PHARMA NEWS - odborný časopis

Dětská obrna – už zase skáču přes kaluže?

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Starší ročníky znají jistě filmové zpracování působivého příběhu Alana Marshala „Už zase skáču přes kaluže“, který zpracovává tématiku dětské obrny. Představitel hlavní role – Vladimír Dlouhý – v roce 1970 bravurně ztvárnil postavu malého chlapce, který se navzdory nepřízni osudu rozhodl přemoci onemocnění, o kterém by se dnes dalo říci, že je už pouze otázkou historie.

Z vyprávění?

Dětská obrna – vybavíme si něco, co známe spíše jen z vyprávění našich babiček a dědečků. Onemocnění, které mívalo doživotní následky a často izolovalo jedince z běžné společnosti, vzhledem k motorickým omezením. Měli bychom ale mluvit nadále v čase přítomném. Lidé, kteří prodělali toto onemocnění, nejsou historií, ale stále žijí mezi námi. Navíc můžeme být velmi vděčni za civilizovanost místa, kde žijeme. Každý člověk totiž nemá takové štěstí, aby byl proti takovémuto onemocnění očkován.

„Ráda bych tento článek věnovala památce paní učitelky Kolevové z Brna, jedné ze vzácných osobností, se kterými jsem měla tu čest se setkat a která přes svůj handicap z dětské obrny byla vynikajícím pedagogem a úžasným člověkem. Děti, které učila, ji zbožňovaly a vracely se k ní v dospělosti jako ke vzácnému příteli.“

Co to vlastně je dětská obrna?

Onemocnění je to pro některé možná asi už archaické, tak se pojďme vydat za definicí trochu více do historie. Nový lékařský rádce doktora Pura z roku 1942 popisuje toto onemocnění asi takto:

„Epidemická obrna dětská – jest to infekční choroba, vyskytující se buď v ojedinělých případech, nebo ve větších epidemiích a postihující hlavně hochy do
5 roků. Původce choroby byl objeven koncem minulého století; zdá se, že nemoc nepřenáší vždy jen nemocné dítě, nýbrž i zdravý jedinec. Nákaza se šíří nejvíce v létě a na podzim. Mezi prvními příznaky choroby uplyne doba přibližně jednoho týdne. Nemoc začíná náhle vysokou horečkou, skleslostí, bolestmi v kloubech a zvláště citlivostí kůže. Každý dotyk vyvolává prudké bolesti, takže dítě, již blíží-li se mu někdo, křičí ze strachu, by se ho nedotknul. Nejprudší jsou bolesti v kříži a končetinách, jež později ochrnou.“

Ve starší literatuře se můžeme setkat také s označením Heine-Medinova nemoc, novější zdroje mluví o infekční obrně spíše jako o poliomyelitidě.

Poliomyelitida

Riziko deformace končetin je pro každého člověka velmi nepříjemnou představou. Virové onemocnění vyvolávající v těžších případech dětskou obrnu je v dnešní době ve většině zemí už vymýceno, nebo se o to WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) alespoň snaží. Poliomyelitida má na svědomí spousty pacientů, kteří jsou nějakým způsobem omezeni v pohybu. Vysoký výskyt onemocnění se projevil v letech 1948 a 1953 – kdy bylo evidováno až 2000 nemocných. Až u jednoho procenta nemocných pak vznikala paralytická forma. V České republice byly poslední případy zaznamenány kolem roku 1960. V té době se začalo proti viru způsobujícímu toto onemocnění očkovat a nemoc byla vymýcena. Díky tomu nebyl nový případ zaznamenán. To ovšem neznamená, že riziko nezůstalo. Země, kde je toto onemocnění stále přítomno, znamenají jisté riziko, zvláště v dnešní době frekventovaného cestování, humanitárních zásahů, migrace populací. Viry, způsobující poliomyelitidu, patří mezi enteroviry a jsou tři. Všechny se používají k vakcinaci obyvatelstva.

Vakcinace

Nejjednodušším způsobem jak chránit organizmus před virovými onemocněními je očkování. Vakcinace patří mezi metody, kdy podáváním určitých látek podporujeme funkce imunitního systému. Některá očkování jsou relativně povinná, některá jsou pouze dobrovolnou volbou pacienta. Důležitost vakcinace je ovšem neoddiskutovatelná. Očkování proti viru dětské obrny patří naštěstí stále mezi ta povinná. Přehled povinného dětského očkování shrnuje Tabulka 1.

Dříve, než se začalo proti onemocnění dětské obrny plošně očkovat, objevovaly se v 3 až 5-ti letých intervalech doslova epidemie. V roce 1958 bylo v Československu zahájeno plošné očkování inaktivovanou poliovakcínou, v roce 1960 byla nahrazena vakcínou živou perorální.

Od roku 1961 bylo Československo jednou z prvních zemí bez výskytu epidemické dětské obrny. Žádný další případ nebyl hlášen. V letech 2007-2008 byla očkovací látka nahrazena zesílenou inaktivovanou vakcínou, která je součástí kombinovaných dětských vakcín.

Vakcinace jsou poslední dobou velice rozporuplné. Na jednu stranu přicházejí na trh nové a lepší vakcíny, na druhou stranu se ovšem snižuje počet povinných očkování. Někteří rodiče pod představou návratu k přírodě zastávají názor, že nejlepší je neočkovat vůbec. Pokud bychom takovou situaci dovedli do extrému, pak při zavlečení dětské obrny z některé ze zemí, kde je relativně stále rozšířená, hrozí nebezpečí minimálně všem neočkovaným dětem. A je nutno stále opakovat, že epidemická dětská obrna je onemocnění v některých případech až smrtelné. Přestože v ČR není hlášen výskyt tohoto onemocnění, celosvětově je situace jiná.

V roce 1970 bylo zavedeno celosvětově očkování proti výskytu dětské obrny. V roce 1988, kdy se WHO pustila do globální eradikace, byl výskyt nových případů přibližně 1000 dětí denně. Spolu s globálním očkováním po třiceti letech byl výskyt jen asi v desítkách dětí ročně. 24. říjen je každoročně vyhlášen dnem bez obrny.

V dnešní době se vyskytuje divoká forma viru pouze v zemích, jako je Afgánistán, Nigerie nebo Pakistán. Ale také jsou hlášeny případy, kdy došlo v některých zemích k výskytu polioviru rozšířením z živé vakcíny. Mezi ohrožené země patří například Nigerie, Kongo, Papua Nová Guinea.

Postpoliomyelitický syndrom

Jak již bylo řečeno, poslední hlášené případy epidemické dětské obrny v České republice byly kolem roku 1960 a následně došlo k úplné eradikaci, tedy k vymizení výskytu tohoto onemocnění i jeho původce. To tedy znamená, že posledním pacientům, u kterých se mohlo onemocnění vyvinout v dětskou obrnu je letos 59 let. V ČR je tedy určité procento lidí ve věku nad 59 let, kteří prodělali epidemickou dětskou obrnu. Tito lidé byli vyléčeni a zůstala jim vzpomínka ve formě deformace nejčastěji dolních končetin. Problematika ovšem není tak jednoduchá. Objevuje se komplikace v podobě postpoliomyelitického syndromu.

Tento pojem je poměrně novou záležitostí. Teprve v 80. letech došlo k popsání zhoršení zdravotního stavu u 50 až 60-tiletých pacientů po prodělané poliomyelitidě. Soubor příznaků byl označen jako Postpoliomyelitický syndrom (PPS).

Diagnostická kritéria PPS:

1) anamnéza poliomyelitidy

2) částečné obnovení poškozených pohybových funkcí

3) minimálně 15 let trvající stabilizace zdravotního stavu

4) postupné zhoršování svalové síly i celkové výkonnosti

Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) udává počet 12 milionů žijících pacientů po prodělané poliomyelitidě a až u 75 % pacientů se objevují postpoliomyelitické potíže (Tabulka 2). Tyto potíže komplikují pacientům život a vyžadují pravidelný lékařský dozor a rehabilitaci.

 

Mozková obrna – jen další název?

Jistě jste si všimli neustálého zdůrazňování slova „epidemická“ v názvu onemocnění. Má to samozřejmě své důvody. Obrna, dětská obrna, mozková obrna, paralýza končetin, paréza, etc. Pojmy, které se zdají být podobné, ale nejsou. Zatímco to doteď vypadalo jako ujištění, že nám hrozba dětské obrny již nehrozí, je na čase tuto tématiku mírně zkomplikovat. Pokud nebudeme mluvit o Obrně s velkým „O“, ale o obrně jako o příznaku (Tabulka 3), pak máme v prvé řadě velkou skupinu onemocnění postihující pohybový aparát dítěte. Takovéto postižení má neprogresivní vývoj, během stárnutí organizmu se stav již nezhoršuje. Naopak může při velmi trpělivém přístupu docházet ke zlepšení.

K postižení mozkovou obrnou může docházet v několika fázích – finálních nitroděložních, během porodu, nebo v raném dětství. Příčiny mohou být ovšem různé (Tabulka 4). Společným znakem onemocnění je pak omezení pohybu, které může být v některých případech doprovázeno mentální retardací. Naopak ovšem mohou být lidé postiženi parézou velmi inteligentní.

Co říci na závěr?

Dětská obrna je pro nás možná bez rizika, ale na druhou stranu i hrozbou do budoucna, protože s větší volností cestování, menší disciplínou v očkování do zahraničí, bojkotem povinných očkování v ČR se rizika již vymýcených onemocnění stávají znovu reálnými.

Mnozí pacienti vidí ve vakcinaci ať už své, nebo svých dětí jen farmaceutický byznys. Jsou rizika, kde pacient nedostává druhou šanci a dětská obrna je jedním z nich. Jen zodpovědný přístup může zabránit znovurozšíření onemocnění, které je drženo už více jak 50 let díky vakcinaci mimo dosah malých dětí. I u ostatních forem obrny lze prevencí předejít mnohým komplikacím.

 

Nakonec si zrekapitulujme důležitá fakta tohoto onemocnění:

• epidemická dětská obrna je onemocnění virové

• přenáší se i kapénkovou cestou

• i dětská obrna má své „přenašeče“, pacienty, kteří nevykazují známky onemocnění

• člověk v ČR by měl být chráněn povinným očkováním

• nulový výskyt onemocnění v ČR není samozřejmostí, riziko přetrvává

• v některých zemích se nemoc stále šíří a lidé na ni umírají

• postpoliomyelitický syndrom komplikuje již vyléčeným pacientům život

A na úplný závěr: „Člověk nemá rád tělesnou bolest, a o to je to horší, pokud tuto bolest musí snášet malé děti. To pak my dospělí cítíme bolest dvojnásob. Udělat maximum, abychom takovým věcem zabránili, je naší povinností.“

Zdroje:

Pur K., Nový lékařský rádce, Dům zdravovědy, Brno 1942.

Havlová M.: Problematika „Postpoliomyelitického syndromu“, Interní medicína pro praxi, 2002, 11, 537.

Kümpel P., Petráš M.: Povinná očkování v dospělosti, Medicína pro praxi, 2006, 1, 24.

http://www.vakciny.net/pravidelne_ockovani/OPV.htm

Marešová V., Očkovací látky pro děti, dostupné v ČR, Pediatrie pro praxi, 2001, 1, 17.

Blechová Z., Paretické komplikace onemocnění v dětském věku, Pediatrie pro praxi, 2001, 1, 26.

www.szu.cz/ - Světový den Polio