PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

„Ne vždycky všechno tradiční je správné a prospěšné“ Otázky pro Václava Vydru



Václava Vydru znáte z mnoha filmových a divadelních rolí. Určitě se vám vybaví jako čert v nějaké pohádce, nebo možná jako policajt a pak docela určitě jako brilantní tanečník z televizního pořadu Star Dance. Nebudu tedy nosit dříví do lesa a zkusím vám ho představit jako generála. Na pádícím koni a se šavlí v ruce se v čele svých mužů řítí do útoku… 

V DĚTSTVÍ BYL VAŠÍM OBLÍBENÝM HRDINOU MEDVÍDEK PÚ, V DOSPĚLOSTI GENERÁL CUSTER. CO TYHLE HRDINY SPOJUJE? Nic. 

CO VÁS VEDLO K VYTVOŘENÍ „REPLIKY“ SLAVNÉ 7. KAVALERIE? 

Před devíti lety jsme byli na vyjížďce s mými hněvšínskými přáteli a jak jsme tak jeli krajinou, přišla řeč na to, jaké pocity měli asi kavaleristé v útoku, hlava hlava, nebo třeba jen při přesunech v sevřených dvojstupech a hned jsme si to také vyzkoušeli. No a slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že si to zkusíme naostro, v uniformách, s praporem a trubkou. A jakou kavalerii jsme si vybrali? Pochopitelně tu asi nejznámější, nejslavnější a nejromantičtější, americkou 7. kavalerii velmi těsně spjatou se svým charismatickým i kontroverzním velitelem generálem Georgem Armstrongem Custerem. Objednal jsem dvě šavle, sehnal americkou vlajku, koupil trubku, sehnal kavaleristické čapky, modrá trika, bílé kšandy a žluté šátky a v červnu, r. 2000 vyjela na hněvšínské louky 1. švadrona naší 7, kavalerie v počtu 16ti jezdců a koní. Táhli jsme po přilehlých loukách a lesích, asi po třech hodinách jsme se vrátili na velkou louku u statku, sešikovali se a vyrazili k prvnímu útoku. Byl to úžasný zážitek, když jsme procválali asi 600 m podél několika diváků, kteří se přišli na nás podívat. A pak jsme se vraceli zpátky, zpoza výběžku lesa jako hrdinové. Pak následovaly různé jezdecké hry, parkurek, vyzkoušeli jsme nájezdy s tasenou šavlí na melouny, pokusil jsem se zatroubit večerku a při večeři jsme si slíbili, že se za rok sejdeme znovu a už při regulérním 1. ročníku Memoriálu gen. G. A. Custera. Tam se nás sešlo už 30 jezdců a koní, rozdělených do dvou švadron, měli jsme už trubače a pikolu, která hrála hymnu 7. kavalerie, píseň Garry Owen, nechal jsem udělat hodnostní výložky, ušít prapor 7. kavalerie i vlajku, označující švadronu a naše armáda pomalu dostávala tvar a řád. Útok s 30ti koňmi už vyvolával u diváků, kterých se sešlo asi 100, husí kůži. A také už vznikl první videozáznam celé akce. No a pak už nás bylo rok od roku víc a víc a vloni i předloni jsme se přiblížili k limitu koní a jezdců, který jsme stanovili na počet 210 kavaleristů, což byl počet koní a vojáků, kteří padli v r. 1876 spolu s gen. Custerem v bitvě s indiány poblíž říčky Little Big Horn. 

MEMORIÁL G. A. CUSTERA NA HNĚVŠÍNĚ SE V LÉTĚ LOŇSKÉHO ROKU KONAL UŽ PO OSMÉ. JAKÁ JE JEHO HLAVNÍ NÁPLŇ? 

Nikde jinde se už nedá vidět pohromadě tolik koní s jezdci v uniformách. Nikde jinde nemůžete zažít pocit, že patříte mezi jezdce kavalerie. Musím z vlastní zkušenosti říct, že ten pocit je úchvatný. Je to hra, při které se přenesete o 130 let zpátky – mezi vojáky, indiány, koně, za zvuků pochodů hraných plukovní kapelou a při signálech trubky, které znějí už staletí na bitevních polích – ale bez obav o život svůj nebo svého milovaného koně, kterému bychom se měli snažit vynahradit všechna příkoří, která jeho předkové zakusili z nutnosti či nevědomosti našich dědů. Má to být pocta a den věnovaný právě našim koním. Nechci abychom soutěžili o to, kdo je nejlepší za každou cenu, chci abychom se radovali společně s našimi koňmi ze vzájemné spolupráce, porozumění a ochoty vyjít si vstříc, abychom si ověřili pokroky, které jsme spolu udělali a to všechno na pozadí historie, která byla ke vztahům lidí a zvířat velmi nemilosrdná. A uvědomit si, že cesta k nápravě vede skrze nás. A musíme začít umět vidět, co s koňmi děláme špatně. Ale zkuste se spíš přijet podívat 22. 8. do Hněvšína. S koněm nebo třeba jen jako divák. Slova jsou málo. Ten zážitek v nás zůstane napořád. 

NENÍ G. A. CUSTER KVŮLI MASAKRŮM INDIÁNŮ PŘECE JEN PONĚKUD „ROZPORUPLNOU“ POSTAVOU? 

Tak ano, G. A. Custer jistě je rozporuplná postava, ale stejně tak jako bylo rozporuplné celé osidlování Západu a zabírání životního prostoru původních obyvatel. Nesmíme zapomínat, že gen. Custer konal na základě politického rozhodnutí. Byl voják a na ty mise, které dnes nazýváme masakry, byl vyslán vládou USA, která tak zjevně činila pod nátlakem veřejnosti, která tomu nadšeně aplaudovala. Nechci abyste si mysleli, že jsem nějakým zaníceným obhájcem G. A. Custera a jeho činů, ale myslím si, že on se spíš stal tím, na koho bylo snadné svalit vinu, protože byl, mimo jiné, mrtev. Četl jsem o něm a o 7. kavalerii velmi zajímavou knížku od českého historika žijícího v USA, pana Dr. Jiřího Černíka a vlastním nákladem jsem ji i u nás vydal. Doporučuji. Je to útlá knížečka, ale obsahuje spoustu zajímavých informací. 

CUSTER BYL DO HODNOSTI GENERÁLA POVÝŠEN OMYLEM. JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL VY? 

No, to je mýlka. On nebyl povýšen omylem. Hodnosti generála dosáhl v občanské válce. Jenže ta hodnost platila pro jednotky domobrany, které byly po válce rozpuštěny a on měl v regulérní armádě hodnost plukovníka. Nicméně byl stále titulován jako generál. Já jsem se povýšil sám, protože jsem si to vymyslel. A někdo tomu cirkusu velet musel. 

KDYŽ BUDU MÍT KONĚ A DÁM VÁM PĚT TISÍC, MŮŽU SE VE VAŠÍ KAVALERII RAZ DVA STÁT PORUČÍKEM, ŽE? TO SAMOZŘEJMĚ ZLEHČUJI. SPRÁVNÁ OTÁZKA ZNÍ: CO VŠECHNO MUSÍ OBYČEJNÝ ČLOVĚK MÍT A ZNÁT, ABY MOHL VSTOUPIT DO ŘAD SLAVNÝCH ODDÍLŮ GEN. V. VYDRY? Ta akce je finančně i logisticky velice náročná a bez pomoci sponzorů by se v takovémhle rozsahu nemohla uskutečnit. Takže pokud se rozhodne někdo z jezdců přispět větší částkou, znamená to zrychlený služební postup většinou o jednu hodnost. Ale i tak se může stát důstojníkem nejdřív za tři roky. Jinak pochopitelně musí mít koně a být s ním co nejvíc sehraný. Měl by umět alespoň slušně jezdit a kůň by měl být klidný, vyrovnaný a ve formě. Pak musí vyplnit Verbířský list, zaplatit účastnický poplatek a buď si půjčit nebo koupit uniformu. A my všichni se na něj budeme těšit, že ho přivítáme v našich řadách. 

CO DĚLÁ VAŠE KAVALERIE V DOBĚ, KDY ZROVNA NEÚTOČÍ NA INDIÁNY V HNĚVŠÍNĚ? TŘEBA V ZIMĚ. My prosím na indiány neútočíme, my jsme vykouřili dýmku míru a provádíme pouze manévry a jezdecké hry. Celá kavalerie má volno od posledního srpnového pondělí až do dalšího letního tažení, nejdéle do předposledního srpnového pátku. Jinak – domácí příprava. J

EZDÍTE SE SVÝMI KOŇMI (KOLIK JICH VLASTNĚ MÁTE?) TAKÉ PARKUR, PARFORSNÍ HONY… A U DR. STRASSEROVÉ STUDUJETE CELOSTNÍ OŠETŘOVÁNÍ BOSÝCH KOPYT. ŘEKNĚTE NÁM O TOM NĚCO BLIŽŠÍHO!

Můj jezdecký vývoj, který byl poznamenám mou utkvělou myšlenou, že chci koni co nejméně vadit, mě přivedl k tomu, že jsem začal přemýšlet o tom, proč dávat koni do huby železo a ještě za něj tahat. To přece nemůže být nic příjemného. A já hledal cestu, na které by mělo být příjemně jak mně, tak koni na kterém jedu. Začal jsem tedy jezdit jen na ohlávce a pak už byl jen krok k tomu jezdit bez ní. V současné době jezdím se všemi čtyřmi svými koňmi (většinou najednou) pouze s vodítky okolo krku. Je to možná netradiční, ale ne vždycky všechno tradiční je správné a prospěšné. V tomhle případě pro koně. Zmínil jste třeba parkur – tak tam je ten problém, že na oficiálních závodech budu, pokud přijedu na start tak jak normálně jezdím, ihned diskvalifikován, protože v pravidlech Jezdeckých federací je předepsané nauždění koně. Prostě bez železa v hubě to nejde. V dostihovém sportu je to ještě horší, tam to nejde ani bez podkov. Takže já si občas skočím někde parkur mimo soutěž, nebo při nějakém show, které občas se svými koňmi spácháme. To parforsní hon, to je jiná. Tam mohu jezdit, jak je mi libo, pokud mě kůň respektuje, žádná pravidla, která by předepisovala, co má mít kůň na hlavě, aby ho jezdec zvládal, nejsou. Tam se předpokládá, že to je elementární věc a nástroje jak toho dosáhnout jsou na volbě jezdce. Další téma – a to je velmi složité a obsáhlé – kterým se zabývám dost intenzivně, je problematika bosých koní a škodlivosti podkování na jejich zdraví. Kopyto koně je složitý funkční orgán, působící nejen jako tlumič nárazů, přídavná krevní pumpa a hmatový orgán, ale je to také orgán látkové výměny, na jehož funkci jsou závislá např. játra či ledviny a je tedy nezbytný pro celkové zdraví koně. Přibitím podkovy se většina funkcí kopyta zlikviduje nebo výrazně omezí. A to se projeví, bohužel, mnohdy až za několik let na jeho celkovém zdraví a zvlášť na jeho pohybovém aparátu. Nicméně, aby kůň mohl mít funkční zdravá bosá kopyta, je třeba mu k tomu poskytnout podmínky. To znamená v první řadě možnost celodenního volného pohybu ve výbězích či pastvinách (pevný podklad, ne žádné bahno či bláto) na takovém povrchu, na kterém chceme na koni jezdit. Celodenní znamená 24 hodin denně 12 měsíců v roce. Dostatek ostatních aktivit (vyjížďky, práce na jízdárně, na ruce atd…) denní máčení kopyt ve vodě a jejich anatomicky a fyziologicky správná úprava, protože málokdo může dát koni tolik pohybu a na takovém povrchu, aby si kopyta přirozeně obrousil. Já jsem se k této problematice dostal právě skrze problémy, které mí koně začali mít s pohybovým aparátem a s kopyty. Tyto problémy se začaly ukazovat jako neřešitelné podkováním a tzv. konvenčními léčebnými postupy. Dostala se mi do ruky knížka německé veterinářky, Dr. Strasserové, přečetl jsem ji jedním dechem, pochopil jsem problém a zařídil se podle toho. V současnosti u ní, ještě s pěti dalšími lidmi, studuji Celostní ošetřování kopyt. Mí koně jsou už tři roky bosí a ve volném ustájení. Tedy výběh s přístřeškem, pastviny, stádo. Dělám s nimi všechno a jsou šťastní, spokojení, vyrovnaní a daleko zdravější.

VY TY KONĚ MÁTE OPRAVDU RÁD. CO MAJÍ PROTI ČLOVĚKU NAVÍC? A CO JIM CHYBÍ?

Ano, mám je moc rád. Jsou to úžasní tvorové a je fascinující, že se s nimi dá komunikovat a najít vzájemné porozumění. Že mohou být naším kamarádem a parťákem a ne jen pracovní silou nebo sportovním náčiním. Oproti lidem mají úžasný instinkt, dokáží vycítit i velmi skryté pocity, mají skvěle vyvinuté smysly jako čich, zrak a sluch, dokáží skvěle mimoverbálně komunikovat…. Chybí jim většina špatných lidských vlastností, jako třeba závist, zášť, postranní úmysly, faleš… A hlavně jim, myslím, chybí životní prostor, který jim většinou nejsme ochotni či schopni poskytnout spolu s jejich přirozenými životními podmínkami. A taky dostatek pohybu a pochopení….

SPOJILO SE NĚKDY DOKONALE VAŠE HERECKÉ A JEZDECKÉ UMĚNÍ? NECHTĚL BYSTE HRÁT HLAVNÍ ROLI V NĚJAKÉM FILMU, KDE BYSTE VĚTŠINU ČASU STRÁVIL V SEDLE?

No, vlastně moc ne. To by asi bylo moc umění najednou. Ale v nějakém filmu, kde bych byl většinu natáčení s koňmi, bych si zahrál opravdu rád. Mám nicméně v plánu natočit DVD o tom, jak je možné se s koňmi domluvit, jak jezdit bez uždění a na bosých koních a jak je chovat k jejich psychické i fyzické spokojenosti.

POTKAL JSTE SE NĚKDY S ŽIVÝM KONĚM NA JEVIŠTI?

Ano, nedávno v Limonádovém Joeovi v Hudebním divadle v Karlíně.

KTEROU SVOU DIVADELNÍ A KTEROU FILMOVOU ROLI MÁTE NEJRADŠI?

Z těch divadelních, které hraju v současné době, asi „Blbce k večeři“ – ten už bude mít brzo 600 repríz. No a filmovou? Asi se budete divit, ale Pepu v „Kameňáku“. Ta role mi přinesla spoustu radosti.

CO JE NAMÁHAVĚJŠÍ? PARKUROVÉ ZÁVODY NA CÍSAŘSKÉ LOUCE NEBO JEDEN VEČER VE STAR DANCE?

To se nedá srovnávat. Obojí ale stojí námahu a přináší radost a někdy i zklamání.

PŘI KTERÉ ZE SVÝCH „PROFESÍ“ JSTE SI ZPŮSOBIL NEJVÁŽNĚJŠÍ ZRANĚNÍ? BOLELO TO?

Paradoxně na jevišti – těžký výron v kotníku, bolelo to jako čert. Ale za tři týdny už jsem byl na lyžích. To natržené vazy v kolenou po pádu s koněm bylo vleklejší zranění. Poté, co jsem odmítl operaci a odjel na týden na koně do Irska, kde jsem to „rozjezdil“, trvalo několik měsíců, než mě to úplně přestalo zlobit. Taky jsem za půl roku na to už i tančil.

PRO CO SI CHODÍTE DO LÉKÁRNY? A JAK ČASTO?

Většinou pro aspirin, Phlogenzym (to právě v případě nějakého zranění) a poslední dobou i pro různá homeopatika. Naposled jsem si kupoval Echinaceové kapky….

PORAĎTE NAŠIM ČTENÁŘŮM TIP NA IDEÁLNÍ DOVOLENOU… Pro mě je nejlepší dovolená týden na plachetnici na moři (třeba Řecko), týden putování s mými koňmi nějakou krásnou krajinou (vloni jsme šli z Prachatic do Linze, bylo to moc krásné a letos bych zkusil severní Čechy) a v zimě pár dní na horách (moc rád jezdím do Pece pod Sněžkou a moc se mi líbilo v italských Alpách – Sella Ronda).

Zdeněk Rosenbaum 

NWU1Z