PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Lucie Benešová - Plánování mi dělá radost



Lucie Benešová: Plánování mi dělá radost

Má za sebou bohatou hereckou kariéru, po Novém roce se přesto na televizní obrazovky vrací po delší odmlce. Sympatická herečka Lucie Benešová vypráví o práci na sériálech i tom, proč je podle ní důležité za každých okolností snít.

Máte za sebou pěknou řádku seriálů, ale poslední dva roky nic. Usoudila jste, že je na čase se k natáčení vrátit?

Je pravda, že na mě je to dlouhá pauza, protože většinou jsem skákala z jednoho seriálu do druhého. První rok to bylo fajn, ale letos už jsem si říkala, že by zase něco mohlo přijít, stýskalo se mi. Dva volnější roky jsem využila k tomu, že jsme se stěhovali a rekonstruovali domek, takže i ta pauza měla své opodstatnění. Hrála jsem jen v divadle, takže pro televizní projekt jsem plná síly. (usměje se)

Když vám přijde pracovní nabídka, konzultujete jí společně s manželem Tomášem Matonohou?

Neptáme se jeden druhého, jestli práci vzít, spíš se rovnou zeptáme, jestli je ten druhý schopný to zvládnout. Třeba letos jsem říkala: „Heleď, já budu celé léto pracovat.“ A Tomáš na to: „Já taky…“ (směje se) A tím jsme debatu uzavřeli. Ale že by kvůli tomu jeden z nás práci odmítl, to je nesmysl. Náročnější režim byl jen přes léto a pomohly nám babičky.

Seriály totiž natáčíte rovnou dva.

Ano, to už je klasika… Letošní léto se mi to opravdu sešlo, ale nestěžuji si. Pro Novu jsem točila osmidílný seriál Co jste hasiči, což bylo za odměnu. Všechny záběry vznikaly venku v exteriérech, ale zase to zabralo čas, pracovali jsme pět měsíců. A pro Primu natáčím seriál z prostředí statku Slunečná. To je naopak dlouhý seriál, který vzniká v ateliérech a točí se velmi rychle.

Slunečná dorazí na obrazovky už příští rok v lednu. Budete se na sebe dívat?

Ano, když jsem zrovna doma, koukám se na své projekty často. Mě to baví.

Přitom řada herců to odmítá…

Vidíte a já vůbec nemám problém se na sebe dívat, v tom jsem asi nějaký samožer. (směje se) Naopak hned vidím, co mi nesluší, jak blbě hraju a vyhodnocuji, co nevhodného často dělám. Je to pro mě dobrá sebekontrola. A navíc se se mnou často dívají i děti. Zatím jsem vždycky měla seriály, co je bavily. Dnes si naše sedmiletá Lara stahuje třeba díly seriálu Horákovi.

Kolik máte natáčecích dní v měsíci?

Na seriálu Slunečná tak deset, ale jak jsem přes léto měla dva projekty naráz, točila jsem spíš dvacet dní. Teď už to zase bude volnější, i když ty dvanáctihodinové směny jsou vážně náročné. Když vzniká film, udělá se za celý den pár obrazů. Ale v seriálu typu Slunečná se jich natočí čtrnáct do pěti dílů zároveň. Tady se jede. (směje se) Pro nás herce je to náročnější. Ale zase je ideální, že je to zhuštěné do míň dní. Do toho mám divadlo, dabingy atd.

Přitom všem vychováváte čtyři děti, byť dvě nejstarší se už odstěhovaly. Jak to zvládáte?

Nejsem žádná velká divadelnice, takže tam už si práci nepřidávám. A obecně si hlídám volné večery pro rodinu. Kdybych si mohla vybírat, model dlouhodobých seriálů mi vyhovuje nejvíc – jdete do práce ráno, odpoledne domů, jste v Praze a dá se takhle fungovat dlouhodobě. Ale na kratší období, jako v seriálu Co jste hasiči, to jde i jinak.

Lze tedy natáčení dlouhodobého seriálu přirovnat ke klasickému zaměstnání?

To ano, někdy si děláme srandu, že chodíme do kolbenky. (směje se) Ale nechci naši práci nijak urážet. Prostě máme dvanáctihodinovou směnu, během které není vůbec čas. Maximálně se rychle převléknout, zpátky na plac a už zase umět odříkat další text… Je to opravdu podobné klasickému směnnému zaměstnání. A to včetně vstávání. (směje se) Někdy máme směnu už od půl sedmé, to mám pak na pátou budík.

Proč se začíná tak brzy?

To je jednoduché – my herci máme závazky večer v divadlech, takže mnozí mohou být maximálně do pěti večer na place. A tak, aby se všechno stihlo, máme někdy nástup v šest ráno. Je to brutální, zvlášť teď v zimě, kdy je tma a chladno.

Jak potom fungujete jako maminka? Chystáte rodině ještě snídaně?

Když vím, že odjíždím na natáčení brzy, snažím se něco připravit už předchozí večer. A pak ráno zaskočí manžel, nebo babičky. Nejmladší Lara chodí do druhé třídy, takže ji ještě doprovázíme tramvají. To prostě mezi prací musím obstarat. (usměje se) Na lednici máme rozpis, kam vždycky napíšu, kdo kdy vyzvedává. Ale to se dá, po čtyřech dětech už jsem docela naučená…

Před deseti lety jste ostatně prohlásila, že do třiceti se člověk hledá a po třicítce už by měl vědět. Tak jak je to po čtyřicítce?

Po třicítce by vážně měl vědět, ale někdy je to taky zrada… (směje se) A nyní po čtyřicítce myslím, že už opravdu vím. Umím říct ne v práci i v soukromém životě. Jsem starší, klidnější, a tak si říkám: „Proč mám dělat některé věci?“ Před dvaceti lety bych na ně asi kývla, ale pak jsem z toho bývala špatná, měla jsem nervy a pracovala s lidmi, se kterými nechtěla. A teď naprosto přesně vím, že se nenechám nikam tlačit, chci mít život na pohodu a myslím, že si ho užívám, to umím. (usměje se)

Vím, že dlouho sníte o domku na pláži, tak jak se to vyvíjí?

Ano, já pořád něco plánuji. Něco se splní a něco ne. My chtěli třeba koupit domek na Sicílii za jedno euro, ale zjistili jsme, že to není úplně fajn. Finanční podmínky nebyly tak jasné, ani lokalita se nám nakonec nelíbila – deset kilometrů od moře ve staré městské zástavbě, rozpadlé, divoké. To jsme nechtěli. Ale myslím, že plány jsou v životě kolikrát důležitější, než když něco uskutečníte.

ak to myslíte?

Protože díky nim má člověk motor, který ho žene dopředu. Nenastane prázdno ve smyslu: „Tak co budu dělat zítra? Nic nemá smysl…“ Takže plány mám v hlavě opravdu pořád. Teď zrovna už zase úplně jiné, než domek na pláži. Jsou to takové vlny. (usměje se)

Na jaké vlně se tedy vezete teď?

Mám rozjednaný odkup jedné starší chaloupky v Česku na horách. Pokud vše klapne, ráda bych ji renovovala a přestavěla.

Rozzářila se vám úplně očička.

Ano, to mě teď baví. Ale se mnou je to vždycky tak, když se mě zeptáte za půl roku, možná budu říkat zase úplně něco jiného. (směje se) Třeba už asi pět let ve snech kupuji nebo stavím hotel. Jenže pak zjistím, jak je to náročné a řeknu si: „Jé, ale to si nemůžu půjčit deset milionů! Tak ještě počkám…“ Nebo mi pořád vrtá v hlavě, že kdyby někdo na Bílé Hoře, kde bydlíme, pustil pěknou garáž, mohla bych zařídit pěkný sousedský šenk s dobrou kávou a dobrými chuťovkami, aby se mohli sousedé sejít. Ale netlačím na to. Prostě pro mě jsou důležité plány, ta vnitřní radost. Jestli mi tohle někdy skončí, tak končím sama. (směje se)

Blíží se konec roku 2019, splnil se v něm některý z vašich snů?

Máme se dobře a vůbec není důvod snít víc. Máme hezké bydlení, děti se mají hezky, já se mám hezky, manžel i ostatní členové rodiny jsou zdraví. Kolikrát jsme rozmazlení a na něco si stěžujeme, přitom si říkám: „Co víc chtít?!“ Kdyby všechno zůstalo tak, jak je, je to pro mě krásné. A kdyby navíc něco vyšlo ze všech těch plánů, byl by to bonus. Už asi deset lidí mi řeklo, že rok 2020 je pro všechny magický a má nám přinést světlo. Já se v tom nevyznám, ale když to tvrdí tolik lidí, snad na tom něco bude. Pak o to líp, ne? (usměje se)

 

 

NzEwNT