestivé. Ostatně to asi dobře víš sám.“ Kocour posmutněle souhlasil. „Buď rád, že jej máš nad klouby prstů, s oblibou se tvoří i na ploskách a to bys pajdal ještě hůř. Kuřímu oku ovšem trvá, než se vytvoří. Že ty v těch botách tlapeš už pěkně dlouho, moc si je nesundáváš a počítám, žes měl určitě i puchýře, co?!“ Kocour třikrát rychle kývl hlavou a vypadal jako neštěstí samo. Děd ho ovšem nešetřil. „S tímhle si koukej zajít k lékaři. Ten to seřízne, nejspíš použije ještě tekutý dusík a doporučí ti speciální náplast na kuří oka, kterou splašíš v každé lékárně.“ „A tyhle boty pověs na hřebík a choď, jak ti příroda velí, nebo si alespoň sežeň nějaké pohodlnější a ne tak těsné a už vůbec ne s takhle úzkou špičkou.“ Kocour při těch slovech velmi smutně pohlédl na své krásné červené botky s úzkou, frajerskou špicí a smutně si povzdechl. Plíseň „ Jo a to svědění, abys věděl, a taky ten ne zrovna příjemný pach, tak to je navíc milý kocoure plíseň! A máš ji tadyhle mezi prstíky u pacek, na to bych dal krk,“ navázal Děd plynule, zatímco kocour se snažil být menší a ještě menší. „To je lapálie, tyhle plísně,“ děl moudře Vševěd. „Jsou veskrze nenápadné, zpočátku se nijak zvlášť neprojevují, až pak se sem tam začnou ulupovat drobné šupinky z kůže, začíná to svědit, pak jsou z toho svědivé plošky a olupuje se to pořád víc. A některé plísně dokonce napadají i sliznice a vnitřní orgány, abys věděl!“ Kocour se zatvářil nadmíru vylekaně a ujelo mu zděšené mňouknutí, které se snažil zamaskovat záchvatem kašle. „To ovšem není tvůj případ, hádám,“ pokračoval Vševěd. U tebe to budou spíše klasické plísně postihující a poškozující zejména kůži, vlasy a nehty. Tyto plísně jsou, jak každé malé dítě ví, prezentované rody Trichophyton, Epidermophyton, Mikrosporum a Malassezia. Ačkoliv mě teď napadá, že ty jako kocour se raději poraď jak s lidským lékařem, tak s veterinářem. Aby to nebyla nějaká rarita.“ Kocour v botách junior sice nevěděl, co je to rarita, ale pranic se mu to nezamlouvalo. Děd Vševěd navíc prohlásil, že to má nejspíš také z těch svých těsných škrpálů, což kocoura mrzelo dvojnásob, protože jakkoliv byly boty nepohodlné, byly tuze pěkné a on si na nich dost zakládal. Musel však uznat, že plíseň asi nechytil jinde, protože na veřejné plovárny nechodil a ručník si od nikoho nepůjčoval. Musel však uznat, že s hygienou od doby, co nosil boty, zrovna nepřeháněl. coby nevhodné k dalšímu pochodu. Pak mu, když už kocour vypadal jako hromádka neštěstí, vysvětlil, že menší ložiska plísní jde úspěšně léčit použitím antimykotických mastí (ciclopirox, alylamin). V případech, kdy místní léčba není dostačující, při rozsáhlém postižení a při hlubokém zasažení kůže, přichází na řadu tablety (flukonazol, itrakonazol, terbinafin). A také že by neměl váhat, protože včasné zahájení léčby je půlka úspěchu. V rámci prevence ho pak nabádal k pořízení vhodnější obuvi, ošetřování nohou antimykotickým krémem, pravidelné hygieně a důkladnému osušení nohou po očistě, včetně vysušení meziprstních prostor. Rovněž ho varoval, aby si, dokud trpí plísní, vyčlenil na utírání nohou samostatný ručník a zavrhl tradiční kočičí móres mytí i sušení jazykem. Junior slíbil, že ihned vyhledá odborníka a na boty, že už se ani nepodívá, dokud si nepořídí vhodnější. Děd Vševěd mu alespoň namasíroval tlapky chladivou emulzí, poněvadž antimykotikum sebou neměl, a měl se k odchodu. Nedalo mu to ovšem, aby se při průchodu smrčím ještě nepozdržel a byl zvědav, co kocour podnikne. „Nepoučitelný jako člověk,“ zavrčel pak. Junior se totiž důkladně rozhlédl, a když nabyl dojmu, že vzduch je už čistý, pracně a s hlasitým sténáním nazul své krásné botky, pohladil je a s tlumeným hekáním a četnými kletbami odpajdal pryč. Renomé je holt renomé. 

Děd Vševěd letecky - artróza Děd Vševěd byl rozmrzelý. Dlouhý a kocour ho zdrželi déle, než se zdálo a představa noci pod širákem mu nepřipadala zrovna lákavá. Hnal se proto, co mu nohy dovolily a vzal to dokonce zkratkou přes močál. Zrovna byl v půli další zkratky, tentokrát přes tuřínové pole, když v plné vševědovské rychlosti narazil do Otesánka. Tolik dával pozor na terén pod nohama, že si ani takového obra včas nevšiml. Koneckonců ani Otesánek si nevšiml Děda Vševěda, protože právě dojídal pátý metrák tuřínů a těšil se na šestý, takže to nepatrné žďuchnutí ani necítil. Zato Vševěd byl celý potlučený a taky pěkně dopálený. Postavil se zase na nohy a z plna hrdla Otesánkovi spílal: „Obezita je dnes běžným jevem, ale co je moc, to je moc! Copak nemyslíš na své zdraví, ty žroute? Neříkám, že tuřín není zdravý, ale jak jsem slyšel, snědls dokonce i mámu a tátu, což je nejen nezdravé, ale i neetické! A to nemluvím o tom sedlákovi se senem, selce s trakařem, pasáčkovi, ovcích, prasatech a bůhvíčem ještě.“ Otesánek právě načal další hromadu tuřínu a loupal po Vševědovi nepřátelsky okem. „Co asi ta tvoje váha způsobuje tvým kloubům co? To se nestydíš? Vsadil bych se, že mimo jiné trpíš artrózou. Pochybuju ovšem, že to slovo znáš, protože to není k jídlu!“ „Artróza, abys věděl, ty neotesanče, je nezánětlivé onemocnění kloubů, definované typickou destrukcí kloubní chrupavky. Tato postupná destrukce omezuje funkci kloubu, objevují se bolestivé stavy, které se výrazně stupňují, zejména když dojde i k druhotnému postižení okolních tkání. Nejčastěji bývají artrózou postiženy nejvíce namáhané klouby, zejména kyčelní a kolenní. Ani postižení jiných kloubů však není nijak výjimečné. Změny na kloubech jsou přitom nevratné. Degenerativní poškození chrupavky může nastat z různých příčin, včetně přirozeného procesu stárnutí, zlomenin lokalizovaných v kloubních oblastech, vlivem zánětů kloubů, nebo v souvislosti s chorobami látkové výměny,“ vychrlil Děd Vševěd jedním dlouhatánským dechem. Ovšem v tvém případě je to dozajista způsobeno tou příčinou, pro kterou artrózou trpí i stále víc mladých lidí a to je právě nadváha, obezita a ruku v ruce špatné stravovací a pohybové návykýýýýýýýýýýýýýýííííííííííááááááá!!!!!!!“ Závěr Dědovy řeči byl poněkud neuspořádaný, protože Otesánkovi došla trpělivost, popadl Děda překvapivě hbitě do své ohromné pracky a velkým obloukem ho odhodil směrem na západ. Výhodou bylo, že si tak zkrátil cestu o několik hodin, neboť nejen, že ho Otesánek odmrštil správným směrem, ale navíc ho před tvrdým přistáním zachránil soucitný pták Noh, který s Dědem Vševědem doplachtil až k chaloupce na muří nožce. Děd Vševěd si sice při loučení s Nohem všiml, že má poněkud ploché nohy a chtěl mu doporučit zdravotní obuv s ortopedickou vložkou, ale nakonec si to raději rozmyslel. Chaloupka na muří nožce Začínalo se smrákat a Děd Vševěd se těšil na přátelskou návštěvu, hrnek čaje a možná pár sušenek. Neotálel tedy a vědom si správného postupu zvesela zahalekal: „Chaloupko, ke mně čelem, k lesu zády!“ Nic se nestalo, jen někde zahoukala sova. „Povídám ke mně čelem k lesu zády!“ zahromoval Vševěd. „Trhni si!“ ozvalo se shora skřípavě. „Bolí mě noha a otáčet se nebudu ani náhodou. Víš vůbec co to je, hopsat na bolavý noze?“ Děd Vševěd to nekomentoval. Bylo mu jasné, že problémy nohou jsou mu dnes zkrátka souzeny kmotrou sudičkou. Došoural se tedy k muří nožce a v houstnoucím šeru ji zběžně prozkoumal. „Máš zarostlý nehet na palci,“ zkonstatoval potom hlasitě. Ale doprkvančic,“ děla chaloupka. „Jak se mi to přihodilo a co se s tím dá dělat?“ „Mě tedy spíš zajímá, jak to, že nejsi chaloupka na muří nožce, ale na úplně normální noze, tedy až na ten nehet?“ A opravdu, nebyla to muří nožka, ale vypadala úplně jako noha lidská, jen několikanásobně větší. Nehet na palci měla zarostlý, a jak si Vševěd všimnul, ten na malíčku zase ozdobený vzorem lebky, vytvořeným zřejmě pomocí červeného laku na nehty. „To proto,“ děla chaloupka, „že muří nožka je momentálně v lázních na konci světa, takže tady zatím zaskakuje její kamarádka.“ Děd Vševěd se už už chtěl vyptávat dál, ale pak si to raději rozmyslel, protože se kvapem stmívalo. Raději tedy obdařil chaloupku svými vědomostmi o daném zdravotním problému. 

Zarůstající nehet 

„Zarůstající nehet, odborně unguis incarnatus,“ začal Děd Vševěd přednášku, „je nepříjemné a také bolestivé onemocnění.“ „Mi povidej,“ zahučela chaloupka a noha jako kdyby zkusila přikývnout prsty. „Postihuje, jak bych to řekl, boční část nehtového komplexu prstu. Častěji vnější, tedy bližší k ukazováčku nohy. V místě, kde nehtová ploténka naléhá na kožní okraj, dochází k jejímu patologickému vrůstání do kožního valu, což způsobuje dráždění kůže, bolest a též rozvoj zánětu zvaného paronychie. Ten je, pokud jde o akutní zánět, spojen s místním zarudnutím, bolestivostí postiženého místa a také s vylučováním sekretu z nehtového valu, přičemž sekret může mít jak řídký tak hustý charakter.“ „Chronická paronychie je charakterizována tvorbou granulace, tedy druhotné tkáně jasně červené barvy. Tato snaha o vyhojení ovšem bývá většinou neúspěšná.“ „No potěš,“ zahuhlala chaloupka, „a čím to?“ „Inu,“ pravil Děd zasvěceně, „nevhodnou obuví to zřejmě nebude, protože ty jsi noha bosá. Tudíž předpokládám, že jde o špatný postup při zastřihávání nehtů, tedy takzvaně dokulata, nikoliv rovně, jak to má být správně. Svou roli může hrát i vrozená predispozice, některé nemoci pojiva, nedostatek železa či vitamínů.“ „Hned zítra ti sem pošlu doktora, hlavně se nesnaž si to mezitím zastřihnout nebo tak!“ varoval Děd chaloupku. „Pokud jde o první případ s tím nehtem, tak to nebude tak zlé.“ Chaloupka si úlevně oddechla. „Na tu paronychii by tak měly stačit lokálně působící dezinfekční a antibiotické léky ve formě mastí nebo roztoků, pokud bude zánět prudší, bude to chtít i celkovou antibiotickou léčbu. Musíš ovšem myslet i na režimová opatření, vhodné je sprchování vlažnou vodou a koupel nožky v odvaru z heřmánku nebo řepíku lékařského.“ „Horší je, že tahle lapálie má časté recidivy, které se objevují s notným časovým odstupem, třeba po půl nebo po roce. I když ti to pan doktor chirurgicky ošetří, může se to tedy vrátit a je potřeba to zase operovat.“ Nožka trochu poklesla v koleni. „Někdy se musí provést stržení celého nehtu, nebo odstranit zarůstající část, v některých případech i zárodečnou tkáň nehtu. Nemusíš se ovšem bát, místní umrtvení ti samozřejmě v takovém případě dají. Navíc existuje i léčba dlahováním, kdy se pod nehet vkládá plastová podložka, nebo to jde řešit i laserem.“ Chaloupka se raději ani nezeptala, co je to ten laser, mírně se zaklonila a k nohám Děda Vševěda dopadl konec provazového žebříku. Děd sice s brbláním, ale vděčně, začal šplhat nahoru. 

U Baby Jagy 

Když konečně stanul na prkenné verandě, oprášil se a hlasitě zaklepal. Dveře se za strašidelného skřípotu otevřely a zatímco se mu za zády na nebi rozsvěcely hvězdy, vstoupil Děd do spoře osvětlené místnosti. Baba Jaga seděla ve velkém houpacím křesle a jak spatřila Děda Vševěda, hned spustila: „Ha! Ivan, přišel nečekán, nezván, chaloupku mi….,“ Potom se však zarazila, natáhla se ke stolku a nasadila si na okurkovitý nos velké, silné brýle. „No nééééé,“ zajásala pak naprosto nejagovsky. „Děd Vševěd osobně! Co tě sem přivádí starý příteli? Jen si sedni, tady je čaj a nějaké sušenky.“ Děd Vševěd vděčně přijal nabízené místo, čaj i sušenky, i když čaj chvilinku studoval. U Baby Jagy bylo lepší mít se na pozoru, protože někdy měla ve zvyku používat zcela netradiční přísady. Sušenky byly naštěstí kupované, což se dalo poznat podle obalu. Dlouho do noci rozprávěli, ba si i zazpívali, až přišla řeč na zdravotní stav Baby Jagy. Děd Vševěd samozřejmě předtím neopomněl několikrát poznamenat, jak to Jaze sluší a že vypadá sotva na dvě stě padesát, což jí vehnalo do tváří ruměnec. „No,“ začala Baba Jaga. „Díky za optání, ale nemůžu si stěžovat. Snad jenom, že mě trochu zlobí…“ „Nohy,“ vystřelil Děd Vševěd automaticky. Baba Jaga se zarazila. „Ty jsi vážně vševědoucí, přesně to jsem chtěla říct.“ „Ukaž!“ zavelel Děd. Baba Jaga zrudla až ke konečkům vlasů a mumlala něco o uspěchaném mládí, nicméně odhalila své nohy zrakům Děda Vševěda. „No baže,“ pokýval Děd hlavou. To se dalo čekat. 

Křečové žíly 

„To víš, Jago,“ začal Děd Vševěd obšírně. „Už nejsme nejmladší a tyhle křečové žíly, neboli varixy, souvisí i s tím pokročilým věkem. Jsou to tyhle dobře viditelné rozšířené žíly na nohách, nejčastěji na lýtkách, jak sama vidíš. Mohou však vznikat i v souvislosti s dědičnou dispozicí, dlouhodobým stáním či sezením, obezitou, vysokým krevním tlakem, nebo nedostatkem vlákniny a vitaminu C v těle.“ „My však nejsme nejmladší a tak to bude souviset s přirozenou ztrátou pružnosti žilní stěny, přičemž i poruchy funkce žilních chlopní v tom budou mít, abych tak řekl, prsty. Při cestě k srdci se tak krev vrací zpět do nohou, protože její transport je narušený díky špatné funkci chlopní či právě tím, že už nemáme tak pružné žíly. Tlak hromadící se krve dále poškozuje žilní stěny. Určitě víš, jak člověku nejprve otékají nohy, jsou těžké a bolí a časem se v nich, hlavně v noci, objevují nepříjemné křeče.“ Baba Jaga naslouchala Vševědovi se zájmem, protože tyhle věci ji zajímaly a to nejen pro případ, že by na někoho potřebovala seslat nějakou nepříjemnou kletbu. „Po čase to jde taky poznat poměrně snadno i pohledem,“ pokračoval Děd. Na menších žilách mají varixy podobu namodralé až načervenalé sítě jemných linek, které vycházejí z jednoho místa do různých směrů, větší křečová žíla má pak uzlovitou podobu nafialovělé barvy. Například tahle, vidíš?“ S těmito slovy Děd ukázal na velkou křečovou žílu Baby Jagy, přičemž si všiml, že je pomazaná netopýřím sádlem. „To mě přivádí k možnostem léčby,“ pravil pak káravým tónem. „Ta rozhodně nepatří do neodborných rukou!“ zahřímal rychle, když se Baba Jaga s úsměvem natahovala pro buclatý hrnek, jehož obsah se dal tušit z obrázku na přední straně. „Naopak, měl by o ní rozhodnout odborník, protože existuje několik přístupů a u každého se musí zvážit ten nejvhodnější.“ „Dodnes podceňovaný, ale zcela základní a velmi přínosný postup je využití kompresivní terapie pomocí kompresních punčoch a elastických obinadel. Tyto pomůcky korigují proudící krev do správného směru a zabraňují jejímu hromadění.“ „Taky by ti pomohlo vhodné cvičení, máchání nohou střídavě ve studené a teplé vodě, případně ti z přírodní medicíny můžu doporučit kůru bílého dubu a kořen kostivalu, ale prosím tě, poraď se raději s odborníkem.“ „Nu, a potom přichází v úvahu samozřejmě léčba chirurgická, přičemž obecně lze říci, že princip chirurgie varixů spočívá v odstranění postiženého řečiště povrchového žilního systému. Může jít o tzv. Flebektomii, která spočívá v ošetření poškozených chlopní a odstranění drobných křečových žil. Při použití této metody nezůstává pacient po delší dobu upoután na lůžko a může dál vykonávat běžné činnosti. Po operaci musí nosit přibližně týden stále kompresivní punčochy, dále pak pouze přes den zhruba tři až pět týdnů.“ „Operaci křečových žil je v řadě případů také možné provádět laserem.“ Baba Jaga už se nezeptala, co je to ten laser, protože mezitím v křesle tvrdě usnula. Děd Vševěd si povzdechl, přikryl ji vlčí kůží a odebral se na kanape. Zul si boty, ale na nohy se nepodíval, už byl opravdu ospalý a navíc - puchýře se nemají propichovat. 

Filip Rosenbaum 

Zdroje: MUDr. Pavel Lepší: Křečové žíly. Triton, Praha 2003. Archiv Pharmanews – www.pharmanews.cz http://www.lekari-online.cz/ortopedie/indikace/kuri-oko http://www.lekari-online.cz/ortopedie/zakroky/hlezno-podvrtnuti 
 

OGFkZm