PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Rozhovor - Kateřina Emmons



 

Kateřina Emmons:

Praktikuji zdravý životní styl

Je to už pár let, co olympijská vítězka ve střelbě Kateřina Emmons (35) pověsila svoji flintu na hřebík. Jako čtyřnásobná maminka se ovšem rozhodně nenudí. Děti učí zdravým návykům a dokonce profesně zůstala u své disciplíny. Jak to všechno stíhá?

Katko, 9. srpna uběhlo deset let od vašeho zlatého olympijského závodu v Pekingu. Připomněla jste si výročí nějak?

Myslela jsem na to předem, ale potom ten den mi to nějak uniklo a zjistila jsem až později, že už to vlastně bylo. (směje se) Je to už dlouhá doba a nikdo jiný mi to nepřipomněl. A že bych si třeba pouštěla video, tak to vůbec ne.

Když jsme u toho, máte své medaile někde ve vitríně?

Zatím ne. Manžel Matt totiž ještě závodí a bereme to jako společnou věc. Domlouvali jsem se, že až i on to pověsí na hřebík, tak pak si je vyvěsíme.

Kde je tedy máte?

Teď schované v krabičkách někde na půdě. (směje se) Medaile jsou krásné a byla bych nerada, kdybych je z nějakého důvodu neměla, ale zásadní pro pamatování si těch okamžiků určitě nejsou. Takže pokud je neberu někam do společnosti, tak se na ně vlastně vůbec nekoukám. Nosím v sobě spíš ty momenty ze závodů, které jsou mnohem silnější a nezapomenutelné!

Vy jste pušku odložila už před třemi lety, tak jaký pro vás je život po kariéře?

Já jsem se na něj vždycky těšila.

Vážně?

Je to tak. Měla jsem vždy střelbu jako hobby a můj šéf v tréninkovém středisku mi dokonce říkal: „Ty jsi nejlepší profesionální hobbík, jakého jsem kdy viděl.“ (směje se) Tréninky jsem samozřejmě brala naprosto vážně, ale přesto střelba nikdy nešla za hranici, že by se stala prioritou, nebo povinností, to bych skončila hned. Právě tento přístup mě držel strašně dlouho nad vodou, motivovanou a umožnil mi vyhrát tolik závodů, protože mě to pořád bavilo. Střelba zůstala mým koníčkem a vždycky jsem současně měla svůj osobní život, a ten byl mnohem důležitější než sport.

Proto jste v roce 2015 skončila, když jste zjistila, že čekáte třetí dítě?

Vlastně ano. Odjela jsem na mistrovství Evropy, už těhotná, ale to jsem ještě nevěděla… Trochu mě mrzí, že tam finále nedopadlo tak, jak jsem chtěla, ale už jsem vážně neměla sílu. Nebylo mi dobře, kašlala jsem, ale všechny zdravotní testy byly v pořádku a až po návratu se ukázalo, že mám zápal plic. Vzali mě do nemocnice a bylo hodně náročné se z toho vykřesat. V ten moment mi došlo, že už narážím na hranici, za jakou jít nechci! Bylo čím dál náročnější být maximálně ponořená do závodů, což jsem vždycky praktikovala, ale najednou mě to vyčerpávalo. Nechtěla jsem, aby energie, kterou dávám do střelby, pak chyběla dětem. A tak jsem kariéru utnula ze dne na den. Ale těžké spaní jsem z toho neměla, po těch patnácti letech závodění jsem se na to opravdu těšila. Mám radost, že jsem skončila v době, kdy mi to ještě šlo.

A dnes vaše dny kromě čtyř dětí naplňuje co?

Děti mě samozřejmě naplňují maximálně, ale našla jsem se v trénování. Myslela jsem si, že ještě nějakou dobu trenérka nebudu, ale poskytuje mi to potřebnou flexibilitu na to, aby rodina mohla fungovat, protože tatínek ještě dost jezdí po světě a připravuje se na závody. Věnuji se dálkovému online trénování, protože mými klienty jsou lidé z USA. To znamená, že začínám pracovat v devět večer. Je to veliké požehnání, že mohu dělat, co mám ráda a zároveň se věnovat rodině.

Jak jste se k tomu dostala?

Měli jsme tuto variantu s manželem v hlavě už dlouho a on se pak seznámil s klukem ve Státech, který nám představil svůj koncept podobný právě těm našim myšlenkám. A jemu už to fungovalo, tak jsem toho využila, nastoupila do akce a strašně mě to baví. Založila jsem svoji malou trenérskou firmu.

A co jim radíte, jak mají držet pušku?

Vlastně všechno. Dělám kompletní trenérské vedení, jako by to bylo v reálu, akorát klienty vidím přes video, slyším je, takže spolu rovnou komunikujeme a máme laserové zařízení, které snímá dráhu pohybu, a protože jsem se tomu tak dlouho věnovala, vyčtu z toho vše potřebné. Dělám to tak, že klientům vysvětluji principy, proč to tak funguje a nechávám je, aby rozhodnutí dělali sami. A největší radost pak mám, když svěřenec chytí nějakou myšlenku a začne tomu rozumět.

Kdo jsou vaši klienti?

Většinou junioři. Děti pod čtrnáct let u sportovní střelby vůbec nechci vidět, natož s nimi pracovat. Zvláště u střelby je potřeba, aby se naučily makat. S manželem vidíme jako velké zlo, když se děti od malička věnují pouze sportovní střelbě, protože se nenaučí jít za hranici nějakého diskomfortu jako v jiných sportech, kde se opravdu musí dřít. Tomu věříme a potvrzuje se nám to nejen u našich dětí, ale všeobecně.

Asi by bylo dobré připomenout, že váš manžel je Američan. Jak to vlastně u vás doma funguje?

Bavíme se s manželem anglicky a já na děti česky. Akorát teď o prázdninách jsem i na ně mluvila anglicky, protože přijeli Mattovi rodiče. Předtím s nimi děti byly šest týdnů ve Státech a pak další tři týdny tady u nás, tak abychom si všichni rozuměli. A teď po té době tedy těžce přepínají zpátky do češtiny se mnou… Trochu hůř nacházejí slova, tak je musím popohnat, aby neměly ve školce a ve škole potíže. Ale to se spraví a je super, že mluví oběma jazyky úplně plynule.

Jak to děláte, že při tom všem shonu vypadáte tak fantasticky?

(směje se) Běhám za dětmi… Neustále… Ale musím přiznat, že čas na svůj sport mám hodně omezený a už mě to začíná i štvát, protože se nedostanu ani na kolo. Teď konečně nastává změna, protože Emmička, která je naše třetí, začala chodit do školky, takže na starost mám přes den už jen nejmladší Gabču a tu zapřáhnu za kolo a vyrazíme ven. Je to těžší se věnovat nějakému sportu s dětmi, proto jsme jako rodina přešli k tomu, že chodíme na procházky, aby se dostaly do momentu, kdy se jim nebude chtít a musí to překonat. Jenže ony vždycky překonají krizi a pak nevědí, kdy přestat. (směje se)

Dnes se ve společenosti hodně řeší, že děti nesportují právě proto, že je k tomu rodiče nevedou tak, jak zmiňujete vy. Ale pak se to řetězí dál… Vidíte nějakou cestu, jak to změnit?

Je to otázka dlouhodobější záležitosti. Skvělý je například projekt pro základní školy Sazka Olympijský víceboj, na kterém spolupracuji a který vychovává další generace k tomu, aby měly vztah ke sportu, i když ho právě rodiče nemají. Mluví se o tom, že po roce 1989 vznikla bublina mezi ročníky narození, kdy ti rodiče některé věci nezvládali… Teď si myslím, že se do povědomí dětí mnohem víc tlačí informace, že pohyb je důležitý. Ale ano, vždy bude velmi záležet na přístupu rodiny, jenže to neznamená, že rodiče musí být sportovně založení, aby děti k pohybu povzbudili. Musí jim to hlavně umožnit a ukázat jim dveře… A pokud rodič na sport řekne: „Ale dej mi pokoj a běž si támhle sednout,“ takový přístup samozřejmě dítě spíš srazí a nebude to fungovat.

Je tedy potřeba víc pracovat s dětmi, nebo s nesportujícími rodiči?

Asi s oběma. Ale u rodičů je to přeci jen složitější. Jak jsem řekla, můžete každému otevřít dveře, ale vstoupit do nich a do svého svědomí musí každý sám. Uvedu příklad. Má nejstarší dcera Jůlinka měla takové období, kdy strašně chtěla jíst sladké a ve škole měli bufet, který nebyl úplně šťastný. Pořád si tam kupovala cukrovou vatu, a tak jsem se rozhodla jí pustit film. Jmenuje se to Overfed & Undernourished, tedy volně řečeno Přesycený, ale podvyživený. Je to skvělý australský dokument o asi dvanáctiletém klukovi, jehož tělo absolutně nemělo energii. Provází ho asi půlroční transformací, kdy se o něj začal starat jeho strýc – výživový poradce – a je tam krásně vidět, jak na začátku funí do schodů a ani je nevyjde a na konci je v klidu vybíhá. Vysvětlila jsem Jůlince, že je z toho jídla nemocný, proto tak těžce dýchá. Pro ni to bylo velmi silné a dodnes si to pamatuje. Každý rodič by měl přebrat zodpovědnost!

Když jste to nakousla, co tedy doma jí rodina bývalé profesionální sportovkyně?

Střelba není zrovna sport, kde musíte mít vyloženě nějaký stravovací režim. Ale to nevyžaduje spousta sportů… Jde spíš o to mít životní styl, který přináší dostatek právě té výživy. Ne energie, ale živin, aby tělo mohlo dobře fungovat a vyvíjet se. A v tomto duchu naše děti vedeme, aby rozuměly tomu, proč se musí jíst jídla, která nejsou prázdná a obsahují spoustu živin a mikronutrientů, se kterými tělo potom funguje mnohem lépe.

Fotografie: Český olympijský výbor a Facebook Kateřiny Emmons

 

YWEzYjUz