PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Rozhovor - Zdeněk Pohlreich



Zdeněk Pohlreich: Všechno dobré už existuje

Z restauračních zařízení se vypracoval až na jednu z nejpopulárnějších osobností české televizní scény. Šéfkuchař Zdeněk Pohlreich se na obrazovkách objevuje již deset let, ale pozor, svůj úspěch rozhodně nemá zadarmo.

V televizi působíte už celou dekádu. Když se ohlédnete zpátky, bylo to dobré rozhodnutí?

Myslím, že to bylo skvělé rozhodnutí! Stěžovat si nemůžu, dalo mi to strašně moc a nelituji vůbec ničeho. Naopak… Začínal jsem, když mi bylo okolo padesáti, a to už je věk, kdy chlapi v Česku většinou žádnou velkou kariéru neplánují. A mě televize otevřela úplně novou etapu života. Poznal jsem spoustu lidí, viděl spoustu věcí, vydělala se nějaká kačka a vlastně mi televizní kariéra poslední dekádu života velmi obohatila.

Co by bylo, kdybyste nabídku na pořad Ano, šéfe! v roce 2009 nepřijal?

Fungoval bych dál ve své práci stále ve stejném stereotypu. A takhle jsem si mohl zkusit alternativu. Nejsem zbožný, ale tohle je dar z nebes! Koho by to napadlo? Myslím, že nikdo z lidí, co tehdy stáli před první klapkou Ano, šéfe! v Litoměřicích, si ani v nejdivočejším snu nemohl představit, že tu dnes spolu budeme stát v roce 2019 a bavit se o tom úspěchu. Mě to tedy určitě nenapadlo!

Vy jste ovšem šel celý život úspěchu naproti, ne?

Dobrá otázka. Jsem vnímaný jako lehce kontroverzní osoba, a tak samozřejmě existují lidé, kteří mají pocit, že to všechno je jen otázka štěstí. Já mám za to, že úspěch je spravedlivou odměnou za to, co jsem si odbyl v životě předtím. Myslím si, že si úspěch zasloužím, něco jsem pro to udělal a nebylo to zadarmo.

Co se vám vybaví jako první?

Strávil jsem pětadevadesát epizod jenom na Ano, šéfe!, najezdily se statisíce kilometrů v autech, ochutnal jsem spoustu mizerného jídla a trávil čas s lidmi, se kterými bych asi normálně nebyl. Bavím se o svých zážitcích dnes s našimi dětmi, kterým je dvacet, a když jim vše popisuji, tak si myslí, že si vymýšlím… Třeba jednou napíšu biografii, kde to rozvedu, pánbůh ví.

Po škole vás přitom ale kuchařina nebavila, že?

Myslím, že po škole to nebaví nikoho… Dokud nenajdete správný podnik a nepotkáte správné lidi, je to blbý. Kuchařina je skvělé řemeslo pod podmínkou toho, že ho děláte se správnými lidmi a tedy dobře. Jinak je to prachsprostá dřina. Ale měl jsem kliku, v životě jsem potkal pár lidí, kteří mi ukázali tu dobrou cestu. Pro mě má gastronomie výhodu v tom, že je docela černobílá.

Jak to myslíte?

Je to jednoduché, žádný dlouhodobý projekt na desítky let. Prostě ráno uvaříte, večer je to pryč a hned víte, jak to dopadlo… Rychlý proces přesně vyhovuje mojí povaze. V gastronomii dělají zvláštní lidé, je potřeba být trochu cvok, jinak to nejde. A hlavně mít ten obor rád. Zní to pateticky, láska, atd. Ale já si myslím, že bez toho se v gastru nedá vydržet.

Takže kdy jste se zamiloval?

Mně se to otočilo relativně brzo… Kuchařinu mám rád od nějakých devatenácti let. A to byl zázrak, protože tehdy byla gastronomie hodně šedá a nezábavná, ostatně jako všechno okolo. A vida, dnes je pro mě vaření forma relaxace. Kdykoliv mi není úplně dobře, tak si stoupnu a něco uvařím. Je to můj element, cítím se při tom dobře.

Co se v těch devatenácti letech stalo?

Potkal jsem lidi, kteří i v tom srabu, který tady panoval, byli schopní pracovat s inspirací a invencí, a to bylo asi to podstatné. Zlomový čas mého života pak nastal po emigraci. Když jsem se poprvé podíval do ciziny, tak jsem chápal, že existují dva světy, které jsou si strašně vzdálené a já věděl, že chci být v tom lepším. Nakonec jsem se do něj dostal, byť pozdě, ale věřím, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem za svůj život udělal. Právě v pozdější televizní kariéře mi tyto zkušenosti mnohokrát pomohly a otevřely úplně jiné dveře, než do kterých bych se býval dostal.

Máte v sobě ve dvaašedesáti ještě chuť učit se a objevovat nové směry?

Okolo sebe vidím hromadu lidí, co jsou o generaci, možná i o dvě mladší a dělají gastronomii jinak. Koukám na ně s nadhledem svého věku a přeji jim, že si chtějí vyzkoušet nové věci, ostatně experimenty a touha dělat věci jinak k mládí patří. Ale myslím, že já zase trochu líp vím, co je dobré a co funguje. A směr, kterým se dnes gastronomie na světové úrovni ubírá, mi přijde přehnaný a zbytečně okázalý.

Teď máte na mysli co?

Schovává se to za dnešní populární témata typu ochrana přírody, zamezení plýtvání a všechny ty kecy kolem… Nesoudím to, každý potřebuje svůj produkt prodat. Někdo chrání brouky, další přírodu a všichni o sobě tvrdí, že to je to pravé. Osobně ale myslím, že většinově je to neudržitelné. Asi jsem stará škola… Jestli je tohle budoucnost, tak prima, ale řekl bych, že nové vždycky neznamená lepší. Žiju podle rčení, že všechno dobré už je vymyšlené a výhodou stáří je, že konečně víte, co nechcete. (usměje se)

Takže se po deseti letech v televizi nesnažíte vymýšlet nové recepty?

Je to tak, že v okamžiku, kdy mám produkt před sebou, v hlavě mi naskočí kartotéka a vybírám, co se s tím dá udělat. Zatím to pořád běží, až nápady nebudou, tak s touhle prací přestanu.

Prý při natáčení většinu záběrů zvládnete hned napoprvé?

Prostě byla přijata myšlenka, že umím vařit, což nemají všichni televizní kuchaři společné… Takže dělám před kamerou svojí práci a k tomu o ní mluvím. (usměje se) Oboje mám rád a nedělá mi to velké problémy. Ale je pravda, že občas se stává, že i ty největší hvězdy televizního vaření moc vařit neumí. Televize si s tím pak dá trochu práci a na konci to také vypadá skvěle.

Chcete být konkrétní?

Nemá cenu nikoho jmenovat, ale pár takových lidí v Čechách i v zahraničí skutečně je. Podle mě u toho vaření nevypadají úplně ideálně, přesto jsou veleúspěšní. Divák je miluje z jiného důvodu, třeba to jsou hezké holky, mají velká prsa, nebo co já vím… A nakonec i tohle platí. Například v Anglii jsou s tímto přístupem dost daleko, zábavu dělají tak přesvědčivě, že diváka vůbec nenapadne, že to není žádné velké vaření. Ale televize má být pro zábavu a jestli se vaření prodá mým, nebo jiným způsobem, je asi úplně jedno. Já každému úspěch opravdu přeju z celého srdce.

 

Mjg4MTQ1Z