PHARMA NEWS - odborný časopis

Václav Noid Bárta:

„Trapasy já dělám 
pořád!“

Dobrý den přeji. Jako již tradičně, i Vás bych se v úvodu chtěl nejprve bezostyšně zeptat na dětská léta. Jaká je vůbec Vaše první dětská vzpomínka a jaký byl „malý Vašík“, než z něj vyrostl velký Noid?

„Jako první si pamatuju, jak mi máma brala dudlík a tvrdila mi, že ho odnesla čarodejnice, to mi byly tak dva roky, stejně jako teď mojí dcerce Terezce. No a jinak jsem byl takovej jako jsem i teď. Takovej rozpumprdlikovanej, pořád jsem se musel předvádět a kdykoliv přišla nějaká návštěva, tak jsem jí musel zazpívat. Jako, že ne povinně, já chtěl! No, a oni to museli poslouchat.“

Pocházíte z muzikální rodiny a o hudbu jste se prý zajímal už odmalička. Na jaký první hudební nástroj jste se učil hrát a v kolika letech to bylo?

„Byla to zobcová flétna ve čtyřech letech a pak následovalo hned piáno, přece jen byli jsme hudební rodina a chodila k nám spousta přátel z hudební a herecké branže, takže mě to asi zkrátka nemohlo minout.“

Od sedmnácti jste působil ve skupině Dolores Clan, což byla nu-metalová kapela. Mankote. Mohl byste (nám nezasvěcencům tohoto hudebního žánru) trošku osvětlit co je to nu-metal a jak Vaše působení v téhle skupině vlastně začalo?

„Ježišmarjá, to snad už dneska ani nevim.

Já jsem se k téhle skupině dostal tak, že jsem se přihlásil na konkurz na zpěváka, no a ten konkurz jsem vyhrál. A postupem času jsme se proměnili v nu-metalovou kapelu.

To „Nu“ bylo myšleno jako „new“, tedy nový metal. Protože třeba Judas Priest a takový ty kapely staršího ražení hrály prostě tou dobou už „zastaralej“ metal, tak přišla nová vlna, která byla samozřejmě strašně trapná a klišoidní, no a to byl nu-metal. Hudebně to bylo spojení rockové hudby s hip-hopem a se všema těmahle věcma, který jsou strašně pózerský.“

Doposud jste spolupracoval na různých projektech s celou řadou českých hudebníků. Na jakou spolupráci vzpomínáte nejraději?

„To se nedá tak rychle říct. Všechny byly nádherný. Ale třeba zrovna ta poslední, kdy jsme zkoušeli celé léto na muzikál Bonnie a Clyde. Pan režisér Tonda Procházka je špičkovej člověk a vůbec celej ten tým herců a kolegů v Karlíně, to byl úžasnej zážitek.“

Nemluvě o velmi pestrém výčtu Vašich muzikálových rolí. Která byla první a jaká je zatím Vaše nejoblíbenější?

„První..hmm...první..., tak to bylo v muzikálu Excalibur a byla to role Uthera. To byla ještě taková trochu „company“ role. Já jsem do toho muzikálu šel, protože ho napsal Michal Pavlíček, byl to rockovej muzikál a já byl holt tehdy ten nu-metalák, hehe. Navíc tam hráli Střihavka a Čok a já tam prostě chtěl taky!

No a nejoblíbenější je asi Ježíš...nakonec, co může bejt víc než Ježíš.“

Co pokládáte za pomyslný zlom Vaší hudební kariéry, neboli, kdy jste si řekl: „Safra, tak teď jsem už asi celebrita“?

„Nééé! Celebrita né, to jsem si probůh nikdy ještě neřek! Úplně na začátku, a to musím uznat, mi rozhodně k tomu prvnímu zlomu pomohl vztah s Luckou Bílou, to mě dá se říct zmedializovalo. No a potom, asi před třemi roky jsem přestoupil do nové agentury – V.S.O.P. a to se strašně projevilo a všechno začlo tak nějak dobře fungovat a hudebně mi to značně pomohlo.“

Noid jako táta. Vaší dcerceTerezce budou, pokud se nemýlím, za chvilinku dva roky. Jak se cítíte po dvou letech tatínkování, podělíte se s námi o radosti a strasti svého rodičovského života?

„To je veliká nádhera, každej den je hezčí a hezčí. Strasti taky, no jasně. Třeba dneska celou cestu autem řvala v takovejch vejškách jako když Střihavka zpívá Ježíše, ale to je v pohodě.“

To mi připomnělo nějakou Vaši poznámku v tisku, která se týkala krize středního věku. Že by to už přišlo?

„To popravdě ani nevím. Ale je pravda, že jednu dobu jsem měl pocit, že mi v životě něco chybí. Ale co máme Terezku, tak to přešlo. Takže já jsem zkrátka potřeboval to dítě. To mě, dá se říct, uklidnilo. Takže taková první krize, já teda nevím, kolik jich takhle chlap v životě má, ale ono ještě něco určitě přijde.“

Nemůžu si pomoci. Co je to NOID? Kde se to vzalo?

„Když jsme hráli ten nu-metal, tak jsme s oblibou tvrdili, že je to jako „No ID“, tedy „bez identity“, ale to byl čirý výmysl. Vzniklo to normálně z mého jména – Véna, Vénoid – Noid.“

Kdekdo se snaží zhubnout a nejde mu to a vy si mýrnyx týrnyx umanete shodit a za chvíli jste o víc než deset kilo lehčí, což média samozřejmě okamžitě „napráskala“. Jak na to? Nějaka speciální Noidova dieta a cvičební plán?

„Tak já jsem na krabičkový dietě ABC a k tomu trochu cvičím. Když člověk správně jí a k tomu se trochu hýbe, tak to je pohoda.“

Nic tak čtenáře nepotěší, jako když se někomu veřejně známému stane pořádný trapas. Co Vy? Potěšíte nás nějakým ze života?

„Trapasy já dělám pořád. Já totiž nemám moc takovej ten verbální filtr, co mě napadne, to řeknu. A to je kolikrát tak trapný, že se snažím rychle to zamaskovat a říct něco dalšího a ono to je něco ještě trapnějšího. Takže jsem v trapasech pořád, ale docela si to užívám, mě to vlastně baví“.

Existuje něco jako motto, válečný pokřik, či životní moudro, které je Vám vlastní?

„Nó...Nebejt hajzl. A nežít život jenom pro sebe, ale i pro ostatní, to je důležitý.“

Čím se tak nejraději bavíte ve volném čase?

V současnosti samozřejmě rodinou a protože máme novej baráček, tak taky zahradou. Zrovna jsem dělal takovej generální úklid zahrady, všechno jsem vykácel a vymlátil ty všelijaký lebedy, co tam rostly. To mě dost bavilo. Máme tam taky rybníček, u kterýho rád relaxuju. Ale mě baví všelicos, včetně práce. Dalo by se říct, že to, co dělám, mě baví.“

Co se v dohledné době chystá a na co se Vaši fanoušci mohou těšit?

„Tak teď rozhodně na muzikál Bonnie a Clyde, to bude určitě krásný a potom v listopadu mám v Karlíně dva vánoční koncerty. Bude tam dětskej sbor a hodně různejch muzikantů, bude tam Ondra Brzobohatý a Ilona Csáková, takže určitě taková veliká fajn akce.“

A samozřejmě volné místo pro Vás na závěr, ve kterém můžete sdělit cokoliv chcete, aniž by Vás svazovaly otázky otravných redaktorů (chápu, že je to lákavé, ale vulgarismy bohužel zveřejnit nemůžeme.)

„Mějte se rádi, protože s láskou dokážete spoustu věcí!“

 

Za odpovědi děkuje

Filip Rosenbaum