PHARMA NEWS - odborný časopis

Roman Tomeš: Vysnil si milovanou práci

Narodil se ve Vrchlabí a možná, že to byly obyčejné sny malého kluka, kterého Romana Tomeše přesunuly z pomyslné vstupní brány do Krkonoš do víru uměleckého světa v hlavním městě. Nyní patří mezi nejtalentovanější mladé české umělce. Jak se mu v době pandemie žije?

Romane, v tomto čase snad nejde začít jinak. Jak se vám daří?

No, jak se dá… Máme s manželkou velikánské štěstí, že točíme televizní seriály. To nám pomáhá finančně. Jsme velcí milovníci divadel a přímý kontakt s diváky nám samozřejmě velmi chybí. Jako by nám ustříhli křídla… Snad pomůže očkování a přijde rozvolnění.

Znamená to, že na divadle nyní ani nezkoušíte?

Nezkoušíme. Vlastně vše, co bylo na programu, jsme dozkoušeli před nástupem druhé vlny pandemie, takže s premiérami čekáme. Pak to bude asi trochu náročné, až budeme oprašovat představení po takové době…

Vy už jste to zmínil, ale za roli Tonyho v primáckém seriálu Slunečná jste asi o to víc rád, že?

Jasně! Přiznám se, že když jsem do Slunečné naskakoval, nečekal jsem, že zbourá sledovanost a stane se vůdčím seriálem v Česku. Bude to znít jako klišé, ale potkala se tam opravdu skvělá parta profesinálů. Ohromně se učím a chodím sledovat zkušenější kolegy, ať už Honzu Šťastného, nebo Honzu Dolanského. Je to pro mě veliká pocta a škola.  Ale k vaší otázce… Je skvělé, že mé rodině Slunečná pokryje nejnutnější náklady. Přiznám se, že kdybych netočil, tak s bráchou, s mým dvojčetem, který bydlí kousek ode mě, jsme vymýšleli, že bychom rozváželi noviny. Ale co bych vydělal, to bych dal za chůvu, protože manželka Míša zase natáčí seriál Sestřičky… Jsem rád za to, jak to je, a že máme oba práci, protože máme blízké kamarády herce z divadla Kalich. Je to pár s holčičkou a ještě v období, kdy byly otevřené školy, mi ten kamarád říkal, že poprvé v životě zažil, že nemohl dceři zaplatit svačinu. Když to dceři říkal, tak se rozbrečel. Pro mě jako pro otce je ta předstva odstrašující…

To chápu. Přesto se v souvislosti s koronavirem mluví spíš negativně. Vidíte na celé situaci něco pozitivního?

Určitě ano, každá mince má dvě strany… Je pravda, že je všude kolem tolik negativních zpráv, že to vědomě vypínám, abych se nezbláznil. Ale mám pocit, že si dnes lidé víc pomáhají. A rozhodně je pozitivní, že jsme víc s rodinou a věřím, že po této stránce covidu ještě jednou poděkujeme. Když už nemůžeme vydělávat, alespoň můžeme být se svými blízkými a snažím se pro děti vymýšlet různé hry.

V minulosti jste mluvil o tom, že nevěříte na náhody. Proč tedy lidstvo podle vás sužuje pandemie viru?

Asi půl roku před tím, než se covid objevil, jsem měl krásnou debatu s mým dvojčetem Jakubem. Seděli jsme v pracovně, popíjeli víno a oba jsme měli pocit, že se něco stane. Lidstvo bylo tak ochromně rychlé, všude byly peníze, ve světě panoval zvláštní chaos, nehledě na životní prostředí. A najednou si planeta řekla dost! A vidíte… Viděl jsem nějaké fotky, jak se nad Čínou čistí ovzduší, za se poslední rok samovolně čistí jezera. Myslím, že logicky už to takhle dál nešlo. Dostali jsme šanci se zamyslet a začít se chovat líp. K sobě, k rodinám i k přírodě. Aby vše zase začalo fungovat jako celek.

Každý by asi měl začít sám u sebe, takže jak se staráte o své zdraví?

Už v pubertě, asi v patnácti letech, jsem zjistil, že na holky platí cvičení. (směje se) A před třemi lety mě Vašek Noid Bárta zase vytáhl do posilovny a musím říct, že jsem tomu docela podlehl. Mám doma hrazdu a činky. Myslím, že na to, kolik mi je, tomu dávám dost. Když mě tedy děti nechají, protože někdy už večer padám únavou… Ale cítím, že tělo potřebuje vzpruhu a posilování krásně vyplavuje endorfiny.

Staráte se o sebe i jinak než fyzicky?

Ono s malými dětmi probíhá neustále taková škola, když si člověk chce udržet klid a rovnováhu. (směje se) A dost často, když děti usnou a celý dům ztichne, zavřu se v pracovně a pustím si hudbu, nebo vezmu do ruky hudební nástroj. Je to má forma meditace, bez toho bych umřel.

S manželkou Michaelou tvoříte umělecký pár. Hádám, že o práci se bavíte i doma?

Pořád, to se nedá oddělit… Potkáváme se i na natáčení, protože Míša točí sice jiný seriál, ale ve stejném ateliéru, kde vzniká Slunečná. Takže doma hodnotíme, jak jsme se měli, nebo si čteme a pomáháme s texty. Prací prostě žijeme a paradoxně mně to vůbec nevadí. Asi to bude tím, že svoji práci milujeme.

To má asi velký vliv na vaše děti…

Trochu je mi jich líto, opravdu denně si doma zpíváme, nebo zkoušíme. A starší syn, jsou mu čtyři roky, má opravdu výborný sluch a dokonce mě občas opraví. Zpíval jsem nějakou melodii z televize o oktávu výš a on: „Nene, tati, to má být níž…“ (směje se) Nebudeme je nutit, ale když budou chtít jít v našich šlépějích, podpoříme je.

Jaké vy jste měl dětství?

Bylo krásné, že moje maminka režírovala ochotnické divadlo a hrála i krásné role. Dědeček také hrál, takže podhoubí pro herectví tam bylo. Ale já chtěl dlouho hrát fotbal a dělat bojové sporty, ale potom jsem se ve třinácti zranil a najednou jsem přičuchl k piánu… A od nějakých patnácti let jsem každý večer z okna koukal na hvězdy a vizualizoval si, že stojím na jevišti a ohromně mě to bavilo. Viděl jsem ty diváky, cítil ty vůně… Říká se, že myšlenka zaseje skutečnost. Možná je to pitomost, ale je to můj vnitřní důkaz, že to vážně funguje!

Takže věříte, že jsme sami tvůrci svých životů. Kde a kdy jste se k té myšlence dopracoval?

Týjo… Ani nevím, asi odmalička. Pochopil jsem, že tvůjčí energie je všude kolem nás. Kam se podívám, tam to vidím. Příroda je skvělým důkazem. A když to necháte skrze sebe prostoupit, pochopíte, že to ani nemůže být jinak. Zase se k tomu vrátím, ale v šestnácti jsem si doma vylepil různé fotky a motivační citáty a měl jsem tam napsáno: „Milý vesmíre, děkuji ti za to, že mi práce v divadle, v televizi a na koncertech přináší radost.“ A teď mi došlo, že se mi to všechno plní! Ale samozřejmě, že je za tím spoustu dřiny a pádů. Na konzervatoři bylo hodně lidí, co chtěli zpívat a hrát a nakonec odcházeli s pláčem, že na to nemají, nebo že to neustojí. Ale když vás to baví a odprostíte se od nějakých vlivů kolem, nemůže vás nic překvapit.

Vaše první angažmá byla pěvecká v muzikálech, nyní víc hrajete.  Čím se cítíte být víc?

Beru to tak, že jsem tím, čemu se momentálně věnuji nejvíc. Ať už je to moje autorská činnost, když se zavřu a píšu písničky, nebo potom, když točím, nebo zpívám, dělám vše pro to, abych se posouval v té dané oblasti. Tyto tři směry beru za prioritní a snažím se, abych byl ve všech obstojný. (usměje se) Takže teď momentálně jsem asi herec, protože točím Slunečnou a skládám si jen doma.

V únoru jste oslavil Kristova léta. Jak vnímáte stárnutí?

To je záludná otázka… (zamyslí se) Na jedné straně ho nestíhám vnímat vůbec, protože se vše děje tak nějak automaticky. Ale vzpomínám si teď, jak jsem v deseti letech říkal mamince, že jí je už třicet, a že je strašně stará. A ona na mě: „Počkej, až ti bude jako mně, duše je konstantní.“ Tehdy jsem to nechápal, ale dnes jsem se v autě otočil za klukama a luplo mi v zádech… Říká se, že po třicítce začíná tělo stárnout rychleji, takže abych to shrnul – na těle stárnutí cítím, na duši vůbec. A také věřím, že se s Míšou stáváme s věkem moudřejší a díky naší branži, kde si všichni pořád hrajeme, stárneme pomaleji.