PHARMA NEWS - odborný časopis

Jedovaté rostliny známé i neznámé…

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Máme tu 21. století, věda je tak říkajíc na vrcholu, díky televizním médiím a internetu má informace přístupné skoro každý a přesto se můžete setkat s člověkem, který se vás u keře tisu červeného (který právě plodí a svítí svými červenými lampionky) zeptá, zda jsou tyto bobulky jedlé… Zdá se vám to nemožné? Myslíte, že ten člověk byl málo chytrý a že to musel být ojedinělý případ?

Uvedu tedy jiný. Při jednom přátelském setkání přišla řeč na chuť nápoje. Zažertovali jsme s otázkou, zda v něm není strychnin… Odpověď nás překvapila… A co to je?

Pravdou je, že to, co každý z nás považuje za normální a samozřejmé, tak nemusí pro druhé vůbec vypadat. Záleží na tom, kde člověk vyrostl, jaké má pracovní zaměření, jaké jsou jeho koníčky.

Někdy, když sedím u počítače a připravuji pro vás čtenáře nový článek, říkám si, tohle jsem možná popsala moc složitě, nebo toto asi každý nezná. A tak vezmu prvního člověka, kterého mám po ruce a konzultuji. Pokud čtenář narazí na místo, které není srozumitelné, je čas sednout a článek předělat.

U jedovatých rostlin a jedů obecně, může malá povědomost způsobit velké zdravotní potíže. Zvláště pak, pokud si zasažený pacient v první chvíli není vědom kontaktu s jedem a dojde ke zbytečné prodlevě. Proto informací pro širokou veřejnost v této oblasti není nikdy dost.

KAM NA VHODNOU DEFINICI?

Pokud se zeptáme náhodně na nějakou jedovatou rostlinu, většinou první co nás napadne je rulík, nebo blín. Je to proto, že ve většině škol v průřezu času se právě tyto rostliny uváděly jako příklady jedovatých rostlin.

Jako základní definici pro jed můžeme použít například tuto:

„Biologicky aktivní látka, která chemickou reakcí způsobí poškození organizmu.“

Moje nejoblíbenější definice jedu je ovšem skoro půl tisíciletí stará.

„Všechno je jed, ve všem je jed. Záleží pouze na dávce.“ (Paracelsus)

Tuto definici mám ráda, protože v sobě zahrnuje nejen známé jedy, které by nikdo rozumný nepozřel, ale také další aspekty, které si průměrně inteligentní člověk, zdravý fyzicky, ale i psychicky a sociálně, vůbec nepřipustí. Tedy, například spolykání velkého množství léků, které v doporučené dávce nejsou nijak škodlivé, ale i přemíru nevhodného jídla či čajů, ale také velmi zajímavý fenomén poslední doby a tím je „fitness“ přístup ke zdraví. Když pominu různé preparáty do posiloven a přemíru potravních doplňků, které tělo nestihne zpracovat, pak ještě zbývá základní látka a tou je voda (ještě se k této myšlence vrátíme).

Obecně můžeme jedy rozdělit do několika základních kategorií:

• anorganické jedy

• bakteriální a plísňové jedy

• živočišné jedy

• rostlinné jedy

Kromě původu jedu lze definovat také způsob, jakým jed pronikne do těla:

• požití

• inhalace

• kontakt s povrchem těla

Každý organizmus reaguje na jed jiným způsobem. Rychlost působení jedu závisí na jeho dávce, typu jedu a v neposlední řadě na konstituci samotného pacienta. Silný a zdravý jedinec ve středním věku bude jedu odolávat mnohem lépe, než člověk slabší konstituce, vysokého věku, případně se zdravotními potížemi.

Jedy postihují důležité životní funkce – srdeční činnost, nervovou soustavu, trávicí trakt. Kontaktní jedy působí primárně v místě kontaktu z kůží. Některé vyvolávají lokální reakci, některé pak působí sekundárně na další orgány v těle.

SMRT VODOU

Vraťme se teď k Paracelsově definici jedu a fenoménu dnešní doby a tím je konzumace vody. Voda je nedílnou součástí všeho živého na naší planetě. Lidé by bez vody nemohli vůbec existovat. Nedostatek pitné vody v chudších oblastech má za následek předčasná úmrtí. Také lidé, kteří nedodržují pitný režim, si mohou přivodit spoustu zdravotních potíží.

V dnešní době se ovšem můžeme setkat i s opačným trendem. Pojem „aquaholik“ je užíván již několik posledních let pro ty, kteří ve jménu zdraví a zdravého životního stylu pijí vodu ve větším množství, než prospívá lidskému organizmu.

Vědci se dokonce zabývali otázkou, jakou má voda hodnotu L50. Ano mluvíme tu o smrti. O smrti způsobené přemírou konzumace vody. Lidský organizmus se jednoduše řečeno „utopí zevnitř“. Důležité životní funkce buněk jsou narušeny a pacient na tyto následky umírá.

PRVNÍ POMOC

Při jakékoliv otravě je nejlepší spolehnout se na odbornou pomoc. Znalost základních principů první pomoci při otravě ovšem není nikdy zbytečná. Pro první pomoc jsou nejdůležitější tři základní kroky:

• podání protijedu (antidota)

• detoxikace organizmu

• podpůrná medikace

Jednou z velmi důležitých věcí je znalost jedu. Pokud při otravě lékař zná její příčinu, urychlí to podání antidota a zvolení vhodné doplňkové léčby. Zajištění látky, která způsobila otravu, nezahrnuje jen to, co pacient pozřel, ale také v případě zvracení, zajištění tohoto materiálu. Někdy to může být to jediné, z čeho se dá jed identifikovat.

JAK PŘISTUPOVAT K JEDOVATÝM ROSTLINÁM

Jedovaté rostliny jsou nedílnou součástí našich životů. Jejich znalost vychází z dlouhodobých zkušeností získávaných po tisíciletí. Každá rostlina má na zemi své místo a každá je svým obsahem látek jedinečná. Obsahové látky rostlinného původu daly základ farmacii a myslet si, že v dnešní době už není pro látky rostlinného původu místo, by bylo mylné. I když se můžeme setkat s názorem, že bylinné čaje a bylinné extrakty nemohou pomáhat „protože je to jen bylina, nebo protože je to jen čaj“. Tento přístup může nést svou míru odpovědnosti za některé zdravotní komplikace pacientů.

Zajímavostí jedovatých rostlin je jejich vizuální vybavenost. Obecně můžeme říci, že jedovaté rostliny jsou na pohled velmi krásné, barevně rozmanité a lahodící oku. To odpovídá principům přírody, obecně rostliny a živočichové, kteří mají jedovaté vlastnosti, jsou nápadné, protože se díky těmto vlastnostem nemají důvod maskovat. Dle distribuce jedu může být jedovatá jen jedna část rostliny, nebo rostlina celá.

BOBULE ČERVENÉ, MODRÉ, BÍLÉ…

Z hlediska náhodného požití jedovatých rostlin jsou asi nejčastější otravy bobulemi. Na pohled pěkné, lákavé barvy i tvary, bývají bobule jedovatých rostlin zaměňovány za jahody, borůvky, etc. Většina dospělých se takové situaci vyhne, ale u malých dětí, které toto ještě nechápou a nerozeznají lesní jahodu od jiné podobné bobule, mohou skončit s otravou. U dospělých je to spíše výjimečně a to z důvodu absence primární informace. Je tedy čas si několik jedovatých zástupců z rostlinné říše připomenout a osvěžit si paměť a také tyto informace doplnit.

Tis červený (Taxus baccata) je keř s výraznými červenými plody. Patří mezi okrasné rostliny, které sluší každému parku. Rostlina je jedovatá celá kromě masitého červeného míšku, který chrání jedovaté semeno. Mezi zajímavosti této rostliny patří fakt, že ptáci, kteří pojídají plody tisu, vylučují nestrávená semena s trusem a tak jej rozšiřují.

Pokud se vrátíme k jediné nejedovaté části tisu, pak je tu ještě jedna zajímavost. Zkušení zahrádkáři jsou schopni zpracovat tisový míšek do marmelády. Musím přiznat, že kdybych se osobně nesetkala s takovým člověkem, asi bych sama nevěřila.

Požití tisového jedu způsobuje nevolnost, zvracení, závratě, poruchy srdeční činnosti, poruchy krevního oběhu, ochrnutí dýchacího svalstva. V případě otravy je jako první potřeba detoxikovat organizmus, podává se adsorpční uhlí a pacient musí být pod intenzivním dozorem.

Ale jak jsme již zmínili, každá rostlina má své využití. Tis je zdrojem velmi cenné látky a tou je paclitaxel. Látka, využívaná při léčbě nádorových onemocnění.

Cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium) je typickou rostlinou vánočních svátků. Díky svému vzhledu temně sytě zelených listů a rudých plodů je využívána jako dekorace pro vánoční dekorace a její motiv se používá na ubrusy, ubrousky, polštáře, svícny a svíčky. Tradice dříve známá spíše v Americe a Anglii zdomácněla i u nás. Ovšem tato cesmína je také jedovatá. Požití listů a plodů způsobuje potíže zažívacího traktu bolest žaludku, průjem, zvracení a ospalost.

Jednou z příbuzných rostlin cesmíny ostrolisté je cesmína paraguayská (Ilex paraguariensis) mezi lidmi ovšem známá spíše jako yerba maté. Rostlina, která je konzumována ve formě čaje, pro svůj obsah kofeinu.

Další červené bobule patří okrasné rostlině. Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) patří stejně jako ostatní druhy z rodu lýkovců mezi chráněné rostliny u nás. Vyznačuje se také červenými plody. Lýkovec je nebezpečný hlavně malým dětem, už 10-12 lýkovcových bobulí způsobuje u dětí smrt. Mezi příznaky otravy po požití patří v první řadě bolesti v ústech, otoky rtů, slinění, následně křeče, průjem a pocit žízně. Jed postihuje ledviny, provázeno bílkovinou a krví v moči. Primárním cílem je detoxikace – živočišné uhlí v kombinaci s projímadlem. Dále symptomatická léčba potíží zažívacího traktu. Lýkovec mimo otravy po požití vyvolává také kontaktní reakce na kůži. Zarudnutí pokožky, puchýře, otoky. Při delším kontaktu s rostlinou dochází i k hnisání kůže.

Jako poslední rostlinu s jedovatými červenými bobulemi uvedeme konvalinku. Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je obecně velmi známá a k otravě jejími plody dochází spíše vzácně. Rostlina je zdrojem srdečních glykosidů a tak je přece jen dobré určité opatrnosti. Důležité je, že pokud si dáte kytičku konvalinek do vázy, jed se uvolňuje do vody. V minulosti se prášek z konvalinky používal do šňupacího tabáku, protože vyvolává kýchání.

A co bílé bobule?

Málokdo by si uměl představit vánoce bez jmelí. Tato parazitická rosltina je spjata s vánočními svátky u nás stejně jako je cesmína v Anglii. Jmelí bílé (Viscum album) patří také mezi léčivé rostliny, obsahové látky se využívají například při vysokém krevním tlaku. Ovšem v syrovém stavu jsou prakticky všechny části jmelí jedovaté a mohou způsobit otravu, i když jen mírnou.

Jedovaté rostliny nejsou jen barevné bobule. O rostlinách krásných na pohled ale prudce jedovatých se můžete dočíst v pokračování článku v příštím čísle.

Zdroje:

Korbelář J., Endris Z., Krejča J.: Naše rostliny v lékařství, Avicenum Praha 1973.

Poluninová M., Robbins Ch.: Léčiva z přírody, Gemini Bratislava 1994.

Grünwald J., Jänicke Ch.: Zelená lékárna, Svojtka Praha 2008.

Framer-Knowlesová H.: Léčivé rostliny od A do Z, Metafora Praha 2011.

Altmann H.: Jedovaté rostliny, jedovatí živočichové, Euromedia Group Praha, 2012.