PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Syndrom vyhoření se paliativní péči nevyhýbá



Syndrom vyhoření se paliativní péči nevyhýbá

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Rok 2020 se přehoupnul do poslední třetiny, náš seriál o paliativní péči se letos také pomalu blíží ke konci, ale neznamená to, že se u tohoto tématu setkáváme naposled. Ještě jsme toho spoustu neprobrali a opakování je také matkou moudrosti. Jeden důležitý aspekt ale letos stihneme, a tím je VYHOŘENÍ.

Proč právě vyhoření?

S tímto pojmem se setkal už každý lékárník. A i lidé z jiných profesí mají nějaké povědomí o tom, co tento výraz znamená. Jsou lidé, co toto označení používají jako nadávku, zajímavé je, že vždy jsem to slyšela jen ve spojení s pokusem urazit ženu, nikoliv muže. Problematika se ovšem týká obou pohlaví.

Než se tedy pustíme do odbornějších úvah, zkusíme do toho vložit trochu filozofie, co vy na to? Oheň je od pradávna součástí lidského života, je užitečný, ale i zkázonosný. Vždy záleží na tom, jak se s ním zachází, k čemu se využívá. Proč tedy vyhoření? Když řekneme, že jsme vyhořeli, přišli o střechu nad hlavou, je to tragedie. Člověk přijde o své osobní věci, o vzpomínky, o své zázemí, o rodinnou pohodu. Dům nebo byt shoří, protože se někde něco vznítilo, co nemělo, nebo se oheň rozšířil od něčeho, co jsme zapálili úmyslně ale z běžného důvodu jako svíčky na svátečním stole, vánoční stromek, krb…

To, co je studené, ledové, suché, bez jiskry, bez energie, neshoří. To je zajímavá myšlenka, že? Když si místo domu představíte člověka? Kam vás to přivede? Na to, aby člověk mohl vyhořet, musí být před tím zapálený…

Už víte, kam tím mířím?

• Ten člověk je ale zapálený pro svou věc!

• Má v sobě jakýsi neuvěřitelný oheň.

• Kam chodí na to množství energie?

Člověk, který nikdy nic pořádného nedělal, pro nic se nenadchl, do ničeho nevložil nějaké úsilí, či více energie, bude jen těžko řešit problém s vyhořením. Urazit tedy člověka použitím tohoto výroku coby nadávky je velmi nevhodné. Člověk zapálený pro nějakou věc, oddaný své myšlence totiž jen ztratil kontrolu nad svým ohněm a ten jej pohltil.

Paliativní péči startuje velké zapálení

Z toho, co jsme spolu už prošli o paliativní péči, je jasné, že tato lékařská disciplína může být velmi náchylná k vyhoření. Nechci tím zlehčovat jiné lékařské a samozřejmě i nelékařské obory. Protože každý, kdo poctivě pracuje a dává do svého výkonu něco ze sebe nad hranici svých pracovních povinností, si zaslouží úctu, ale paliativní péče ve své pracovní náplni se dotýká samé podstaty lidského života, úcty k člověku a k jeho smrti.

To, co my zažíváme jen několikrát za svůj život a mnohdy se s tím těžko smiřujeme, to, na co si můžeme vzít dovolenou a dostat se z toho, na co máme lidi kolem sebe, aby nás objali a podpořili, když je nám zle, na to mají lidé věnující se paliativní péči dnes a denně pracovní dobu a mnohonásobně větší počet případů.

Řeknete si, ale oni se jen starají o lidi, které vlastně vůbec neznají, a když zemřou, tak je to nemůže nijak zasáhnout? Ale tak to není.

Zkuste si představit sami sebe, kdybyste se zcela náhodně dostali do situace, kdy by ve vaší blízkosti zemřel člověk. A nemusíme chodit ani moc daleko. V lékárně vám zkolaboval pacient. Zavolali jste záchranku, zůstali s poraněným člověkem, než přijela sanitka, mluvili na něj, případně se ho snažili dle instrukcí na telefonu udržet při životě. Přijela sanitka, lékaři převzali pacienta do péče a po další třeba hodinové snaze člověk v lékárně zemřel. Vrátíte se domů s tím, že jste měli v práci děsný zážitek. Ten ve vás přetrvává, třeba týden, dva. Pak vymizí a to je vše. To bylo dejme tomu v pondělí. A teď si představte, že totéž se stane ve čtvrtek. Budete mluvit o „dejavue“. A pak to stejné přijde znovu v pondělí, a pak třeba v pátek a v úterý… To už vypadá na noční můru.

A jsme zpátky u toho, co bylo řečeno na začátku, práci v paliativní péči odstartuje velké zapálení. Lidé, co tuto práci dělají, ji dělají dobrovolně, protože chtějí, protože jim přináší pocit, že dělají něco užitečného, protože chtějí pomáhat více, než by mohli na nějakém jiném odborném pracovišti… Ale to neznamená, že jsou neteční vůči lidské smrti, že je nemrzí ztráta milého pacienta.

V paliativní medicíně jsou lékaři a zdravotníci pacientovi mnohem blíže. Aby mohli pacienta dobře doprovázet v životě s těžkou nemocí, poznávají ho více lidsky, pronikají do jeho vztahů a životních cílů. Jiné lékařské obory v tomto ohledu nemusí být pacientovi tak blízko, aby odvedly dobře svou práci.

Ale samotné opakované setkání se smrtí není tím impulzem ke vzniku syndromu vyhoření. Dlouhodobě přetížený člověk, který začíná ztrácet smysl své práce, je dlouhodobě vyčerpaný ať už množstvím práce či zatěžujícími vztahy, nejasnou nebo problémovou komunikací. Takováto dlouhodobá zátěž se následně stává  demotivující.

Je lépe jednou vyhořet, nežli se dvakrát stěhovat

Znáte také jistě toto přísloví, které ale samozřejmě v reálném životě nikdo normální nepřevádí ve skutečnost. Nebo se mýlím? Vlastně ano i ne. Jistě nikdo z lidí se při přípravě na stěhování nezaobírá myšlenku na to, že by dům či byt podpálil. Na druhou stranu, pokud člověk pracuje zapáleně v nějakém oboru, dělá práci, kterou má rád, není úplně časté, aby změnil práci anebo pracovní návyky, dříve než hrozí, že uvnitř vyhoří. Mnohdy kvůli jedné důležité maličkosti – MÁ SVOU PRÁCI RÁD.

Syndrom vyhoření je oficiálně nemoc

Z hlediska klasifikace patří syndrom vyhoření spíše mezi novější onemocnění. První zmínky o tomto problému jsou datovány do roku 1974, kdy byl syndrom vyhoření poprvé popsán Herbertem Freudenbergerem. Vědecká veřejnost není ve vztahu k syndromu jednotná, některé země jej uznávají jako onemocnění, některé ne. Každopádně se vyhoření dostalo do databáze MKN. V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10) je vedeno pod kódem Z73.0. I přesto, že v popisu příznaků nepanuje úplná jednotnost, jsou publikovány nejčastější příznaky, stejně tak jako rizikové skupiny a dokonce i statistická data výskytu v těchto skupinách.

Přestože Freudenberger popsal tento problém již v roce 1974, jeho vyhodnocení lze považovat za velmi přesné a logické.

„Vyčerpání lidského organizmu způsobené vysokými nároky na energii, sílu nebo zdroje.“

Syndrom vyhoření zahrnuje nejen psychické potíže, ale i ty fyzické. Z těch fyzických je to především dlouhodobě přetrvávající únava a pocit vyčerpání, bolesti hlavy, nespavost, problémy zažívacího ústrojí a někdy i dušnost. Psychické projevy mohou být u každého člověka trochu jiné. Hlavní jsou známky deprese a pocit frustrace. Dalšími příznaky jsou úzkost, poruchy paměti a soustředění, interpersonální problémy.

Freudenberger ještě definoval jednu důležitou věc a totiž, který typ člověka je náchylnější k syndromu vyhoření:

„Obětavý, zanícený, a oddaný….“

Obecně řečeno, vyhoření častěji nastává v profesích, které vyžadují velké množství emocionální práce a empatie, osobní angažovanost a vnitřní motivaci. Také lidé, kteří mají sklon považovat svou práci za „poslání“ mohou být v nebezpečí.

V paliativní péči existuje ještě jedna skupina lidí ohrožená syndromem vyhoření. Lidé, kteří „nemohou dát výpověď“, lidé, kteří si nemohou dovolit selhat. Jsou to lidé, kteří pečují doma o dlouhodobě nemocné - pacienty po mozkové příhodě, pacienty s demencí, či malé pacienty s degenerativním onemocněním. Pro tyto pečující je syndrom vyhoření osobní prohrou. Není kam utéct... a pomoc v nedohlednu.

Paliativní péče je hlavně o komunikaci

Hledala jsem nějaká čísla ohledně syndromu vyhoření a literatura je rozporuplná. Některé studie dokonce tvrdí, že onkologové nejsou náchylnější než jiní lékaři. Důvodem může být například fakt, že onkologové a zdravotní pracovníci pracující v oboru paliativní péče jsou speciálně školení v komunikaci s nemocnými a s rodinnými příslušníky. Lékaři se učí, jak vést konkrétní typy rozhovorů, jakým způsobem sdělovat pacientovi či rodině problematické informace. V roce 2019 vyšla nová kniha Paliativní péče v onkologii. Zaujaly mne dva výroky z této knihy ve vztahu k syndromu vyhoření:

„Komunikace je součástí léčby v širším slova smyslu a jsou situace, kdy jsou dokonce léčbou jedinou.“

Komunikace je nezbytná nejen pro paliativní péči, je důležitá ve všech oblastech lidského života. Lidé, kteří nekomunikují se svými blízkými, kolegy, čelí v životě mnoha problémům.

„Za dobu průměrné lékařské praxe čeká onkologa kolem 20 000 rozhovorů o závažné diagnóze či prognóze: Dobře zvládnutá komunikace podstatně zlepšuje satisfakci nemocných, porozumění nemoci.

Lékaři, kteří zvládají komunikační dovednosti lépe, jsou méně ohroženi stresem a syndromem vyhoření a jsou v zaměstnání spokojenější.“

Také mne zaujala jedna podstatná věc, v onkologické léčbě se nemluví o „špatných zprávách, ale o závažné diagnóze“. Tato drobná rozdílnost v označení, může velice usnadnit komunikaci a pocit odpovědnosti za diskutovaná fakta. Doktor se nemůže cítit odpovědný za to, že je pacient nemocný, a pacient má právo na to nechat si sdělit svou diagnózu.

„Největším problémem komunikace je iluze, že komunikace již proběhla.“ (G. B. Shaw)

Nemůžete sice připravit člověka na všechno, ale můžete mu na modelových situacích ukázat jak na to. A tady se dostáváme k další otázce a tou je prevence vyhoření.

Existuje prevence?

Zajímavá otázka, že? Ano prevence existuje. Ale je to otázka přístupu k životu. Najít sílu si zorganizovat život tak aby bylo dost času nejen na práci, ale také na odpočinek. Zkusme si nastínit alespoň pár kroků, které nám umožní udržet rovnováhu:

 

• Chaos v práci je v úzkém spojení s chaosem doma, nedělejte nic na úkor rodiny, dětí a domova

• Neberte si svou práci domů

• Vždy musí zbýt čas na volnočasové koníčky

• Tělesná aktivita přispívá uvolnění stresu

• Pokud vás práce ničí, je lépe ji změnit, než si necháte ublížit

• Dobrá komunikace v týmu

• Prostor pro supervizi

• Schopnost mluvit o vlastních problémech

 

A také je potřeba si ujasnit jednu věc, přestože syndrom vyhoření bývá často následkem velkého pracovního nasazení, zaměstnání nemusí být nutně jediným prostředím, který u pacienta tento syndrom vyvolá. Komunikace a systém není výsadou pracovní doby. Pokud komunikace nefunguje například v rodině, pak člověk, který by měl čas mimo práci věnovat rodině a odpočinku, převádí potíže i domů.

 

Važme si lidí, co se věnují umírajícím

Paliativní péče je velmi náročná na psychiku jak na straně pacienta a jeho rodiny, tak na straně těch, kteří se o ně starají. Dělají to dobrovolně, protože si tento obor vybrali, dělají to s láskou k práci, protože jim přináší profesní uspokojení a někdy do tohoto oboru vkládají více ze sebe sama než by mohlo být zdravé. Tito lidé pak mohou být velmi zranitelní. Pracovníci v paliativní péči dělají něco, co by mnoho z nás si nedokázalo ani představit, natož to zkusit. Zasluhují si naši úctu a obdiv.

 

Zdroje, kontakty a doporučená literatura:

Sláma, O., Kabelka, L., Vorlíček J. et al: Základní principy paliativní péče, Paliativní medicína pro praxi, Galén, 2011.

Antonová B., Kubáčková P., Marková A., Slámová R.: Praktický průvodce koncem života, Edika, 2018.

Sochor, M., Závadová I., Sláma O., et al: Paliativní péče v onkologii, Mladá fronta, 2019.

www.cestadomu.cz

www.umirani.cz

www.paliativnimedicina.cz/

http://www.diakonievm.cz/

https://mkn10.uzis.cz/

NGNkZj