PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Karel Voříšek: Předávám dál svoji cestu



Karel Voříšek: Předávám dál svoji cestu

Populárního moderátora Karla Voříška (55) diváci znají jako jednu z nejvýraznějších postav televizního zpravodajství. Ovšem věděli jste, že také píše knihy, přednáší a s velkou chutí se zajímá o své duševní zdraví a pozitivní nastavení člověka jako takové?

Karle, patříte mezi stálice večerních zpráv. Jak dlouho už vlastně moderujete?

Loni prvního října to bylo dvacet let, co jsem zasedl za moderátorský pult ve zpravodajství. I když to není tak úplně přesně, protože v roce 1985 jsem ještě při škole vyhrál konkurz na programového hlasatele Československé televize. Pak jsem pracoval v redakci pořadu Vysílá studio Jezerka, po roce 1989 soukromně podnikal a v roce 1998 jsem se vrátil do zpravodajství a už v něm zůstal. Takže mám kulantně řečeno bohaté zkušenosti. (směje se)

Jste před vysíláním vůbec ještě nervózní?

Musel bych být mrtvý, abych v sobě nějaký stres neměl… Trému mám, ale už to není tréma svazující, která by mi rozbušila srdce a nemohl bych mluvit. Převládá spíš pocit zodpovědnosti, abych nezkazil práci celému velkému kolektivu, který zprávy připravuje, a také neshodil určitou značku, co jsem si se svým jménem a prací vytvořil. Mám zkušenost, že kdykoliv si řeknu, že dnešní moderování bude brnkačka, něco se pokazí…

Kromě moderování jste také napsal tři knihy, jak se to zrodilo?

Chtěl jsem to zkusit. A navíc jsem byl na začátku tak trochu donucen. (směje se) První knížka „Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu“ je profesní a napsal jsem jí spolu s prezidentkou České marketingové společnosti Jitkou Vysekalovou, která mě k tomu nabádala dlouho. Pak jsem vydal své básničky „Osudová životních šansoniérů“, k čemuž mě zase nabádal Jitčin přítel – básník Pavel Lynthimer. A třetí knížka „Štěstí se dá naučit, aneb můj život bez strachu a bez rohlíků“ vznikla, když jsem měnil televizní dres a přecházel na Primu. Bylo mi tehdy okolo padesáti a zanesl jsem tam své pocity a dojmy.

O jakých pocitech to mluvíte?

My lidé se neustále něčeho obáváme. A nejsou to fyzičtí nepřátelé, že bychom se báli, že nás někdo přepadne a rozbije pusu. Mám na mysli strachy, které si nosíme v sobě. Ohlížíme se, co si kdo o nás pomyslí, chceme se zavděčit ostatním a necháme si většinou příliš kecat do života. Houby, zavděčit se musí především každý sám sobě! A tak jsem do té své třetí knihy chtěl popsat, jak se toho neustále snažím zbavit. Protože strachy v hlavě nezmizí tím, že si přečtete nějakou knížku, byť je tak dobrá, jako ta moje. (usměje se) Lze je odstranit jedině tím, že to budete neustále po celý život trénovat. A jako bonus tam přidávám radu, jak jsem zhubl během tří měsíců dvanáct kilo.

Kde jste v sobě takové přemýšlení objevil?

Sám život mě k tomu nějakým způsobem dotlačil. Jedním z rozhodujících faktorů u mě bylo, že mám to štěstí a mohu hodně cestovat. Líbí se mi v Asii a východní národy jsou tímto uvažováním protnuté. Stačí zmínit heslo „přítomný okamžik.“ Loni jsme byli s přítelem v Indii na krásném ajurvédickém pobytu a jeden starý Ind to krásně shrnul. Když zjemním jeho drsnou angličtinu, přeložil bych jeho moudro asi takto: „Minulost jsou kecy a budoucnost hovadina, žij teď!“ A v tom to je. Kdyby se nám povedlo nastavit si život podle tohoto moudra, myslím, že by byl náš život příznivější.

Takže teď toto učení šíříte dál?

Ano, ale to, na co se mě ptáte, souvisí s pátou toltéckou dohodou a ta zní: „Naslouchejte, ale buďte skeptičtí.“ To znamená nevěřte úplně všemu, co se vám předkládá, tedy ani ne mě, ani jiným. O své knize říkám, že je to pouze můj pohled na svět. Každý si musí najít svoji cestu. A na přednáškách o rétorice zase říkám nemějte vzory, protože dělat věci podle někoho jiného je cestou do pekel. Dívejte se pozorně kolem sebe a vybírejte si.

Zní to dobře…

To ano, mluvit krásně se naučí každý, ale pak to žít… To je oříšek! Chce to opravdu celoživotní trénink, zkrátka zkusit přeladit náš mozek, který nám pomáhá, ale zároveň umí být velkým nepřítelem.

Předpokládám, že loni v Indii jste do sebe načerpal další inspiraci?

Samozřejmě, že celý pobyt byl nesmírně zajímavý a poučný. Kamarádka Zuzana, která v Indii žije, nás vzala na autentický ajurvédický pobyt do hor. Ajurvéda se překládá jako věda o životě a je to tak. Fyzicky mě to vyčistilo, za sedm dní jsem zhubl šest kilo, zbavil jsem se toxinů, zbytečné vody a otoků. Nepil jsem kafe, ani alkoholické nápoj. Duše ale ze začátku úpěla. Najednou jsem se v té džungli skoro zhroutil. Byl jsem v ráji, ale evropský uspěchaný mozek zaplavila panika a našeptával mi otázky typu: „Co tu budeš dělat? Vždyť se tu unudíš!“ A to si myslím, že jsem člověk, co umí odpočívat. Najednou se ukázalo, jak jsme civilizačně nastavení. Neumíme vypnout, i když si to o sobě myslíme. Naštěstí jsme s partnerem vydrželi a od třetího dne to byla paráda. Takže připravuji čtvrtou knihu právě o ajurvédě a o tom, co jsem během své vlastní cesty našel.

Když jste se v rámci ajurvédy očistil, držíte se toho doteď?

Za těch krátkých šestnáct dní jsem poznal, že bez kafe se dá existovat. Dřív jsem přitom pil až sedm káv denně a dnes mi stačí jedna malá. Také mě Indie navedla, abych víc přemýšlel o vegetariánské stravě. Je to nesmírně chutné jídlo, neustále jsme si tam říkali, jak je možné, že je to bez masa tak dobré? (směje se) Navíc po bezmasém jídle jsem odpočatý a líp mi to myslí. Co se týče alkoholu, tvrdému vůbec neholduji, zato mám rád dobré víno. A musím říct, že i v tomto směru mě ajurvédický pobyt trochu zabrzdil. Moje kolegyně ze zpráv Klára Doležalová se mě z legrace ptá, jestli už jsem dovolenou v Indii zpátky přepil. (směje se) Říkám si, že přeci úplně nezahodím mnoho let v tréninku pití vína, ale posunulo mě to v tom, že si teď víc vybírám hodně kvalitní lahve. Takže Indie na mě působí doteď, ovšem má to jeden základní předpoklad.

A to?

Že člověk poslouchá své tělo. Místo toho příliš věříme našemu mozku, anebo ještě hůř, spoléháme na mozky těch druhých… A zapomínáme na své vlastní srdce, lépe řečeno na intuici. Babička vždycky říkala, že když se na vesnici přistěhoval nějaký cizí člověk a jí se nezdál, měla z něj husí kůži. My to nyní automaticky odvrhujeme jako nevědecké, jenže to je omyl. Když tělu umíme naslouchat, hodně nám napoví.

To všechno se jistě objeví ve vaší nové knize. Ale slyšel jsem, že dnes autoři netvoří kvůli výdělku, ale z lásky. Je to pravda?

Je to tak… Nevím teď přesně, kolik se prodalo mých knížek, ale budou to tisíce, nikoliv desetitisíce. Ale víte co, takový Picasso také ze začátku nemaloval obrazy proto, že budou výdělečné… Chtěl něco sdělit lidem, nebo si jen krátil dlouhou chvíli. A já to měl stejné. Měl jsem v sobě potřebu předat to dál, třeba se má slova někomu budou hodit.

A jak je to s těmi vašimi semináři?

Ke svým knížkám vedu motivační přednášky a semináře na téma: „Jak mluvit na veřejnosti a přesvědčivé vystupování“. Mám své stránky hovorykv.cz a karelvorisek.cz, kam mi lidé mohou psát. Většinou si mě objednávají firmy nebo manažeři, kteří se chtějí naučit mluvit na veřejnosti, nebo dělám besedy na různých místech a snažím se lidem předat svoji cestu. Ale nedávám posluchačům pravidla, poučky, nebo vzor, jak by měli pracovat. Ne… Všechno vychází z nás, uvnitř jsme zamrzlí. Malé dítě do tří do čtyř let se umí výborně vyjadřovat. Na všechno se zeptá, všechno komentuje tak upřímně, že je hned vymalováno… Jenže pak přijde rodina do restaurace, děti se začnou hlasitěji bavit a rodiče je okřiknou, ať jsou potichu. Dítě zakřiknou. A pak se diví, že v pozdějším věku se ostýchá mluvit před lidmi. Jak by také ne, když mu do mozku usadili vykřičník: „Před lidmi buď zticha, nemluv!“ Je potřeba odstranit chyby v nás, špatné vzorce v hlavě i duši, potom jde všechno lépe.

Je cítit, že vás tato činnost baví…

Přesně. Neberu to tak, že pracuji, když píšu knížku, připravuji se anebo vedu seminář. Odpočinu si při tom a lidé, se kterými diskutuji, mě svými názory zase přivádí na další myšlenky. Svoboda je v tom, že každá mezní životní situace nám dává příležitost něco pochopit, když se tomu otevřeme. Když jsem přecházel z Novy na Primu, hodně věcí jsem pochopil, píšu o tom v té své knížce Štěstí se dá naučit. Hlavní je se ze života a jeho nástrah… abych byl slušný… nepodělat.

Můžete být konkrétní?

Hodně z nás žije ve strachu, že něco přijde, že se něco stane. Tolik dramat prožije náš mozek a většinou se nestanou. A pokud ano – platí postřeh básníka Jiřího Wolkera: „Člověk se narodil, aby buď vlekl svět a nebo jím vlečen byl.“ Chce to trénink, ale jde to.

Daří se vám tímto svým přístupem pozitivně nakazit své okolí?

Víte, člověk je ve své podstatě sobec. Takže když už budete zmíněné životní změny praktikovat, tak to, milé čtenářky a čtenáři, nikdy nedělejte pro své okolí, ale sami pro sebe. Udělat si pořádek v hlavě i srdci pomůže především vám samotným. Nikdy nedělejte žádné věci proto, abyste se zalíbili svému okolí. Pokud vám ještě opravdu záleží na tom, co si o vás ostatní myslí, kašlete na to. Uleví se vám.

YjViNm