PHARMA NEWS - odborný časopis

Odkud se vzala paliativní péče?

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Kde se vzala, tu se vzala… Ne ne, nejedná se o pohádku. Chceme nakouknout pod pokličku historii a třeba se i podívat naopak do budoucnosti.

Teď máme rok 2020, máme mobilní telefony, mobilní hospice, světovou mobilitu, a kdybychom byli ještě o něco mobilnější ve svém myšlení a pohledu na svět, bude to dokonalé?

Tak se teď pojďme vrátit zpět do doby bez mobilů bez mobilních hospiců a bez cestování napříč světem. Třeba do roku 1992? To by byl sice zajímavý rok, ale jako počátek historie to asi nebude dost….

Tak přejdeme do středověku? Nebo ještě dál? Pojďme na chvíli zapomenout na pojem paliativní medicína a paliativní péče a vezměme si v úvahu pouze jediné – starost o nemocného člověka, který s největší pravděpodobností umírá.

Homo sapiens

Jsem člověk a jsem na to hrdý. Moc toho sice ještě neznám, ale vyvíjím se a zdokonaluji své znalosti, abych byl více člověk a více hrdý. Ona péče o člověka jako takového je stará jako lidstvo samo. Pokud bychom chtěli znát RODOKMEN paliativní péče, musíme se tedy vrátit o mnoho generací zpět a podívat se na prapraprapraprarodiče, stýčky, tetičky a tak vůbec.

Na počátku byl vlastně jen člověk a pak druhý člověk, který měl rád toho prvního. A protože jej měl rád, měl o něj starost. Když bylo člověku dobře, ten druhý se s ním radoval, když mu bylo zle, staral se o něj, pečoval o jeho pohodlí a také se o něj bál. Když to dobře dopadlo, člověk se uzdravil a zase se spolu radovali ze života. Když to dopadlo zle a člověk zemřel, ten druhý byl smutný a truchlil.

Staletími k lepší péči

První záznamy o léčbě, péči o pacienta a o jeho zdraví jsou datovány kolem roku 3500 před naším letopočtem. Ale samozřejmě lidé se o své zdraví starali od nepaměti. Na začátku byla péče svou kvalitou odpovídající konkrétní době, a co se týče členění, byla hodně komplexní. Šaman, ranhojič, babka kořenářka, mniši v klášterech. Dnes bychom řekli multidisciplinární péče zajišťovaná jedním člověkem se znalostmi všech oborů.

Tuto komplexnost dokládá například nález egyptského papyru z roku 1200 př.n.l., který obsahoval instrukce pro přípravu léku na bolest hlavy. Pergamen ovšem také obsahoval doporučení, aby byly recitovány nad hliněným krokodýlem se zrnkem obilí v tlamě. A to už není jen namíchat lék. Je samozřejmě otázkou, zda to recitování mělo pomáhat tomu, kdo lék připravoval, se soustředit, nebo naopak léčenému ke zklidnění, než bude lék hotov…

Egypt, Mezopotámie, Čína, Indie – země, kde jsou kořeny medicíny, farmacie, ale i léčba duševního a duchovního zdraví. Indie byla hodně zaměřená na rostlinné látky i vzhledem k tomu, že velkou část Indie tvořili vegetariáni. Čína naproti tomu předběhla ostatní země v některých věcech, jako je poznání krevního oběhu, očkování proti neštovicím, či tisk herbářů.

V roce 460 př.n.l. přichází na scénu řecký lékař Hippokrates, který změnil pohled na medicínu. Jeho pojetí léčby zahrnovalo nejen léky, ale také životosprávu a odpočinek. Na řecký koncept navazují Římané -  tři osobnosti té doby Celsus (medicínská praxe), Dioskorides (popis 600 rostlin pro léčebné účely) a Galen, který se na jednu stranu staral o kontrolu kvality vyráběných léků římskými úřady, na druhou stranu byl také původcem čajových směsí coby všeléku (z řeckého slova „theriac“ vzešel nám mnohem známější název dryák).

V této době se ještě moc o organizované péči o umírající mluvit nedá. Pokud byla nemoc na své poměry neléčitelná, pak většinou šlo jen o poskytnutí potravy a pohodlí pacientovi v domácím prostředí. Jak šel čas, vyvíjela se i diagnostika, ubývalo nemocí, na které se umírá a zdokonalovala se léčba, ale závěr zůstává stále stejný, poskytnout pohodlí a duševní a duchovní pohodu.

Ale pamatuji si jako dnes, když jsem četla knihu od G. Garcia Marqueze O lásce a jiných běsech, kde jinak zcela zdravou dívku pokousanou vzteklým psem týrali v rámci ospravedlnění, že vyhání ďábla z posedlé…

Ne nadarmo se o středověku v Evropě mluví jako o době temna. V té době převzaly iniciativu v oblasti medicíny a farmacie a celkové péče o pacienty islámské země, protože Evropa měla jaksi jiné starosti. Výsledkem systému řecko-islámské medicíny byla v 11. století našeho letopočtu obsáhlá encyklopedie Canon Medicinae, kterou sepsal arabský lékař Ibn Síná. Vám bude jistě více známý pod jménem Avicenna.

Evropa byla v této době odkázána spíše na lidové léčitelství a komplexní péče o nemocné pacienty se přichylovala ke klášterům. Tam také bylo shromažďováno vědění doložené lékařskou literaturou. Individuální péče o pacienty byla klášterům přirozená a zde bychom nalezli prapůvod paliativní péče. Kláštery dávaly zázemí pronásledovaným, opuštěným, nemocným i umírajícím.

Narodila se paliativní péče

„Maminko Medicíno, tatínku Kláštere, narodila se vám dcera, jméno dostane mnohem později, ale věřte, že za 200-300 let bude velmi slavná a bude ji znát každý civilizovaný člověk.“

Je zvláštní, jak my lidé hrozně snadno zapomínáme, nebo třeba i vzdorujeme, a pak se musíme učit všechno znovu. Péče o nemocné a umírající je nám přirozená, ale vždy si na chvíli historie odskočíme někam mimo, a pak objevujeme už objevené a divíme se, jak je to úžasné.

1847 byl v Lyonu založen Jeanne Garnierovou první hospic. Bylo to z potřeby věci, pro práci společenství žen, které založila o několik let dříve a které se právě s ní staraly o nevyléčitelně nemocné.

Pod slovem hospic si každý něco představí. Jak přišel hospic ke svému jménu? V latině znamená hospitium = pohostinství, nebo hostinec. V němčině pak spital = znamená nemocnici. Takže vlastně takové útočiště pro nemocné. A tím byl, je a bude, i když se metody péče do budoucna změní.

1878 byla v Dublinu založena kongregace „Sester lásky“. Marie Aikenheadová, která ji založila, si vytyčila důležitý cíl – provázet pacienty při umírání. Sestry lásky následně založily další domy ve Velké Británii. Zde právě po druhé světové válce pracovala Cicely Saundersová, která v půlce 19. století ovlivnila formulování zásad paliativní péče.

1967 byl klíčovým rokem, pro Cecily Saundersovou pro psychologa Carla Rogerse, i pro význam paliativní péče. V tomto roce vznikl hospic svatého Kryštofa, s důrazem na moderní paliativní koncept péče zahrnující nejen péči o fyzickou stránku pacienta, ale i o to duševní a duchovní. Cecily kladla velký důraz na péči o „celkovou bolest“ pacienta a na potřebu multidisciplinární péče. Toto byl rok, kdy mluvíme o vzniku paliativní péče tak, jak ji známe dnes.

Na paliativní péči v hospicích navázala „domácí hospicová péče“. Tento typ péče v domácím prostředí se vyvíjel především v USA, kde je tento typ péče častější. V té době se také začíná rozvíjet snaha o integraci hospicové péče do lůžkových nemocnic.

Rok 1975 byl důležitým okamžikem, kdy kanadský lékař Belfour Mount nazval své nemocniční oddělení „Oddělení paliativní péče“, aby nedopatřením nebylo zaměňováno s hospicem.

V roce 1992 vzniklo první oddělení paliativní péče v České republice v Nemocnici v Babicích nad Svitavou na Oddělení tuberkulózy a respiračních onemocnění.

Pro české lékaře byl důležitým milníkem také moment, kdy mohli začít nabírat odborné zkušenosti v této oblasti na odborných stážích v zahraničí, kde byl tento typ péče již mnohem dále. Následně vznikaly další hospice i mobilní hospice. Dnes máme v České republice 19 hospiců, mnoho paliativních oddělení při nemocnicích, mobilní hospicovou péči.

Paliativní péče dnes

Paliativní péče vyrostla od toho roku 1847. Má své jméno, postavení ve společnosti, je plnohodnotným vědním a medicínským oborem. Je zařazovaná do standardní výuky budoucích lékařů i sester. Už to není něco mimořádného, ale stává se přirozenou součástí našich životů. Pokud chceme využít život v celé své délce, jak nám byl svěřen, mělo by to tak i nadále zůstat.

 

„Paliativní péče je aktivní péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo konečném stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání a udržet co nejvyšší kvalitu života.“

 

Definice paliativní péče z knihy „Paliativní péče v praxi“:

• usiluje o prodloužení a zachování života, který bude svou kvalitou pro pacienta přijatelný

• respektuje a chrání důstojnost nevyléčitelně nemocných

• vychází důsledně z přání a potřeb pacientů a respektuje jejich hodnotové priority

• snaží se vytvořit podmínky, aby pacient mohl poslední období svého života prožít ve společnosti svých blízkých, v důstojném a vlídném prostředí

• chápe umírání jako součást života, kterou každý člověk prožívá jedinečně

• nabízí všestrannou účinnou oporu příbuzným a přátelům umírajících a pomáhá jim zvládat jejich zármutek i po smrti blízkého člověka

Budoucnost paliativní péče

Lidé jsou starostliví a drží při sobě jak v rodinách, tak ve společenstvích. V osobních i pracovních vztazích projevují druhým lidem respekt a úctu. Mladí si váží starších, starší jdou příkladem mladým. Spokojený život je prioritou pro všechny.

Všechno kolem se změnilo, za posledních 5000 let není nic tak říkajíc na svém místě. Ale jedno zůstalo. Člověk, a druhý člověk, který se bojí o toho prvního.

Na závěr

Jedno velké přání:

Přejeme vše nejlepší české paliativní péči. Ať nám vesele vzkvétá, ať se rodí více zapálených lidí pro tento obor, ať v něm lidé nacházejí zalíbení, pocit sounáležitosti, užitečnosti a životního poslání. Abychom my ostatní neměli strach stárnout, protože budeme vědět, že o nás bude v případě potřeby postaráno s maximální péčí a láskou.

 

Zdroje, kontakty a doporučená literatura:

Sláma, O., Kabelka, L., Vorlíček J. et al: Základní principy paliativní péče, Paliativní medicína pro praxi, Galén, 2011.

Antonová B., Kubáčková P., Marková A., Slámová R.: Praktický průvodce koncem života, Edika, 2018.

Sochor, M., Závadová I., Sláma O., et al: Paliativní péče v onkologii, Mladá fronta, 2019

www.cestadomu.cz

www.umirani.cz

www.paliativnimedicina.cz/

http://www.diakonievm.cz/

Poluninová M., Robbins Ch.: Léčiva z přírody, GEMINI, 1994.