PHARMA NEWS - odborný časopis

I lidské ucho, ostatně jako prakticky každý orgán, může být postiženo nejrůznějšími zdravotními problémy. Některé z nich jsou méně závažné, jiné mohou naopak vést k rozvoji vážných komplikací. Jakýkoliv diskomfort v oblasti ucha proto není radno podceňovat a je třeba jej adekvátně řešit. Což v prvé řadě samozřejmě zpravidla znamená návštěvu v ordinaci specializované na krční, nosní a ušní zdravotní problémy, neboli ORL.

Pokud začneme hovořit o ušních onemocněních, která se vyskytují již v raném dětském věku, bude na pomyslné první příčce stát s největší pravděpodobností akutní zánět středního ucha – otitida. Toto relativně časté onemocnění je totiž bohužel jakýmsi očistcem řady dětí a potažmo i jejich rodičů. Pro malého pacienta bývá krajně nepříjemné a mívá také v řadě případů sklon k recidivám. 

Otitida

akutní zánět středního ucha

Aby toho nebylo málo, má otitida ještě jednu velmi nepříjemnou vlastnost: rychlost rozvoje. Často jde pouze o několikahodinový úsek, během kterého se původně bezpříznakový dětský pacient ocitá s rodiči na pohotovosti s prudkou bolestí v uchu a vysokou horečkou.

Co se původců onemocnění týče, stojí v první linii viry, zejména pak adenoviry, rynoviry či myxoviry. Následná bakteriální superinfekce ovšem nebývá vzácností.

Do středního ucha se infekce dostává z nosohltanu prostřednictvím Eustachovy trubice, která spojuje středoušní dutinu s nosohltanem a slouží k vyrovnávání tlaku mezi středouším a vnějším prostředím.

U dospělého člověka dosahuje délky asi tři a půl centimetru, v klidovém stavu je uzavřená a k jejímu otevření dochází pouze při zívnutí, polknutí a podobně.

U dětí je tato trubice podstatně kratší, umístěná více horizontálně a je otevřená. Její ústí je však často překryto zbytnělou nosní mandlí. Především tyto skutečnosti způsobují mnohem častější vznik onemocnění u malých dětí.

Z patologického hlediska můžeme akutní otitidu rozdělit do tří stádií:

Prvním z nich je hyperémie – dochází k překrvení středoušní sliznice a také sliznice Eustachovy trubice. Následkem je uzavření Eustachovy trubice a pokles atmosferického tlaku v bubínkové dutině. Příznakově se tyto změny projevují jako pocit plnosti v uchu spojený s lehkou nedoslýchavostí. V této fází již bývá přítomna i mírně zvýšená teplota.

Exsudace je druhým stádiem, charakterizovaným tvorbou tekutiny kapilárního původu, která vyplňuje prostor středního ucha. Tato tekutina obsahuje sérum, fibrin, erytrocyty a polymorfonukleáry. Ve sliznici rovněž dochází ke zmnožení pohárkových buněk produkujících hlen a dochází k silné nedoslýchavosti. U pacientů dětského věku můžeme kromě silné bolestivosti, která se stupňuje při poloze vleže, sledovat zpravidla také vysokou horečku.

Supurace, tedy třetí a finální stádium otitidy, se vyznačuje samovolným prasknutím ušního bubínku v podobě drobné tečkovité perforace v pars tensa. Dochází k odtoku nahromaděné tekutiny do zevní části ucha a z něj dále. Tlak se s odchodem tekutiny zmírňuje a s ním klesá bolestivost i zvýšená tělesná teplota. Výtok z ucha po několika dnech ustává a dochází k zacelení perforace.

Léčba akutního zánětu středního ucha má ve své podstatě dva základní pilíře. V případě bakteriální infekce je to léčba antibiotická, která může, ale ne vždy, být spojena s nejčastějším řešením tohoto zdravotního problému – tzv. paracentesou. Jde o zásah do bubínku speciální jehlou, po kterém uvolněný obsah opouští středouší a následně se může ještě odsát odsávačkou.

(V tomto bodě je nutno podotknout, že právě tento bolestivý zásah, ačkoliv po něm následuje rychlá úleva, je u většiny dětských pacientů krajně neoblíbený a představa pověstného „píchnutí ouška“ vede často k zatajování bolesti v uchu před rodiči, což situaci rozhodně neulehčuje).

Stavba ucha

Lidské ucho je tvořeno třemi základními částmi, označovanými jako ucho zevní, střední a vnitřní.

Zevní ucho – Přijímá jako první zvuky z vnějšího prostředí, které jsou za pomoci ušního boltce vedeny do vnějšího zvukovodu a odtud na ušní bubínek (membrana tympanea) v podobě tenké blanky, která odděluje zevní a střední ucho. Bubínek je rozkmitáván zvukovými vlnami a dochází k přenosu zvuku do ucha středního.

Střední ucho – Zde nacházíme v prvé řadě tzv. řetěz kůstek, tvořený třemi kloubně spojenými kůstkami, označovanými jako kladívko, kovadlinka a třmínek. První z jmenovaných kůstek je přitom pevně připojena k bubínkové blance. Řetěz kůstek přenáší kmitání bubínku a zesiluje jej, přičemž energie zvukových vln je tak zvětšena přibližně dvacetkrát až třicetkrát. Přenos směřuje na tzv. oválné okénko, představující přechod do ucha vnitřního.

Ve středním uchu nacházíme rovněž Eustachovu trubici, která tento prostor spojuje s nosohltanem, čímž je (mimo jiné) umožněno vyrovnávání tlaku v středoušní dutině s tlakem okolí.

Vnitřní ucho - Představuje nejvýznamnější součást sluchového ústrojí a je vyplněno tekutinami.

Kmitání se zde v kostěném labyrintu (zejména tzv. hlemýžď) mění za přispění zevních a vnitřních vláskových buněk na elektrické potenciály, následně přenášené sluchovým nervem a nervovými drahami do sluchového centra v mozku. Vnitřní ucho je rovněž přímo spojeno s rovnovážným ústrojím.

Subjektivní tinnitus

Latinské slovo „tinnire“, překládané jako „znít“ či „zvonit“, dává tušit, o jakém ušním problému budeme nyní hovořit.

Tinnitus Auris, či zkráceně tinitus, je označení pro symptom (někdy též přímo syndrom), projevující se nejčastěji v podobě ušního šelestu. Ačkoliv hovořit pouze o šelestu by bylo krajně zavádějící. Obdobně můžeme zmínit hučení, pískání, či zvonění v uchu (příp. uších), dokonce i zvuky připomínající hlasitý řev. Výjimečné však není ani vnímání několika tónu doprovázených navíc různými dalšími zvuky.

Slyšený zvuk se u jednotlivých pacientů totiž často diametrálně liší.

Nosným faktem je, že tento zvuk(y) vnímá pouze samotný pacient a nelze jej zachytit druhou osobou ani přístrojovou technikou.

Proto také označení „subjektivní“ jímž se odlišuje o tinnitu objektivního, kdy mohou obtěžující zvukový symptom teoreticky zaznamenat i jiné osoby, či lze změřit přístrojovou technikou. (pozn. objektivní tinnitus může vycházet například z činnosti srdce, svalů, apod. a nebudeme se jím v této části zabývat).

Zkušenosti se subjektivním tinnitem má přibližně padesát procent populace. Přesněji řečeno s akutním subjektivním tinnitem, který charakterizuje délka trvání kratší než šest měsíců. Obvykle jde však o zkušenost trvající spíše v řádech vteřin či minut, kdy dotyčný vnímal např. pískání v uchu, které neregistroval nikdo jiný.

Zhruba deset procent populace pak trpí chronickým tinnitem, přetrvávajícím déle než půl roku a asi u jednoho procenta pacientů jde o symptom natolik závažný, že výrazně narušuje kvalitu jejich života.    

Příčiny

Odhalit a odstranit příčinu subjektivního tinnitu je mnohdy více než komplikované, ne -li přímo nemožné. Vyšetřením vnějšího ucha je třeba jako možnou příčinu odhalit vytvořenou mazovou zátku, obdobně může jít o souvislost s probíhající místní bakteriální či plísňovou infekcí. Obdobný problém může být původcem i v uchu středním. Odpovídající antibiotická léčba, či náležité vyčištění odborným lékařem v případě mazové zátky či přítomnosti cizího tělesa v uchu problém tinnitu v takových případech snadno vyřeší.

Další z možných příčin představuje poměrně vzácné onemocnění nazývané otoskleróza, během kterého dochází k tuhnutí kloubních spojení mezi sluchovými kůstkami (viz. výše) a jejich následné srůstání. Tímto procesem dochází k postupné ztrátě sluchu z důvodu omezení přenosu zvuku do vnitřního ucha. Proces probíhá pozvolně a jeho léčba je možná pomocí operačního zákroku, během kterého se sluchové kůstky nahrazují implantáty.

Asi nejobtížněji odhalitelné a také léčitelné jsou příčiny tinnitu vycházející z ucha vnitřního. Mnohdy může jít degenerativní procesy vznikající přirozeně v průběhu stárnutí, například poškození místních jemných buněk, vnímajících zvukové vlny. V tomto směru se v léčbě využívají zejména léčiva obsahující cinnarizin a betahistin, které tlumí nadměrné impulzy z poškozených buněk.

Ménièrova choroba

Toto onemocnění je způsobeno zvýšeným tlakem tekutiny (tzv.endolymfy) v ductus cochlearis (hlemýžďová váčková chodbička). Ta je rovněž spojena s rovnovážným ústrojím.

Svou roli hraje snížené vstřebávání endolymfy a pravděpodobně i její nadměrná produkce.

Zvyšování tlaku vede v protržení váčku v ductus cochlearis a úniku endolymfy, která se smísí s perilymfou obklopující váček.

Následná reakce se projeví prudkou atakou tzv. Ménièrského syndromu.

Ménièrský syndrom je soubor příznaků, zahrnující pocit zalehnutí a hučení v uchu, závratě rotačního charakteru a zhoršený sluch.

Soubor těchto příznaků se však může vyskytnout i u jiných chorob (zánět sluchově-rovnovážného nervu, náhlá nitroušní cévní příhoda), a proto je pro potvrzení diagnózy Ménièrského syndromu nejprve třeba vyloučit všechna tato onemocnění.

Vzhledem k možnosti opakování náhlé ataky onemocnění a faktu, že s opakujícím se záchvaty se zhoršuje sluch na postižené straně, přináší M. syndrom pacientovi řadu omezení v běžném životě a vylučuje zcela i některé činnosti (práce ve výškách, řidič v hromadné osobní přepravě, apod.).

Léčba onemocnění je komplikovaná, ani chirurgické řešení neslibuje bohužel jistotu úspěchu a trvalý efekt.

Pro zajímavost:

Odstávající uši

Za odstávající uši se považuje stav, kdy boltec s lebkou svírá úhel větší než 30 stupňů (běžně 21 – 30 stupňů) a současně platí, že vzdálenost zadního okraje boltce od hlavy je větší než 2 centimetry.

Jde o kosmetický problém, který je oproti jiným deformacím boltce poměrně málo závažný.

Ušní boltec je pozměněn, jeho vyklenutí a specifické prohlubně jsou odlišně nebo nedostatečně vyvinuty.

Díky tomu dochází k napojení boltce na lebku pod jiným úhlem, než je běžné. V tomto ohledu sehrává svou roli ve značné míře i dědičnost.

Poškození sluchu hlukem

V základě je třeba rozlišit pojmy zvuk a hluk, ačkoliv se vzájemně prolínají.

Za zvuk, resp. zvuky považujeme vše slyšitelné. Zvuky jsou pro člověka přirozenou součástí života, tvoří rovněž základ verbální komunikace a mají jednu z nosných rolí v příjmu informací. Hladiny intenzity zvuku se vyjadřují v decibelech.

Stanovit definici hluku není oproti tomu tak snadné, protože tento pojem lze nahlížet z mnoha hledisek. Obecně se hluk ve vztahu k člověku definuje jako zvuk (akustický signál), jehož působení člověka ruší, obtěžuje, či nějakým způsobem poškozuje.

Přijetím této definice se z hluku ovšem stává bezprahová škodlivina, protože vnímání zvuků jako rušivých, obtěžujících (i poškozujících) je individuální a nezávislé na přesně daných hodnotách.  Každý člověk je k úrovni hluku různě vnímavý, přičemž rozdíly mezi jednotlivými lidmi mohou být v tomto ohledu i velmi výrazné.

Méně často se setkáváme s tzv. akustickým traumatem – tedy akutním poškozením sluchu, vyvolaným zvukovým rázem (výbuch, výstřel z děla). Při něm dochází zpravidla k poškození bubínku, případně kůstek středního ucha, případně i struktur ucha vnitřního.

Daleko častější je poškozování sluchu, které má postupný, nenápadný charakter. Svůj základ má zejména v dlouhodobé expozici nadměrnému hluku. Je možná překvapivé, že obecně se hladina hluku, pokládaná při dlouhodobé expozici již za poškozující, pohybuje okolo 75dB – 80dB při době trvání 12 hodin.

Příznaky mohou počínat ušním šelestem, „zalehnutím“ uší, pískáním v uších (viz.např. tinnitus výše), může se dostavit snížení sluchové ostrosti a postupně dochází k rozvoji nedoslýchavosti, která může ve vážných případech vést i ke kompletní ztrátě sluchu a to nejen v souběhu s procesem stárnutí.

K nadměrné expozici hluku přitom dochází zejména v řadě pracovních profesí, čímž je dána i její trvalost. Nejinak je tomu však i při pravidelném poslechu hlasité hudby, typicky prostřednictvím sluchátek.

Nádory

Jak nezhoubné tak i zhoubné mohou oblast ucha rovněž postihnout. K nejčastějším zástupcům nezhoubných ušních nádorů se řadí tzv. nerinom sluchového a rovnovážného nervu. Vychází ze Schwannových buněk obalujících jednotlivá nervová vlákna a tvořících myelinovou pochvu.

Může způsobit jak postupnou tak i náhle vznikající jednostrannou nedoslýchavost, závratě a provází jej často šelest v postiženém uchu.

V léčbě se uplatňuje chirurgické odstranění, včetně využití gama nože a následné ozařování.

Ze zhoubných nádorů je nejčastější rozvoj rakoviny kůže ušního boltce. Léčba spočívá v chirurgickém odstranění.

Filip Rosenbaum

Zdroje:

Prof. MUDr. Anton Kollár, DrSc.: Ušní lékař – odpovídá, radí, informuje, vysvětluje.

CERM®, s.r.o. Brno 2008.

Doc. MUDr. Zdeněk Kabelka: Záněty středního ucha u dětí, Postgraduální medicína 4/2002.

as. MUDr. Jiří Skřivan, CSc.: Záněty středouší, Causa Subita 5/2002

http://www.cpzp.cz/clanek/1565-0-Caste-onemocneni-usi.html

http://www.i-lekarna.cz/tema/usni-onemocneni-poruchy-sluchy