PHARMA NEWS - odborný časopis

Kristýna Frejová:

Peníze obracím do zážitků

Kristýna Frejová měla herectví předurčené, protože tatínek Ladislav je u televizních diváků velmi oblíbený a neméně slavná byla i maminka Věra Galatíková. Pokračovatelka slavného rodu si kromě rolí užívá také adrenalinové aktivity s dcerou.

Hrajete v divadle, v seriálu Modrý kód a nově se také objevujete v televizní kampani Když jde o život, která učí první pomoci. Co byste divákům poradila, aby se v krizových momentech nebáli konat?

To je hodně těžká otázka. Mluvili jsme o tom i s panem doktorem, který náš kurz první pomoci vedl, a shodli jsme se, že je důležité, aby někdo převzal zodpovědnost. Je vždycky lepší se o pomoc pokusit než nedělat nic.

Váš spot dělá osvětu cévní mozkové příhody. Existuje nějaká pomůcka, jak toto nebezpečí odhalit?

Ano, je jí slovo FAST. Jde zároveň o zkratku a také anglický výraz slova RYCHLE, a rychlost je v tomto případě zásadní. Platí navíc i heslo zlatá hodinka – postižený by se měl do hodiny dostat do péče lékařů. Pak už jsou případné změny v mozku nevratné. Zkratka FAST nás vlastně vede tím, co máme sledovat. F jako Face – pozorujeme obličej, může nastat ochrnutí, povislý koutek nebo oční víčko. 

A znamená Arms – postiženého požádáme, aby se zavřenýma očima předpažil, a pokud mu jedna ruka začne ubíhat, je to špatné. S označuje Speach – položíme jednoduchou otázku, a pokud dotyčný není schopen odpovědět, na nic nečekáme, protože písmeno T znamená Time – čas, voláme záchranku.

Jak to máte vy? Dokážete ve stresových situacích zachovat rozvahu?

Je to zvláštní, ale opravdu v takových momentech zachovávám klid, což se docela hodí a párkrát v životě jsem měla možnost si to ověřit. Vím, že ve chvíli, kdy se děje něco opravdu vážného, přepínám do racionálního levelu, což se mi tak úplně nedaří ve chvílích, kdy nejde o nic. (směje se)

Hodí se vám to jistě při adrenalinových sportech, jimiž jste vyhlášená…

Vlastně ani nevím, co se to se mnou od pětatřiceti let stalo. Do té doby jsem pořád neměla čas, protože má Ráchelka byla malá a do toho byla hodně nemocná maminka, o kterou jsem se starala. Teď už je dceři jedenáct let a je skvělý parťák pro vše, co děláme společně.

Prozraďte tedy, prosím, co za sporty provozujete?

Pravidelně jezdíme lyžovat. Moji rodiče byli hodně zaměstnaní, a tak jsme nikdy na hory nejezdili. Až když byly Ráchelce tři roky, tak jsem ji postavila na svah a půjčila jsem si sama lyže, objednala si hodiny s instruktorem a začala lyžovat. Když mě teď někdo vidí na svahu tak nevěří, že jsem nelyžovala od malička. Což je pro mě odměna, vidím, že má smysl začít s čímkoliv i později, klidně v pětačtyřiceti letech. Mám ráda výzvy…

Co dalšího vás ještě baví?

Také lezení je taková moje meditace a duševní hygiena. A s dcerou to máme vážně stejně. Když jsem ji poprvé postavila před patnáctimetrovou stěnu, vylezla ji a ani se nezačervenala… Považuji za skvělé, že se umí slanit, uvázat uzle, a také by dokázala pomoct sobě i ostatním, kdyby došlo ke krizové situaci. Do toho děláme freediving, a to je další skvělá věc. Není to tak, že bych záměrně vybírala adrenalinové sporty, ale potkaly jsme se s partou lidí, kteří potápění vyučují, proto jsme ho začaly také milovat. A zase mi připadá úžasné, že ve svých letech ví, že kdyby se jí stalo něco třeba na vodě, tak že má čas a pod hladinou nemusí panikařit, může se uklidnit a zamyslet nad stylem záchrany. Do toho děláme jógu, což je zase sport, kde se člověk podívá do sebe, je se sebou v souladu a nemůže škodit. Připadá mi to jako dobrá výchova, k odpovědnosti a přípravy do života, zapadá mi to do sebe a dává smysl. 

Jak tohle všechno při vašem pracovním vytížení stíháte?

Je pravda, že mám hodně práce a když nenatáčím seriál, tak hraji divadlo. Diář mám na půl roku narvaný… Ale můj volný čas a moje práce jsou spojené nádoby. Kdybych neměla tolik práce, tak bych pak nemohla trávit několik týdnů na horách… Ty peníze bohužel netisknu ve sklepě, takže ke svobodě je prostě potřebuji. Je to tak, že člověk se může snažit žít jakkoliv duchovně a vést k tomu třeba i děti, ale zároveň, co si budeme povídat, to bych se musela odstěhovat do Tibetu, abych mohla žít jen duchovně, tam by to třeba šlo. Ale to zatím není moje cesta. Takže mám radost z každé nabídky a prací nepohrdám, protože mi pak umožňuje svobodu s dcerou a věnování se sportům. Když vidím ve svém diáři pár dní volna, okamžitě vymýšlím, co podnikneme. 

Jak tedy dcera snáší vaše pracovní vytížení?

Já vlastně děkuji andělům že má takovou povahu. Ráchelka je empatická, velkorysá a mojí práci chápe. Jenom díky tomu mohu tak intenzivně hrát. Vůbec si nedovedu představit jak by to fungovalo, kdyby měla nějaké psychické problémy s tím, že mamka takhle pracuje. Ale my už si to umíme říct – ona má svůj diář, kam si píše přesně kdy já nemůžu, takže je zorientovaná a ví, kdy bude u tatínka, a kdy máme společný čas a někam odjedeme.

Takže jste sladěné na všech frontách…

Vždycky se snažím ji informovat dopředu, ale také jsme se tohle všechno musely učit.

Jak to myslíte?

Dřív měla kvůli mé pracovní vytíženosti nějaké ekzémy… Ale zase díky tomu jsme u ní zjistili alergii na antibiotika, tak jsem se začala zajímat o homeopatika a bylinky a musím říct, že Ráchelka od osmi měsíců, kdy měla antibiotika poprvé a naposledy, se bez nich obešla a nebyla nemocná! Myslím si, že u dětí se hodně choroby projevují kvůli tomu, že táta nebo máma nemají čas, nebo se rodiče hádají… Takhle jsem myslela to naše učení – já tomu říkám, že se snažím minimalizovat škody dané mojí prací vůči ní. Zatím se nám to daří a vypadá to nadějně. Nehromadím totiž majetek, nemám půjčky, nemám hypotéky, nemám auto… Peníze co vydělám, obracím do zážitků a vyhovuje nám to, protože ty materiální věci si s sebou do hrobu nevezmu.

Slyšel jsem, že doma nemáte ani televizi, je to pravda?

Já ji fyzicky doma mám, ale ona nefunguje. (směje se) Přestěhovaly jsme se a pak jsme zjistily, že ještě po dvou měsících byla televize zabalená v rohu v bublinkové folii, takže jsme ji prostě nepotřebovaly. Vybalila jsem ji, až když jsem do ní musela zasunout flashku se záznamem představení, ve kterém jsem zaskakovala a učila jsem se roli i podle videa. A tak jsme televizi zapnuly do zásuvky a asi po dvou dnech jsem našla i anténu. Ale zjistily jsme, že ta vůbec nefunguje. (směje se) Takže my ji vlastně máme nemáme. Zase tam stojí chudák vypnutá v koutě a práší se na ni…

Vaše dcera je ale velký fanda Modrého kódu, kde hrajete doktorku Emu Vlčkovou…

To ano, ale ona si seriál vždycky najde někde na internetu. Dokonce říkala, že to sledují také spolužáci, což mě těší, že na to koukají i puberťáci, a že je to baví. Snad by jim mohlo něco uvíznout v hlavičkách a speciálně pak z té osvětové kampaně Když jde o život, to je strašně důležité.

Takže vy se na sebe vůbec nedíváte? 

Ale jo, já se občas dívám s ní. Přes všechny ty aktivity si umíme užít i válení v posteli. (směje se) Máme rády takové ty večery, kdy s sebou plácneme pod deku a koukáme na filmy. Říkám jí, že jsou prostě snímky, které patří k základnímu vzdělání.

Jako třeba?

Vetřelec, Terminátor, Někdo to rád horké, Láska nebeská, to všechno jsem s ní absolvovala. Také Pelíšky, to pro mě bylo důležité, aby Ráchelka viděla. A když občas něčemu nerozuměla, zastavila to a ptala se proč a jak, takže jsem jí ještě dávala nalejvárnu ohledně roku 1968. Tak když nemám nic na práci, umíme si i užít i pohodu.