PHARMA NEWS - odborný časopis

Vladimír Růžička mladší: 
Hokej už mě nebavil

 

Býval hokejovou hvězdou, pokračovatelem slavného rodu. Vladimír Růžička mladší se Slavií vyhrál extraligový titul, oblékl na sebe také reprezentační dres a na tribunách mu fandili tisíce lidí. To všechno je minulost. Někdejší úspěšný útočník oslavil pětatřicetiny a kariéru pověsil na hřebík. Jaký je život po hokeji?

 

 

Vladimíre, hned na úvod všechno nejlepší, protože 17. února jste oslavil pětatřicáté narozeniny. Jak se cítíte?

Děkuji, cítím se dobře. (usměje se) Jak se říká, věk je jen číslo a já jsem připravený máknout do dalších let. Ale samozřejmě to zní trochu jinak, než když mi lidé přáli k dvacetinám…

 

Často se říká, že se chlapům těžko dávají dárky, tak co jste si přál?

Asi to tak bude, protože já si nic moc nepřál. (směje se) V dospělosti si člověk tak nějak během roku koupí vše, co potřebuje. Oslava probíhala v rodinném kruhu, což byl pro mě největší dárek, tak to mám rád.

 

Máte vůbec ještě nějaká nesplněná přání?

(zamyslí se) Osobní cíle mě nenapadají, ale splnil jsem si sen tím, že mám dvě malé děti. Nejvíc si přeju, aby byly zdravé, úspěšné, slušné, férové a soběstačné. Zkrátka vychovat z nich dobré lidi, to je největší výzva a můj hnací motor. A samozřejmě také, aby nám klapalo manželství, to je základní kámen spokojené rodiny.

 

Hokejovou kapitolu jste uzavřel před rokem a čtvrt, to na profesionálního sportovce není ještě tak vysoký věk. Věděl jste hned po konci angažmá ve Slavii, že žádné další už nebude?

Asi týden se to ve mně pralo…

 

…a pak jste se rozhodl!

Ano, během těch pár dní jsem si utříbil myšlenky a bylo jasno. Už déle jsem si uvědomoval, že mi hokej nedává to, co dřív. V roce 2022 jsem se chtěl ze zahraničního angažmá v Rakousku hlavně vrátit, protože Prahu beru jako domov. A tehdy v létě jsem si plánoval za Slavii ještě jednu, dvě sezony. Jenže pak jsem ještě tentýž rok ukončil smlouvu v polovině prosince a najednou se ohromně těšil na Vánoce, které miluji. Měl jsem vlastně radost, že na první svátek nemusím na trénink a šestadvacátého na zápas…

 

Přesto, jak se člověk vyrovnává s koncem kariéry profesionálního sportovce?

Je fakt, že hokej jsem hrál od čtyř let. Ale tím, že mě přestal bavit, nebylo to tak hrozné. Zlom nastal už asi za covidu, kdy fanoušci nemohli chodit na stadiony. Cítil jsem, jak se mi mění priority, děti rostly a já každý výjezd na zápas trochu trpěl. Kluk měl fotbalový zápas, dcerka třeba besídku a já tam jako hokejista nemohl být. Takže tím rozhodnutím mi spíš spadl kámen ze srdce a naopak jsem se cítil úplně skvěle. Neřekl bych, že jsem úplně vyhořel, ale ulevilo se mi.

 

Připomínáte si někdy nějaké krásné momenty? Třeba když dá člověk gól a celá hala bouří… Tohle v životě po hokeji už nezažijete, ne?

Ne, že by se mi o tom zdálo, ale jasně, člověk si vzpomene… Samozřejmě mi chybí hokejová kabina, je to taková jiná sorta lidí a funguje úplně jinak. Kdo to nezažil, tohle asi ani nepochopí. Nebo si vzpomenu, že se mi podařilo dát gól za Spartu na utkání pod širým nebem, kde bylo přes třicet tisíc lidí, což je doteď rekord extraligy. Máte pravdu, že to je pak paráda. Hokejové období bylo fajn, ale nic víc už není. Život jde dál.

 

Co tedy přišlo dál? Někteří lidé si myslí, že hokejista už nikdy nemusí pracovat, že má vyděláno. Je to tak?

Je pravda, že si hokejisté vydělávají větší peníze než lidé okolo. Jenže… Když někdo dělá třeba doktora, může svoji práci vykonávat celý život. U hokejistů je to jinak a ty finance kompenzují fakt, že jdete do důchodu ve 34 letech. Rozhodně to není tak, že bych si každý víkend lítal na Maledivy nebo bych si jinak užíval života do osmdesáti. Ano, pořídil jsem si třeba vlastní bydlení, ale stejně člověk chce něco dělat. Nikdy jsem sice nehrál NHL, ale i kluci, co se tam prosadili, stejně chtějí potom něco dělat. Jen ten první krok je těžší. Neznáme nic jiného než hokej a nemáme ani žádné pracovní zkušenosti.

 

Ano, často se speciálně u hokejistů a fotbalistů řeší, že život po kariéře bude problém. Věděl jste, co dělat?

Dá se říct, že jsem to věděl. Mě vždycky bavila práce s dětmi, ať už někdo ze spoluhráčů přivedl potomky do kabiny nebo pak už se svými.

 

Jaká je tedy vaše nová kariéra?

Napadlo mě, že by mě bavilo učit děti bruslit, ale trénovat do hokejového oddílu se mi nechtělo. Takže jsem se spojil s Ice Arenou Kateřinky v Praze na Jižním Městě a jsem moc rád, že mi pomohli otevřít kroužek a bruslení pro školy a školky. Je to úplně nový zimní stadion, který se kolaudoval půl roku po mém konci ve Slavii, takže to sedlo úplně skvěle. Před otevřením jsem obcházel školky, domlouval spolupráce a naštěstí vše zatím funguje. (usměje se)

 

Takže u ledu jste přeci jen zůstal…

Je to tak. V týdnu mám asi 15-16 hodin tréninků s dětmi, byť už jen v teplákách a ne v hokejové výstroji. (směje se)

 

Jak se tedy udržujete, aby například kila nešla nahoru, což se mnoha sportovcům stalo?

Naštěstí mám dvě malé děti, lítání kolem nich je stále dost. Do toho bruslení s dětmi ze škol a školek, v tom nějaký ten výdej také je. A samozřejmě mě baví sporty obecně. Syn miluje fotbal a další hry, takže blbneme často společně.

 

A zahrajete si ještě hokej?

Hokej jako hra mě baví, je to hezký tvrdý sport. Takže s kamarády jdu na led kdykoliv. Ale na té vrcholové úrovni, kde je plno negace, to už opravdu ne. Hokej by měl přinášet zábavu jak fanouškům, tak hráčům, což se, myslím, často neděje.

 

Musíte si po kariéře víc hlídat i stravu?

Samozřejmě je to jiné, než když jsem tři hodiny denně trávil tréninkem na ledě a v posilovně. To člověk mohl sníst cokoliv… Teď mám výdej menší, ale manželka je sportovní fanatik, takže se snažíme jíst a žít stále zdravěji. Máme často těstoviny, lehká jídla, do toho nějaké ty rekreační sporty a zajdu si do posilovny. Ale pozor, já jsem český klasik, miluji svíčkovou, knedlíky a další omáčky. Jen už to nemůžu jíst každý den. (směje se)

 

Zmínil jste sportování se synem Vladimírem. Bude pokračovatelem hokejového rodu?

Miluje úplně každý sport, zrovna nedávno jich vyjmenoval asi šest, které má nejradši. (směje se) Ale myslím, že u něj převáží fotbal, jelikož ještě když sotva stál na nohou, už kopal do tenisáku… Byla to láska na první pohled. Já to obecně beru tak, že sport rovná se lepší zdatnost člověka a i nějaké to zvládání stresu, protože život není jen zalitý sluncem a tlak přichází odevšud. Mám radost, že sportuje, naučí se plno věcí, ale co chce hrát, už si v šesti letech řídí sám. Já jsem jen podporovatel a těší mě, že můžu být jeho největší fanoušek.

 

 

 

 

Profi sport? Výkonný, ale stresový!

Bylo mu teprve šestnáct let, když poprvé nakoukl do seniorské extraligy. U hokeje vydržel osmnáct sezon, a tak může jistě odpovědět na otázku, zda je profesionální sport vlastně zdravý? „Jako všechno, má i profi hokej své klady a zápory. Není to tak, že člověk je hokejista a nic ho netrápí. Co se týká fyzičky a zdatnosti, jsou hráči úplně někde jinde, než běžná populace. Posilují, denodenně trénují a dostávají i další nadstandardní péči. Problém ale vidím spíš ve stresu,“ vysvětluje Vladimír Růžička mladší a hned přidává konkrétní příklad. „Když se daří, lidé skandují vaše jméno, což je paráda. Ale pak uděláte chybu a stejných dvacet tisíc lidí vás proklíná… Lidé si často myslí, že hráči se jdou jen sklouznout a všechno jim je jedno, ale to není pravda. Každá prohra, každá chyba hráče mrzí, pořád je to člověk.“ A v ten moment se může roztočit spirála zranění a nemocí. „Věřím, že na všem má příčinu psychika a hokejové prostředí je spíš negativní. I to byl jeden z důvodů, proč jsem s hokejem skončil,“ uzavírá i slovně svoji již uzavřenou kariéru.

 

 

 

Vladimír Růžička v číslech

Narozen: 17. února 1989

Extraliga: 699 zápasů / 354 bodů 
(151 gólů a 203 asistencí)

Reprezentace: 3 utkání

Úspěchy: mistr extraligy 2008, vicemistr extraligy 2006 a 2009, bronzový z MS do 18 let 2006

Osobní: s manželkou Veronikou mají dvě děti, syna Vladimíra a dceru Veroniku