PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Civilizační choroby – syndrom vyhoření




Motto: „Sedm melounů v ruce neudržíš.“ Litevská moudrost 

V podzimním vydání našeho časopisu se zaměříme na problematiku syndromu burn out. Zpočátku se o syndromu burn out hovořilo ve spojitosti se zdravotníky. Zejména proto, že naše profese patří k jednomu z nejkomplexnějších a nejnáročnějších povolání. Jedná se o neustálý styk s nemocnými lidmi, často se závažně nemocnými. Toto stresující prostředí vytváří negativní podmínky, které mnohdy vedou k syndromu vyhoření.
V našich hromadných sdělovacích prostředcích se ovšem hovoří o práci zdravotníků většinou pouze příležitostně, a to například v souvislosti s nedostatkem finančních prostředků apod. Vděčným tématem jsou pro naše média především zprávy s nádechem senzace či skandálu. Nedostatek objektivních informací z oblasti zdravotnictví potom vede u laické veřejnosti mimo jiné k podceňování práce zdravotnického personálu. Dnes ale víme, že syndrom burn out může postihnout kohokoliv. Nevyhýbá se starým ani mladým, chudým ani bohatým, mužům ani ženám.
Nad syndromem vyhoření (burn out syndrom) mohou mnozí lidé mávnout rukou, jako nad něčím, co se nedá změřit ani zvážit. Kdo však zažil svírající napětí před odchodem do práce, obavy z toho, jak zvládne další pracovní den, ví, o čem je řeč. Ochrnutí chuti do práce, nesoustředěnost, ale i nespavost a náchylnost k nemocím jsou jasnými příznaky tzv. syndromu vyhoření.

CO JE TEDY SYNDROM VYHOŘENÍ


• Je to stav vyčerpání, citového stažení, ztráta důvěry 
v osobní výkonnost, 
• je to člověk vyčerpaný z kontaktu s okolím, 
• je to člověk s pocity vlastní neschopnosti, s neschopností prožívat uspokojení a radost z práce, 
• je to syndrom u osob, kteří s lidmi pracují, 
• je to syndrom u lidí, kteří hledají smysl života především v práci (workaholici, perfekcionisté, pedanti, lidé, kteří kompenzují rodinné problémy prací apod.).

PROJEVY SYNDROMU VYHOŘENÍ

Syndrom vyhoření představuje změnu v chování pracovníka. Syndrom vyhoření může vzniknout poměrně rychle od doby nástupu pracovníků do zaměstnání; u disponovaných jedinců vystavených nepříznivým podmínkám již za několik týdnů až měsíců. U některých osob předchází vzniku období vysokého pracovního nasazení, během něhož se pracovník snaží dosáhnout nejlepšího výsledku. 

TYPICKÝMI PROJEVY SYNDROMU VYHOŘENÍ JSOU: 
• Neangažovaný vztah ke klientům, snaha vyhýbat se intenzivním a delším kontaktům s nimi, 
• lpění na standardních a zavedených postupech, ztráta citlivosti pro potřeby klientů, ztráta schopnosti tvořivě přistupovat k práci, 
• práci je věnováno nutné minimum energie, výrazná angažovanost v mimopracovních aktivitách, 
• preference administrativních činností a činností směřujících ven z vlastní instituce před činnostmi, jež vyžadují kontakt s klienty, 
• důraz na pracovní pozici, na služební postup, na formální pravomoci, na mzdu, na jiné výhody plynoucí ze zaměstnání, 
• úvahy o účinnosti služby, 
• častá pracovní neschopnost, žádost o neplacené volno, 
• omezování komunikace s kolegy, někdy i konflikty s nimi, 
• pocity depersonalizace.

POVOLÁNÍ OHROŽENA SYNDROMEM BURN OUT 

Vyhoření může potkat kohokoliv. Dostavuje se u lidí nejrůznějšího povolání, ať už se jedná o nás lékárníky, učitele, řidiče autobusu, poradce, osoby v domácnosti nebo studenty. Syndrom vyhoření se může projevit u každého. Nevyhýbá se mladým ani starým, nezávisí na společenském nebo finančním postavení. Velice zásadní je skutečnost, že nejvíce ohroženi syndromem vyhoření jsou lidé, kteří vstupují do zaměstnání s velkým nadšením, lidé s vysokou motivací, lidé hledající v práci smysl života, lidé, kteří chtějí vykonat maximum. Syndrom vyhoření je pak popisován především jako výsledek chronického emocionálního přetížení, které vzniká hlavně při práci s lidmi. A přitom tento prokazatelně negativní vliv na pracovní výkon není dosud v našich sociokulturních podmínkách klasifikován jako choroba z povolání. Stav vyhoření lze definovat jako druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky. Uvedený stav je obvykle typický pro výkonné lidi, kteří se snaží něčeho dosáhnout a být úspěšní a vždycky dělají více, než jejich práce vyžaduje. K rozvoji syndromu vyhoření specificky přispívají pracoviště: 
• kde není věnována pozornost potřebám personálu, 
• kde noví členové nejsou zacvičeni personálem zkušeným, 
• kde neexistují plány osobního rozvoje, 
• kde chybí supervize, 
• kde pracovník nemá příležitost sdělit někomu kompetentnímu, na jaké potíže při práci narazil, a poradit se s ním o možných řešeních, 
• v nichž vládne soupeřivá atmosféra, 
• v nichž spolu soupeří několik znepřátelených skupin pracovníků, které navíc do svých konfliktů zatahují i klienty, 
• se silnou byrokratickou kontrolou chování personálu, případně i klientů. Obecně platí, že vyšší vzdělání disponuje k rychlejšímu nástupu syndromu vyhoření než nižší vzdělání.

MOTIVACE K PRÁCI A SMYSL ŽIVOTA 

Zakladatel logoterapie Viktor Frankl považuje hledání smyslu života za základní lidskou motivaci. Smysl práce je jedním ze základních kamenů smyslu života. Motivací k práci může být pro někoho mzda, sociální postavení, uznání, získání věcí, které jsou symboly postavení. Práce může sloužit jen jako prostředek k dosažení životního stylu. Pro jiného je práce opravdu smyslem života a zdrojem motivace k další práci. V následujícím seznamu otázek si můžete zhodnotit význam Vaší práce pro naplnění smyslu života, a tedy pro uspokojení z práce i ze života: 
1. Jaký postoj máte k práci jako takové? Znamená pro Vás práce - jakákoliv- v první řadě „nutné zlo“ k zajištění Vaší existence? 
2. Jste si vědomi toho, zda a jaký má Vaše práce smysl v celospolečenském kontextu? 
3. Nacházíte se v pracovní slepé uličce? Existují ve Vašem současném povolání ještě nějaké šance na povýšení nebo změnu? 
4. Co Vás ve Vaší práci nejvíc zlobí? 
5. Jste ve své práci přetěžování nebo nedoceněni? 
6. Jste svým povoláním zklamáni? Očekávali jste od své práce něco lepšího nebo jiného? 
7. Dusíte se ve stále stejných pracovních postupech, které nepřipouštějí žádné změny? 
8. Máte problémy s jedním nebo více kolegy? 
9. Máte potíže se svým nadřízeným? 
10. Máte nesprávné povolání? Práci, která se nehodí k Vám, ani k Vašim schopnostem?
Každý by si měl ujasnit, kam patří z hlediska motivace k práci. Určitě každý z nás už někdy uvažoval o tom, co pro něho práce znamená? Odpovědi na tyto otázky člověku pomohou orientovat se ve smyslu vlastní práce. Kořeny syndromu vyhoření mohou ležet právě ve výběru povolání a v cílech, kterých chce jedinec dosáhnout. Je důležitou otázkou, kdy je lépe změnit zaměstnavatele, nebo dokonce povolání, a kdy stojí za to se snažit o změnu ve stávajícím pracovním zařazení. Podstatné je, když práce ztrácí smysl, musí člověk na její provádění vynaložit daleko více energie při daleko menším uspokojení z vykonané práce. Příčiny neúspěchu a nespokojenosti nemusí být jen v člověku samotném, mohou za to i vnější vlivy, jako je např. politické, ekonomické a společenské klima a hlavně poměry na pracovišti. V této souvislosti je dobré se zajímat o pracovní podmínky, sledovat styl práce nadřízených, do jaké míry vyjadřují svým zaměstnancům podporu a důvěru nebo zda zaujímají pouze roli správce a kontrolora. Všechny uvedené vlivy opravdu mohou působit jako vnější, obvykle těžko ovlivnitelné zdroje zátěže. Vše, co zvnějšku ovlivňuje pracovní pohodu, může hrát výraznou roli v rozvoji syndromu vyhoření. Důležitým cílem je hledat zdroje a příčiny nespokojenosti vedoucí k chronické únavě, anebo až k vyhoření, především v sobě.

STADIA PRŮBĚHU PROCESU SYNDROMU VYHOŘENÍ 

Podle Edelwiche a Brodského lze v dynamice průběhu procesu vyhoření u většiny případů rozlišit pět stadií. 

STADIUM NADŠEN

ÍNa počátku je nadšení. Naprostá většina nováčků si s sebou do svého prvního zaměstnání přináší velké naděje a nerealistická očekávání. S idealismem a plni elánu a nápadů se vrhají do práce, o které mají zpočátku jen nejasné představy. Velmi často přináší práce takové uspokojení, že se stane nejdůležitější součástí života – nadšený nováček věří, že práce naplňuje smysl jeho života a kromě ní už nic nepotřebuje. Největším nebezpečím tohoto stadia je identifikace s klienty a neefektivní vydávání energie, které se často pojí s dobrovolným přepracováním. V desítkách a stovkách dobrovolných přesčasových hodin se pomalu a nenápadně začíná vytrácet energie. Pracovník se v té době pohybuje ve vodorovné rovině - práce jako taková mu stačí a nepřemýšlí snad ještě o kariéře a povyšování; věří tomu, že jeho snaha se po zásluze zohlední. 

STADIUM STAGNACE

Stagnace nebo i regrese je zastavení vývoje na dosažené úrovni nebo i návrat k nižším vývojovým formám. Když se člověk dále nevzdělává a nevykonává činnosti s požadavky na intelekt, jeho úroveň intelektových schopností stagnuje, nebo se dokonce snižuje. Počáteční záře pozlátka už zeslábla natolik, že zaměstnanec najednou vidí své okolí reálně. Začíná být zapotřebí něco tu a tam slevit ze svých očekávání. Také se neodbytně vtírá pocit, že by kromě práce bylo hezké si také udělat nějaké volno. Najednou jsou tu váhy, na jejichž jedné misce vidí člověk svou práci a na druhé své požadavky a přání: najít si partnera, založit rodinu, mít slušný plat, pěkné bydlení apod. Misky vah nejsou ale v rovnováze. Člověk má pocit, že by si za to, co vynakládá, zasloužil také patřičné ocenění, platí přece zákon zachování hmoty a energie. Pracovník se pomalu začíná orientovat do svislé roviny. Pomýšlí po kariéře a vzestupu na profesním žebříčku apod. 

STADIUM FRUSTRACE

Stagnace pomalu přechází do stadia frustrace, charakteristického otázkami po efektivitě vlastní práce a smyslu práce jako takové. Snaha o přemýšlení nad prací vede zákonitě ke konfliktům s nadřízenými a také k nespokojenosti s podřízenými. Vztahy na pracovišti se mohou vyhrocovat a přerůstají v emocionální a počínající fyzické obtíže. 

STADIUM APATIE

Nejčastější a přirozenou reakcí na výše popsanou frustraci je apatie. Stadium apatie se objevuje v situaci, kdy je člověk při práci trvale frustrován, nemá ale možnost tuto situaci změnit a zároveň tuto práci nutně potřebuje, neboť je na ní jako na zdroji obživy závislý. Apatie se projevuje například tím, že člověk dělá pouze to, co má v náplni práce – na rozdíl od počátečních přesčasů začne přesně dodržovat pracovní dobu, dělá jen to, co je nutné a vyhýbá se novým úkolům. Dominuje snaha udržet si jisté místo a příliš se nenamáhat.

STADIUM INTERVENCE

Jako poslední vymezili autoři stadium intervence. Intervence je jakýkoliv krok, který je reakcí na vyhoření a vede k přerušení koloběhu zklamání. Intervence může znamenat, že si člověk udělá víc času na soukromý život, odjede na dovolenou, najde si nové přátele, nebo se přestěhuje. Člověk se může znovu začít vzdělávat, ať už proto, aby získal lepší místo, nebo proto, aby uspokojil touhu po poznávání a seberozvoji. Intervence může také znamenat nově definovat svůj vztah k práci, ke klientům, spolupracovníkům a přátelům.
Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si člověk uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a komunikačních stylech. Z poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi těžká. Je štěstí, pokud se podaří proces pochopit a zastavit ve fázích frustrace či apatie. Syndrom vyhoření nevzniká jen z prosté přemíry práce. Rozvoj burn-out syndromu riskujeme například když: 
• Shledáváme těžké říci „ne“ k dalším a dalším úkolům nebo odpovědnostem, 
• jsme pod stálým tlakem náročných úkolů po delší dobu, 
• vysoké nároky nám ztěžují podělit se o práci s kolegy či podřízenými, 
• jsme se snažili dosáhnout příliš mnoho cílů po dlouhou dobu, 
• dáváme příliš velkou emocionální podporu po dlouhou dobu. Vyhořením je třeba se zabývat dřív, než k němu dojde. To znamená zamyslet se nad stínovou motivací k práci, sledovat své vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpor.

ZÁVĚREM

„Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím více světla. Svíčka však zároveň rychleji vyhoří.“ M.Rush Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím více světla. Svíčka však zároveň rychleji vyhoří. Tímto obrazem je možné věrně ilustrovat proces směřující k vyhoření. Lidé, kteří jím procházejí zjišťují, že veškerá jejich duševní, emociální a fyzická energie je vypotřebována. Jejich síly jsou vyčerpané a ztrácejí vůli vytrvat. Zdraví je nezbytným předpokladem dobrého fungování člověka. Člověk v dobré fyzické i psychické kondici lépe zvládá zátěžové situace. Zdravá výživa a dobrá životospráva se značně podílejí na stavu našeho těla i psychiky.
Dalším faktorem, který má vliv na naše zdraví je pohyb. Pravidelný tělesný pohyb nesmí chybět v žádném programu pro zvládání stresu. Také spánek, jeho dostatečné množství a hloubka, je nezbytný pro načerpání nových psychických i fyzických sil. Bohužel stres se podílí velkou měrou na poruchách spánku a vzniká začarovaný kruh. Proto je nutné v první řadě odstranit příčiny poruchy spánku, tj. stres, což není vůbec jednoduché. Zde je nutná trpělivost. Další příčinou stresu a syndromu vyhoření je neschopnost relaxovat, odpočívat. Prostřednictvím relaxačních technik je možné předcházet stresu a udržovat organismus v rovnováze mezi napětím a uvolněním. Syndrom vyhoření se dá zastavit, a co je ještě důležitější, dá se mu předcházet. Jedním z prvních kroků, jak vrátit svému životu rovnováhu, je znát a brát v úvahu svá omezení.

Lucie Pavlisková

 

MGFmYTQyOD