PHARMA NEWS - odborný časopis

Když vás někdo požádá, abyste definovali pojem alternativní medicína, pak by výsledkem neměla být pouze odpověď na otázku „Co to je?“, ale také na další dvě důležité otázky. A totiž na otázky „kdy a kde“. Protože pojem alternativní medicína je opravdu velmi relativní. Na těchto stránkách se pokusíme zhodnotit tento výraz. Nedočtete se, co je lepší nebo horší, co je zaručeně účinné a co naopak stojí, jak se říká „za starou bačkoru“, protože toto privilegium nám nepřináleží. Pokusíme se pouze shrnout některé poznatky a témata, která by do této kategorie mohla spadat a podat tak trochu jiný pohled na tuto problematiku.

Jak na to?

Jak jsme se již zmínili na začátku, definovat pojem alternativní medicína není úplně jednoduché. Protože to co je pro někoho alternativní, to může být pro jiného standardem. Proto bude asi nejjednodušší definovat si pro začátek ne co, ale kdy a kde.

 

Kdy?   První polovina 21. století

Kde?   Území Evropy

 

Pokud tedy dodržíme definici času a prostoru, můžeme konečně přejít k definici samotného pojmu alternativní medicíny. Slovo alternativa je definováno jako:

 

„možnost volby mezi dvěma nebo více způsoby řešení, zpravidla se vylučujícími“

 

Spojení alternativní medicína v sobě tedy zahrnuje možnost řešení zdravotního problému jinou cestou než je standard. A tím jsme se opět dostali do slepé uličky, protože co je to vlastně standard v medicíně?

Pokud bychom vzali jako vzorek Českou Republiku, pak bychom mohli říci, že standardní léčbou může být považován takový léčebný úkon a taková medikace, které jsou schváleny řídícími orgány jako zákonné. Tedy kompetence ministerstva zdravotnictví, všeobecné zdravotní pojišťovny a dalších institucí, které jsou součástí zdravotnického systému naší země. Vše, co stojí mimo tento systém, lze potom považovat za alternativu.

 

Indie, Čína, Babylon…teď, nebo kdysi, kdysi dávno?

Od dob prvního člověka na zemi se medicína vyvíjela, nejprve samostatně v jednotlivých lokalitách, následně s migrací se začaly poznatky jednotlivých zemí vzájemně ovlivňovat. Současně s vývojem člověka a s narůstajícím množstvím zkušeností byly staré metody nahrazeny novými a ty původní upadly v zapomnění. Nebo ne?

Kdybychom si představili vývoj medicíny jako strom s větvemi, mohli bychom říci, že hlavní kmen sebou nesl přetrvávající zkušenosti, zatímco zkušenosti na postranních větvích byly zapomenuty, nebo bychom mohli říci, že zakotvily v úrovni dalšího pojmu a tím je lidové léčitelství, nebo také tradiční medicína. V tomto směru to má každá země trošku jinak.

Zkusme se proto projít historií medicíny a podívat se, co z toho co bylo kdysi účinné a užitečné, zůstalo až do současnosti. Dnes máme jednadvacáté století, rok 2015. Posoudit, kde vznikly první léčebné postupy, je prakticky nemožné, protože studovat můžeme pouze to, co se nějakým způsobem dochovalo do dnešní doby. Ale určitě můžeme říci, že každý živý tvor mohl trpět nějakým zdravotním neduhem od prvopočátku, a tedy snaha zachovat zdraví a s ním i samotný život musela být spjata s každým živým organizmem.

 

Indická ájurvéda

K jedné z vyspělých civilizací s dochovanými zmínkami o medicínských postupech patří bezesporu Indie. Za tradiční indickou medicínu je považována ájurvéda. Tato komplexní medicína zahrnuje všechny aspekty lidského zdraví a života vůbec a je označována jako znalost o životě a dlouhém věku. Označení vychází ze dvou sanskrtských slov (typický jazyk Indie, a i když je považován za mrtvý jazyk, podobně jako latina, stále s ním ještě určité procento Indů mluví) ajus (život) a véda (vědění, znalost).

Učení ájurvédy má původ v náboženství a traduje se, že přibližně 2000 let př.n.l. toto učení obdržel Dhanvantari od Brahmy. Asi tisíc let př.n.l. byly všechny poznatky ájurvédy zaznamenány ve 4 knihách, z nichž se dochovaly pouze dvě - Čarakovo pojednání a Šušrutovo pojednání. Indické léčitelství zahrnovalo až 3000 léčivých rostlin, které byly využívány k léčebným účelům. Mezi rostliny, které jsou používány od dob starověku až dodnes, patří například lékořice, zázvor, česnek, kurkuma nebo aloe.

Toto učení zůstalo zachováno a to i přes problémy v období mezi 16. až 19. stoletím, kdy byla ájurvéda částečně vytlačena medicínou řeckou a arabskou. Po druhé světové válce jí ale vědci začali opět věnovat více pozornosti.

Ájurvéda je z hlediska komplexnosti považována za opravdu ucelený systém léčby. Pozitivní ohlas si zaslouží hlavně ucelený pohled na zdraví člověka, ale také vypracovaná prevence. Pokud bychom chtěli srovnat tuto tradiční medicínu s přístupem medicíny klasické, pak můžeme říci, že ájurvéda naplňuje definici zdraví popsanou Mezinárodní zdravotnickou organizací (WHO), podle které je zdraví stav tělesné, duševní ale i sociální pohody každého člověka.

 

Nepřekonatelná Čína

Čínská medicína patří také k jednomu z nestarších lékařských učení ve světě. Čínská medicína koresponduje s pohledem Indie na stav rovnováhy v lidském organizmu, pouze popis se liší. Důležitým milníkem čínské medicíny bylo založení nauky pěti elementů. Základem je rovnováha založená na definici pěti prvků, ze kterých se skládá vše na zemi. Jsou to dřevo, oheň, země, voda a kov. Ty pracují v souladu s principy jin a jang a životní energií čchi.

Přestože se čínská medicína pěti elementů vyvíjela v přibližně stejném období jako indická či raná řecká, byla v některých konkrétních bodech mnohem více napřed. Mezi konkrétní příklady je zařazován popis krevního oběhu asi 2000 let před Evropou, rozpoznání diabetu přibližně v sedmém století, nebo v desátém století očkování proti neštovicím.

Čína měla navíc ještě jeden bonus a tím bylo zavedení tisku o 800 let dříve než v západních zemích. To umožňovalo snadnější šíření vědomostí. Největšího rozkvětu čínské nauky došlo během vlády dynastie Sung (10.-13. století), kdy byla založena samostatná lékařská instituce se školou pro lékaře a samostatným vydavatelstvím. Následně se bohužel jednotnost tohoto učení rozpadla na elementární nauky, které se v některých případech i navzájem vylučovaly.

Druhým směrem, který se v Číně vyvíjel, byla nauka o rostlinných drogách. Její základ byl v taoismu a v jednotě člověka s přírodou. Traduje se, že zakladatelem tohoto učení byl jistý vědec Šen Nung, který se zabýval komplexním studiem léčivých rostlin někdy v době 200 let př.n.l. Velkou část rostlin zkoušel na sobě samém a poznatky shromažďoval pro následné dílo Ben Lao – knihu, která shrnuje 365 většinou rostlinných drog. Kniha zahrnuje poznatky o zpracování drogy, dávkování a terapeutických vlastnostech. Svým rozsahem by se mohla srovnávat spíše s lékopisem než s běžným herbářem.

Přírodní drogy byly rozděleny jak podle stupně jedovatosti (tři kategorie), tak podle vzájemných interakcí (sedm kategorií). Tento fakt poukazuje na způsob léčení, a to že se už tehdy využívalo současného léčebného efektu více látek, které se navzájem doplňovaly.

Mezi rostliny čínské medicíny, které si našly místo v evropských zemích patří například chvojník čínský (Ephedra sinica), puškvorec obecný (Acorus calamus), lopuch větší (Arctium lappa), nebo meruňka obecná (Armeniaca vulgaris). Mnohé rostliny se staly součástí nejen čínské, ale i indické medicíny a některých dalších lékařských učení.

Z čínské medicíny se dodnes dochovaly i dvě důležité metody a těmi jsou akupunktura a akupresura. Systém obou metod je podobný, působí na konkrétní body, které mají návaznost na určitou část těla a určitý zdravotní problém. Akupunktura je hojně využívána v neurologických ambulancích – při bolestech pohybového aparátu, či při revmatu. Lze ji také použít při jiných diagnózách, jako jsou potíže trávicího traktu, stres či nespavost, případně jako podpůrná metoda při odvykání kouření.

Akupresura je vlastně spojením akupunktury a masáže. Místo akupunkturních jehel jsou konkrétní body stimulovány stlačováním palcem nebo konečky prstů. Podobně jako akupunktura, i akupresura se využívá při potížích pohybového aparátu, migrénách, napětí organizmu, nespavosti nebo oběhových potížích.

 

Babylon…

Babylon neboli část jižní Mezopotámie, označován také jako kolébka lidstva či civilizace se honosí nejstaršími záznamy o farmaceutické vědě. Pokud bychom tuto oblast chtěli definovat dnešními zeměpisnými daty, pak by se jednalo asi o území dnešního Iráku. Společenské uspořádání v Babylonu mělo zajímavý charakter. Na straně jedné existovali kněží, kteří se věnovali současně medicíně - jejich léčebnými metodami byly kombinace léků s náboženskými formulemi a jejich zaměření a praxe byly spíše psychosomatické. Druhou skupinou byli tzv. světští lékaři, kteří opírali své léčebné metody o pozorování, poznatky z praxe, sledování symptomů. Hliněné tabulky z doby 2600 let př.n.l., které zachycovaly lékařské poznatky, tak obsahovaly nejen souhrnné informace o typu nemoci, jednotlivých symptomech, vhodné rostlinné léčbě, ale také informace o konkrétní modlitbě pro tuto nemoc. Tyto cenné informace zahrnovaly také například použití lékořice, máku nebo cypřišového oleje.

S Babylonem souvisí ještě jedna zajímavá informace. Jak jsme již zmínili, ležel Babylon na území dnešního Iráku a právě ve vykopávkách iráckých hrobek byly nalezeny zbytky chvojníku čínského. Ten se již v době před naším letopočtem běžně používal k léčbě astmatu. Zajímavostí ovšem je, že stáří těchto hrobek bylo odhadnuto na 60 tisíc let před naším letopočtem.

 

Země pyramid

Egypt, stejně jako mnoho dalších zemí, považoval znalosti z oblasti medicíny za dar bohů. Konkrétním bohem, který byl v Egyptě zodpovědný za lékařské dovednosti, byl bůh moudrosti Thovt. Jméno Thovt vlastně pochází z řečtiny a v původním jazyce je popisován jako Džehuti, muž s hlavou ibisa. Později převzal patronát nad medicínskými znalostmi Imhotep. Imhotep byl skutečná, historicky doložená postava, později prohlášená za boha.

Egyptská medicína byla ovšem jednou z nejstřeženějších. Elitní skupiny kněží, kteří se zabývali léčením, považovali za zdroj všech nemocí duchy a jejich špatné vlivy. Znalosti o léčebných postupech se předávaly za velmi přísných podmínek. Zajímavostí egyptské medicíny byl fakt, že jednotliví lékaři či léčitelé měli již tehdy konkrétní specializace, tak jak je tomu v dnešní klasické medicíně. Také systém zdravotnictví byl zajímavý, vše bylo v rukou státu a ten v některých konkrétních situacích přebíral i veškeré náklady na léčby pacientů.

Několikametrové papyry zachycovaly důležité informace o nemocech a jejích příznacích, nebo o léčebných prostředcích a jejich přípravě. Takovým známým papyrem byl Ebersův papyrus, který obsahoval 800 různých receptů na přípravu pilulek, odvarů, mastí, kloktadel… Zahrnoval jak rostlinné materiály, tak minerální látky, z nichž mnohé si našly i v moderní farmacii stálé místo, jako například ricinový olej, či látky opia.

 

Řecko a Řím

První zmínky starořecké medicíny jsou spojeny s čerpáním znalostí z egyptské kultury. Řekové přejali část znalostí, včetně samotného patrona medicíny Imhotepa, který byl převzat s novým jménem Asklepios. Mnohem více je tento patron znám pod jménem Aeskulap. Jeho tři dcery Hygieia (čistota), Meditrine (léčení) a Panakeia (hojení) symbolizovaly vše důležité v tehdy moderní medicíně.

Důležitou osobností řecké medicíny byl Empedokles z Akragantu, který byl zakladatelem řeckého učení čtyř elementů. Podle tohoto učení je život založen na čtyřech elementech – zemi, vzduchu, ohni a vodě.

S těmito živly pak souvisely čtyři základní tělní tekutiny – černá žluč, žlutá žluč, krev a sliz a zdravý jedinec měl mít všechny tyto šťávy v rovnováze. Nemoc pak byla označována jako nerovnováha jednoho z elementů a také léčba byla od tohoto systému odvozována. Za zakladatele nebo chcete-li otce medicíny byl a je považován Hippokrates (460-377 př.n.l.). Pocházel z rodiny, která svůj původ shledávala v přímé linii boha Asklepia a proto všichni potomci byli vychovávání k lékařskému učení. Hippokrates byl jakýmsi průkopníkem v oblasti medicíny, protože se zasloužil o eliminaci náboženských aspektů od samotné lékařské vědy a toto nahradil vědeckým přístupem k onemocněním a systematickými výzkumy. Také celkové léčebné postupy byly rozšířeny o diety a změnu životního stylu.

Hippokrates zanechal rozsáhlé dílo, autorství některých spisů je ale sporné. Předpokládá se, že určitá část děl patří jeho žákům. A to dokonce snad i samotná „Hippokratova přísaha“.

Dalším významným řekem na poli medicíny byl Theofrastos z Eresu (372-287 př.n.l.). Jeho Historie rostlin (Historia planarum) je považována za jedno z nejstarších děl o rostlinách, které je možné považovat za základ budoucí farmakologie.

S řeckem také souvisí dva známé pojmy. Tím prvním byl pharmakon – který je překládán jako léčivo a dal základ takovým zavedeným slovům jako je farmacie, farmakologie, či farmakognosie. Ve starověkém Řecku měl tento pojem význam jako lék, elixír, nebo také jed.

Druhým takovým zajímavým pojmem byl theriak, označení všeléku, někdy pojmenovávaném také panakeia po dceři Asklepia. Nejednalo se ovšem o něco nereálného, první svého druhu vznikl přibližně 100 let př.n.l., a nesl jméno pontského krále Mithradatesa - mithriatum. Theriak obsahoval jako základ opium a hadí maso a dále 50 až 100 dalších ingrediencí, které se během tisíce let jeho používání mírně měnily. Ještě v roce 1882 byl součástí německé knihy o lécích theriak složený ze dvanácti komponent – opium bylo zachováno, maso ze zmije však již nikoliv. Dodnes se také v hovorové češtině používá slovo dryják.

Římská medicína vycházela, stejně jako ta řecká, z egyptských základů a mnoho římských vědců a lékařů studovalo nebo pocházelo z Řecka. Ze zajímavých římských děl pojednávajících o léčivých rostlinách sem patří Historia naturalis (Gaius Plinius Secundus 23-79 n.l.), souběžným dílem pak byla Materia medica, jejímž autorem byl Pedanius Dioskorides (40-90 n.l.), vojenský lékař za císaře Nerona.

Asi za neznámější osobnost římské medicíny je považován Galenos z Pergamu (129-199 n.l.), řecký lékař, který navázal na Hippokratovu a Dioskoridovu práci. Galenovo dílo zahrnovalo komplexní receptury s popisem desítek látek a jejich zpracování, ale i obecné postupy extrakcí a míchání směsí. Jeho práce položila základy galeniky, tak jak je známe dnes a jeho metody ovlivňovaly postupy západní medicíny více jak 1500 let.

Pád Říma byl ztrátou nejen pro zemi samotnou, ale následkem historických událostí to byla ztráta i velkého množství lékařských vědomostí. Některá učení se nicméně podařilo zachovat, a to hlavně díky rozvoji arabského a perského léčitelství, která obě hodně čerpala právě z  řecké medicíny.

 

Středověk a další rozvoj medicíny a farmacie

Přestože pád Říma byl jakousi pomyslnou brzdou v rozvoji medicíny v Evropě, odkaz Galena z Pergamu s Římem naštěstí nepadl. Více jak tisíc let udržovaly islámské země jeho znalosti a podporovaly tradici řecké medicíny. Řecké a římské znalosti byly doplněny o léčivé rostliny čínské, perské a indické kultury. Mezi tradiční rostliny, které tato doba přinesla, patřily například senna (Cassia acutifolia), reveň dlanitá (Rheum palmatum), santalové dřevo. Mezi další látky patřil například kafr, borax a také pižmo.

Tato doba přinesla také dva důležité milníky. Tím prvním bylo rozdělení samotného oboru. Od profese lékařské se oddělila profese lékárnická. Tím druhým byl v 8. století v Bagdádu vznik první lékárny. Dostupnost některých surovin současně nabízela nové možnosti. Vznikají nové lékové formy a těmi jsou cukrové pastilky a sirupy. Opravdovým úspěchem arabských zemí bylo ovšem zpracování rostlin s obsahem esenciálních olejů. Tato forma surovin pro farmaceutické použití přinesla těmto zemím prakticky monopolní postavení.

Významnou osobností, která zpracovala jak dosavadní řecké zkušenosti v oblasti medicíny tak nové znalosti doplněné arabskými a perskými lékaři, byl Avicenna. Toto jméno je mezi dnešní odbornou veřejností samozřejmostí a mezi laickou veřejností také není úplně neznámé. Ale skutečné jméno tohoto perského „prince lékařství“ je poněkud delší a krkolomnější. Avicenna vlastním jménem Ibn Síná Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh (980-1037) byl nejen lékařem a farmaceutem, ale byl také filozof, básník a diplomat. Za svůj život vytvořil přes
200 odborných děl. Jeho nejslavnějším je kompletní lékařské dílo pod názvem Kánon lékařství, které shrnulo všechny poznatky jak řecké tak arabské medicíny. Po Avicennově smrti byla tato kniha v Toledu přeložena do latiny a po dlouhých pět století byla základem pro farmaceuty v západních zemích.

Středověk byl dobou, kdy docházelo k rozvoji lékařské vědy a farmacie v návaznosti na kláštery. V období mezi 8. až 12. stoletím se Evropa mírně rozpoltila. Na jedné straně se uchovávaly znalosti díky klášterům a ručnímu zaznamenávání a kopírování odborných pojednání, na druhou stranu se obyčejní lidé přikláněli k lidovému léčitelství, protože odbornější znalosti pro ně byly prakticky nedostupné.

Tyto dva protipóly se pokusila spojit další důležitá osobnost – Hildegarda z Bingenu (1098-1179). Její dva cykly Physica a Casusae et curae obsahovaly velké množství dostupných informací jednak o léčivých rostlinách, keřích a stromech a druhý cyklus se věnoval somatologii. Hildegarda zahrnula do svých děl nejen odborné pojmy, ale využila také lidových názvů pro běžně užívané rostliny.

 

Od renesance k současnosti

Roku 1348 postihla Evropu morová rána, která byla velkým zásahem do důvěryhodnosti Galénovy medicíny. Velké ztráty na životech si vyžádaly razantní přehodnocení v oblasti jak farmacie, tak medicíny.

Významnou osobností novověku byl Paracelsus. Stejně jako Avicenna je jeho jméno poměrně hodně známé a stejně jako Paracelsus, i jeho skutečné jméno bylo jaksi „delší“. Paracelsus (1493-1541), vlastním jménem Phillippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hoenheim byl italský lékař, který se věnoval nejen léčivým rostlinám, ale také chemii a symptomům onemocnění. Mimo tehdy již zavedené léčebné postupy využíval také některé jedy, jako byla síra, rtuť či olovo. Jeho krédem bylo: „Všechno je jed, ve všem je jed, záleží pouze na dávce“.

Po přínosu indického, čínského a arabského léčitelství k rozvoji evropské medicíny začali Paracelsovi pokračovatelé čerpat ze zkušeností, které sebou přiváželi cestovatelé. Námořní výpravy přinesly spousty zajímavých léčivých prostředků. Jednou z přelomových sloučenin byl chinin. Chinovník pýřitý (Cinchona pubescens) byl totiž důležitým lékem při boji s malárií a jeho účinek se využívá dodnes. Další účinky jako snižování horečky a tlumení bolesti se u chinovníku už nevyužívá, protože poměr účinku a nežádoucího efektu byl v tomto případě posunut spíše k těm nežádoucím hodnotám, ale jeho účinek coby zdroje hořčiny má stále uplatnění. Připomeňme si minimálně klasický tonik, který je oblíbeným nápojem dodnes.

Chinin byl také surovinou, která je spojená s dalším odvětvím alternativní medicíny a tou je homeopatie. Jejím zakladatelem byl Samuel Hahnemann (1755-1843). Hahnemann zahájil své výzkumy směrem k novému pohledu na onemocnění a léčbu právě na chinovníku. Tato rostlina a její antimalarické účinky mu přišly velice zajímavé, ale značně pochyboval jak o účinku,
a pak jej zaujal fakt, že užití chinovníku vyvolá u zdravého jedince příznaky podobné malarické horečce. Základ homeopatie postavil Hahnemann na principu podobnosti. Similia similibus surentur – podobné se léčí podobným. Samotný název homeopatie je odvozen od řeckého homoion pathos – podobná bolest. Roku 1810 Hahnemann publikoval své stěžejní dílo, Organon léčebného umění. Hahnemann také prosazoval zdravý životní styl, kladl důraz na výživu, důslednou hygienu a byl jedním z průkopníků dezinfekce. V roce 1830 díky svému postoji k hygieně a desinfekci úspěšně bojoval s epidemií cholery.

 

Fytoterapie je přirozená

Základem medicíny od pradávna byly rostlinné drogy, což je přirozené vzhledem k rozmanitosti rostlinné říše. Traduje se, že lidé se mají léčit rostlinami, které jsou domácí v prostředí, ve kterém žijí. Oblíbené rostliny jsou dnes velkou měrou pěstovány cíleně na úkor sběru ve volné přírodě. Poměr získávání rostlin pro fytoterapeutické účely ukazuje Tabulka 1. Fytoprodukty využívají kromě samotných čajových směsí také běžné lékové formy – tabletky, sirupy, tinktury. Fytoterapie jako by tak kopírovala původní vývoj klasické medicíny.

 

Alternativní terapeutickou metodou, která využívá obsahových látek léčivých rostlin, je Bachova květová terapie. Doktor Edward Bach (1886-1936) byl původně homeopat, ale jeho zájmem se nakonec stala duševní stránka pacienta. Tato terapie je postavena na teorii, že podstatou každé nemoci je porušení duševní rovnováhy pacienta. Léčebným nástrojem je v tomto případě systém výtažků z květů. Zdrojem Bachových esencí je 37 kvetoucích rostlin a stromů.

Fytobalneologie, jako součást tzv „Kneippovy terapie“, využívá rostlinných obsahových látek pro vnější užití, konkrétně do léčebných koupelí. Sebastiann Kneipp (1821-1897) postavil svoji metodu na zavedení zdravého životního stylu společně s působením léčivých rostlin s mírným účinkem.

O aromaterapii, která využívá esenciálních olejů z rostlinného materiálu, se dá říci, že byla historicky součástí mnoha kultur a lékařských postupů jak východních tak západních zemí. Využití těchto látek můžeme najít v indické, čínské, i egyptské medicíně. Aromaterapie byla součástí fytoterapie přibližně až do období druhé světové války, kdy se oddělila jako samostatná metoda.

Metoda kampo, která je svým domovem v Japonsku, je využívána a praktikována přibližně od 8. století našeho letopočtu. Stejně jako další zmíněné metody využívá léčivých rostlin, ovšem v kombinaci i s dalšími látkami z okruhu živočišných drog a minerálů. Také posuzuje komplexní stav pacienta, a to nejen po tělesné a duševní stránce, ale zahrnuje také jeho pocity a vnější faktory, které na pacienta působí. V Japonsku je v rámci lékařské legislativy oficiálně zahrnuto 210 receptů kampo, které se využívají k léčbě pacientů.

 

Herbář sem, herbář tam…

Přestože novověk zažil v oblasti medicíny několik nepříjemných historických situací – některé přístupy jako pouštění žilou a užití těžkých kovů nelze považovat za zcela adekvátní léčbu – přineslo toto období mnoho užitečných událostí. Se zavedením knihtisku bylo možné realizovat vydání překladů starších lékařských farmaceutických děl a také nabídnout díla zcela nová.

Toto období se také v jednom okamžiku potýkalo s populačním boomem a následně i nedostatkem specialistů v oblasti lékařské vědy. To souviselo například se zpřísněním zákonů na anglickém dvoře, které umožňovaly realizovat lékařskou praxi pouze lidem s konkrétním vzděláním (Jindřich VIII. a jeho výnos k výkonu lékařského povolání). Snahou bylo oddělit studované lékaře od lidových léčitelů. Nedostatek lékařů způsobil, že o 32 let později byl tento výnos nahrazen „Chartou bylinářů“:

 

„Od této chvíle budiž v souladu se zákonem, že každý králův poddaný, mající znalosti a zkušenosti v léčení bylinami a kořínky, může praktikovat, užívat a nabízet na každou ránu, otok nebo nemoc byliny, masti, koupele, obklady či náplasti, jaké uzná za vhodné podle svého důvtipu, zkušeností a znalostí, aniž by musel čelit žalobě, obtěžování, nesnázím, trestu či zabavení majetku.“

 

Odborníky, kteří se zařadili mezi autory herbářů, shrnuje Tabulka 2.

 

Dílo belgického autora Dodoense bylo v roce 1583 vydáno v latinském překladu. Následně bylo započato na překladu do angličtiny. Na tomto překladu pracoval doktor Robert Priest, ale bohužel zemřel dříve, než mohl dílo dokončit. Rozpracovaný překlad se pak již nikdy nenašel. Ovšem pouze oficiálně. Dílo Johna Parkinsona, přestože do něj zakomponoval spoustu svých myšlenek týkajících se zkušeností s léčivými rostlinami, byl s největší pravděpodobností plagiát a to konkrétně nedokončený překlad doktora Priesta, se kterým se osobně znal.

Roku 1562 přeložil Mattioliho herbář do českého jazyka Tadeáš Hájek z Hájku. Toto dílo bylo velice oblíbenou knihou, která se dočkala následně mnoha a mnoha nových vydání a vydává se dodnes.

 

Další směry

Stejně jako v minulosti i dnes je snaha alternativních metod léčby, mimo tu konvenční, dávat důraz na celkový stav pacienta. I WHO, jak jsme zmínili na začátku, se v oblasti zdraví zaměřuje na všechny stránky lidského zdraví. Mezi směry, které se věnují lidskému zdraví, patří nutriční terapie, která spolupracuje s mnoha specialisty klasické medicíny a zaměřuje se hlavně na výživu organizmu, vhodné a naopak přitěžující potraviny. Terapií, která se zaměřuje na tělesnou stránku jedince z hlediska celkového zdraví a vitality jsou fyzioterapie a také kinezioterapie. Úkolem této terapie je mírnění bolestí, uvolnění zablokovaných svalů, obnovení funkcí pohybového aparátu. Jedním z nástrojů fyzioterapie je i výše zmíněná akupresura. Dále k nim patří i jóga, hydroterapie, lymfatické masáže. Mezi terapie, které se naopak věnují psychické podstatě člověka, patří psychosomatická medicína. Jejími nástroji jsou například relaxace, meditace, nebo hypnóza.

 

Bezpečnost především

Na alternativní metody léčby, nebo jak bychom mohli také říci na jistou formu „samoléčby“ se nahlíží různými způsoby. Mnoho ortodoxních lékařů je skeptických, mnozí se k alternativám staví až nepřátelsky. Není se co divit. Mnoho případů, kde pacient svévolně ukončil léčbu a nahradil ji nějakou alternativní, skončilo tragicky. Stejně tak bylo zaznamenáno mnoho případů, kde pacient kombinoval volně dostupnou fytoterapii s medikací předepsanou lékařem a dopadlo to podobně.

Uveďme si na tomto místě některé nežádoucí účinky konkrétně fytoterapie, které mohou komplikovat působení klasické léčby. Jednou z rostlin, na které je třeba dávat pozor, je třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum). Tato rostlina patří mezi oblíbené rostliny lidového léčitelství u nás a není těžké ji v přírodě nalézt. Také je běžně zpracovávána do komerčně vyráběných preparátů. Pokud pacient užívá čaj nebo rostlinné tabletky, měl by o tom informovat svého ošetřujícího lékaře. ESCOP doporučuje užití třezalky při mírných až středně těžkých depresích, ale při současném užívání některých antidepresiv může pacient skončit až v komatu.

Další rostlinou, na kterou je vhodné se zaměřit, je pupalka dvouletá (Oenothera biennis). Pupalkový olej je zdrojem nenasycených mastných kyselin a lze jej užívat jak vnitřně tak zevně. Zvýšenou opatrnost při užívání by měli zachovat pacienti s epilepsií, protože současné vnitřní užití pupalkového oleje může ovlivnit působení antiepileptik, což by mohlo pacienta ohrozit na zdraví.

Další oblíbenou rostlinou, kterou nelze užívat bezhlavě, je echinacea. Tato rostlina byla a je předmětem mnoha studií pro své imunostimulační, antivirové a antibakteriální účinky. ESCOP doporučuje tuto rostlinu hlavně při chřipkách a potížích močového ústrojí. Echinacea patří do čeledi hvězdicovitých. Tato čeleď má obecně vysoký výskyt alergií mezi pacienty, proto v případě přecitlivělosti na tuto rostlinnou čeleď není vhodné užívat. Také při autoimunitních onemocněních je zcela nevhodné tuto rostlinu a preparáty z ní užívat. Stejně tak echinacea není příliš vhodná pro děti do tří let z důvodů obtížnějšího nastavení dávkování.

Doby, kdy se všechny léčivé rostliny chodily sbírat do přírody a zpracovávaly se pouze podomácku, jsou asi definitivně pryč. Pokud bychom se chtěli věnovat kompletní legislativě, která konkrétně fototerapii reguluje, bylo by to na samostatnou knihu. Shrneme si tedy jen to nejdůležitější. Systém komerční fytoterapie stojí na třech základních bodech:

 

•          kvalita rostlinného materiálu

•          účinnost obsahových látek

•          bezpečnost pro pacienta

 

Mezi důležité organizace, které se podílejí na kontrole a bezpečnosti přírodních preparátů a užití léčivých rostlin, patří světová zdravotnická organizace - WHO (World Health Organization), která působí na celosvětové úrovni a pak Evropská vědecká kooperativa pro fytoterapii – ESCOP (European Scientific Cooperative for Phytotherapy), která působí na evropské úrovni. Dále jsou to Evropské směrnice, které regulují, za jakých podmínek mohou být rostlinné preparáty využity. Tato legislativa se opírá o dlouhodobé využití léčivých rostlin, odborné studie a monografie evropských lékopisů.

 

Důležitá úloha lékárníka

Důležitým aspektem alternativní medicíny je informovanost. A pro lékárníky to platí obzvlášť. Dostatečná znalost kontraindikací u přírodní léčby, možnost nežádoucích účinků a také znalost indikací, pro které je vhodné doporučit nějakou alternativu, pomáhá eliminovat nechtěné komplikace. Publikací o léčivých rostlinách je velké množství, ne na každou se lze ale spolehnout. Pokud mohu na tomto místě doporučit odbornou publikaci o léčivých rostlinách, pak je to kniha kolektivu autorů editovaná Maxem Wichtlem: Herbal drugs and Phytopharmaceuticals. Tato kniha má za sebou již několik vydání a je uceleným dílem, zahrnujícím podrobné popisy rostlinných drog od jejich původu, názvů, pěstování, přes obsahové látky, aplikační formy až po farmaceutické využití.

 

Co říci na závěr?

Mnoho z alternativních forem medicíny bylo kdysi a kdesi medicínou základní a řádnou. Tak jak je tomu dnes u klasické medicíny, něco zabíralo lépe a něco hůře. Důležité je k jakékoliv léčbě, ať už klasické nebo té alternativní přistupovat s určitým nadhledem. Jak postupovat?

 

•          nepustit se do žádného nového trendu bezhlavě

•         
konzultovat možnost alternativní léčby s praktickým lékařem

•         
praktický lékař musí být informován o všech lécích a onemocněních pacienta

•         
každý lékař specialista musí být informován, že pacient už užívá nějaký doplněk stravy, nebo aplikuje nějakou formu alternativní medicíny

 

Je lidskou přirozeností hledat řešení svých zdravotních problémů všemi prostředky. Ale stejně jak je špatné bezhlavě konzumovat kvanta antibiotik, analgetik a dalších chemických léčiv bez rozmyslu, stejně špatné je zcela ignorovat klasickou medicínu u vážných onemocnění.

 

A na úplný závěr:     „Nezáleží tolik na léčebném postupu, jako na vyléčeném pacientovi.“

 

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

 

Zdroje:

Poluninová M., Robbins Ch.: Léčiva z přírody, Gemini Bratislava 1994.

Castleman M.: Velká kniha léčivých rostlin, Columbus Praha 2004.

Peters D.: Moderní lékař, Euromedia group Praha 2007.

Grünwald j., Jänicke Ch.: Zelená lékárna, Svojtka Praha 2008.

Valíček P.: Léčivé rostliny Číny a Vietnamu, Start 2009.

Léčivé rostliny, Ottovo nakladatelství Praha 2010.