PHARMA NEWS - odborný časopis

Ben Cristovao: Je důležité najít balanc

Obdivovaný zpěvák, textař a dokonce úspěšný sportovec na několika frontách. Vypadá to, že na co Ben Cristovao (31) sáhne, to funguje. A tak jsme zjišťovali, jak to všechno stíhá a jaká je tajná složka jeho všudypřítomného úspěchu.

Bene, blíží se zima a vy jste nedávno představil svůj zimní videoklip k písni Mowgli. Jak to vzniklo?

Tu myšlenku jsem v hlavě nosil už nějakou dobu, protože jsem dřív jezdil závodně na snowboardu freestyle a říkal jsem si, že bylo fajn si to znovu připomenout. Ale pořád nebyl čas, nebo ten správný okamžik a zároveň jsem věděl, že je na to potřeba také správná parta lidí. Manažer Lukáš dokázal v Rakousku zajistit skvělé podmínky, což je zrovna na snowboardu vždycky fajn, když nemusíte řešit nějaká omezení.

A tak jste se sebrali a vyrazili do vyhlášeného střediska Ischgl, kam jezdí koncertovat i světové hudební celebrity jako třeba Robbie Williams nebo Rihanna?

Ta možnost se mi líbila, ale dal jsem si podmínku, že musí mít čas tvůrčí tým i jezdci Roman Dlouhý a Honza Nečas, kteří mají takový arzenál skoků a triků, že by to stačilo na celovečerní film. Nemyslím, že bych sám odskákal ještě tolik, aby to mohlo být hlavním tématem videoklipu. A protože všichni mohli, už z toho nešlo couvnout. (usměje se) A v Ischglu mi vyšli strašně vstříc, s klukama jsme si vymysleli spoustu věcí, který nebylo úplně jednoduché zařídit, ale všechno vyšlo skvěle. Doufám, že je z klipu vidět, jak moc super to tam bylo.

Rok 2018 jste měl vůbec nabitý. Objevil jste se také jako porotce v poslední řadě Superstar, chystáte ještě nějaký jiný televizní pořad?

Asi ani ne. Ale já neplánuji, buď něco přijde, nebo ne. Ani porotcování v Superstar jsem nijak nesháněl, prostě se mi ozvali, zda bych o to měl zájem, tak jsem šel na casting a vyplynulo to. Nemám rád šikanu, takže jsem se v rámci mé role porotce vždycky snažil zamezit, aby se někdo někomu moc smál a naopak pro toho člověka najít něco pozitivního. A obecně si nemyslím, že je televize něco, co vyloženě potřebuji. Spíš je to další nástroj, který umí být prospěšný, když se najde správný projekt.

Dalším z vašich velkých projektů je koncert v O2 areně, který proběhne příští rok v září. Tam tedy nyní směřujete nejvíc energie?

Určitě, hlavní je pro mě hudba! A do toho vždycky dělám sporty, protože věřím, že to jde ruku v ruce. Myslím, že kdyby se člověk věnoval až moc věcem okolo hudby, tak se zblázní sám do sebe, protože tento byznys to umí zařídit. Lidi pak až moc řeší blbosti… Takže já si vždycky budu dělat i nějaké sporty.

Jak to vlastně jde skloubit? Záříte v hudebním průmyslu i v brazilském jiu-jitsu!

Myslím si, že je právě hrozně důležité mít protiklad a balanc. Zkrátka něco, co je úplně odlišné, než děláš, protože jinak v tom podle mě nemůžeš být dobrej. Já prostě skončím odpoledne ve studiu a jdu večer na trénink, kde najednou máme všichni stejné kimono, stejná pravidla a všichni jsou si rovni. Nikdo není lepší než ten druhý a nemůžeš si o sobě myslet, že jsi něco víc, protože máš hodně lajků… Takže si naopak myslím, že jiu-jitsu je moje obrovská tajná zbraň, kterou mám z úplně jiného soudku, jen to spousta lidí nechápe a právě proto jim to chybí.

Když jsme ve výčtu nedávných úspěchů, tak jste se letos také stal mistrem Asie právě v jiu-jitsu. Co tento titul vlastně znamená?

Kdokoliv ze světa se může přihlásit na mistrovství Asie, ale primárně tam jsou ti nejlepší z asijských zemí. Potom je samozřejmě ještě klasické mistrovství světa, tedy jsou dvě – jedno v Dubaji, druhé v Las Vegas. Tohle bylo jen mistrovství Asie, ale je to brané asi mezi top čtyři nejlepší závody na světě, takže je to hodně prestižní.

Řada příznivců vás jistě uznává za to, že jste svůj, děláte si věci po svém a říkáte, co si myslíte. Tohle jste se naučil právě ve východních kulturách, které jsou jiné, než ty naše západní?

To ne. Každý stát a kontinent má svoje. Věřím, že je nejlepší, když si nejdřív každý člověk sám v sobě najde to, co ho baví a kdo je a tomu se snaží přiblížit. Potom můžeš najít inspiraci na Východě, ale i na Západě.

Co jste se kde naučil?

Mám spoustu inspirace z Los Angeles, kde jsem se naučil přístup k životu a líbí se mi, jak si umí poradit v oblasti životního prostředí. V tomto ohledu jsou třeba daleko víc rozvinutí konkrétně v Kalifornii, než na Východě. Umí pracovat s vyčerpatelnými zdroji, mají jiný vztah ke zvířatům a k tomu, co konzumují. V tomhle směru je mi opravdu bližší Západ, protože si uvědomil mnohem dřív než Východ, kudy cesta nevede, pokud chceme těch sedm miliard lidí non stop krmit dál. Ale pokud jde o disciplínu nebo o přístup k člověku jako takovému, tedy k vlastním hodnotám a uvědomění si, jak moc jsou důležité nějaké lajky na sociálních sítích, nebo zda je důležitější mít svůj trénink a svůj řád, tak v tom je Východ absolutně bezkonkurenční. Prostě si vybírám, co je mi blízké a myslím, že by to měl kombinovat každý a ne se prostě vydat na východní, nebo západní cestu.

Jednou jste prohlásil, že zatím do tohoto světa nechcete přivést dítě. To je myšlené jak?

Tehdy, když to bylo aktuální, jsem právě řešil plno věcí, které jsem si potřeboval nejdřív sám srovnat. Šlo o můj pohled na to, jak by se věci měly dít a co by si lidi měli srovnat za hodnoty vůči planetě Zemi jako takové. Zkrátka že nevím, zda bych si v této fázi dokázal představit, že řeknu: „Hurá, chci si pořídit dítě!“ Ale zase jsem o nějaký čas dál, jsem trochu moudřejší v tom, jak na ty problémy nahlížím a asi bych dnes odpověděl jinak. Ale o co mi jde primárně, je, aby člověk přemýšlel nad tím, že než mít dítě, tak jestli je okolo něj všechno tak, jak má být. Nevím, zda to nezní moc neurčité.

Možná…

V tom stavu, ve kterém jsem byl, jsem se ptal sám sebe, zda mám tomu dítěti co předat, zda pro něj mám dostatečné prostředky a zda je to prostředí takové, ve kterém chci své dítě vychovávat. A nechci, aby to bylo politické, ale v době, kdy jsem tohle hodně řešil, ani politická situace nebyla úplně za jedno s tím, kdo já jsem.

Takže v sobě řešíte, co tady na Zemi vůbec děláte a kam směřujete?

Ty bláho, jasně! A zvlášť si myslím, že když se to přelamovalo kolem té třicítky a pak se to přelomilo, tak jsem se v tom koupal dost. Myslím, že takhle přemýšlí všichni, že to k tomuto věku patří. A věřím, že jsem si ten záměr vyřešil, takže jsem v pohodě. (usměje se)

Také jste řekl, že nechcete přítelkyni, že se soustředíte na kariéru. Takže ta kariéra je váš smysl života, nebo tohle zrovna jste přehodnotil?

Ne ne, to není… Hlavně to není tak, že by kariéra a partnerka nemohly existovat zároveň.

Tak to ale vyznělo…

To ano. Ale nechci říct, že teď jsem našel někoho jiného, protože nerad o těchto věcech mluvím, ale zase šlo a jde o to, že když už má člověk mít vztah, tak ten vztah musí jít v symbióze s tím, co děláš. A když tě partner podporuje a baví ho to taky, co děláš, tak pak je to podle mě úplně v pohodě. Můj tehdejší vztah v době, kdy jsem mluvil o dětech a partnerech, asi nebyl právě úplně v symbióze s tou prací. Mohla tam být nějaká žárlivost atd., což potom nefunguje. Ale jak říkám, je to o tom najít si člověka, který tohle umí zvládat.

Když to přeložím, vnímáte život tak, že se celou dobu vše utváří?

Přesně, pořád bychom měli prostě plynout a být fluidní. Jako asi ten nejlepší přístup k životu mi přijde adaptace. Neplánovat věci moc dopředu a jen kolem sebe mít lidi, kteří jsou schopní se adaptovat s vámi. Zkrátka ty, co mají podobnou cestu, abych já jako jedinec se nemusel odklánět od toho, co cítím uvnitř, tedy nedělat kompromisy úplně pryč od toho, kde jsem spokojený. A když ten partner umí jet s vámi v tomhle naladění, tak klidně. A jdete dál a potom co přichází, prostě přijde a ty s tím buď nějak bojuješ, nebo to přijmeš.