PHARMA NEWS - odborný časopis

Vzácné onemocnění „statečný pacient“

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Už se chvíli věnujeme vzácným onemocněním. Jejich nevětší nebezpečí je právě v jejich vzácnosti, malé znalosti příznaků, rizicích, která nejsou dostatečně popsána. Stejně tak statistické nepravděpodobnosti a tím podvědomým potlačením předpokladu ze strany lékařů. Ale narazila jsem na velmi zajímavý fenomén, který, ač není sám o sobě onemocněním, může být velkým ohrožením pro zdraví člověka a tím je, říkejme mu třeba „statečný pacient“.

Lékař versus pacient

Celý lidský život je o komunikaci. O komunikaci člověka s člověkem, rodičů s dětmi, prarodičů s dětmi, kolegů mezi sebou, prodávajícího s kupujícím. Příkladů je opravdu hodně. Vše, co se v našem běžném životě děje, je do jisté míry ovlivněno vztahy a komunikací.

Jsou věci, které se dějí anonymně. Třeba když na parkovišti zmáčknete tlačítko na parkovacím automatu, vyjede Vám lístek, který není nijak ovlivněn vztahy. Je Vám jedno, jestli obsluha měla ráno místo kávy čaj a vstala špatnou nohou. Když si zajdete do restaurace na oběd, tak jediné, jak poznáte, že má kuchař špatný den, že Vám přesolil polévku, nebo spálil třeba pizzu. Ve většině případů ale nedochází ke konfrontaci.

U lékařů je to ovšem jiné. Zajít si k lékaři není anonymní počin v rámci dne. Jdete ke konkrétnímu člověku s konkrétní povahou v konkrétní den jeho i Vašeho života. To už je tolik proměnných, které všechny mohou mít vliv na výslednou komunikaci a z ní plynoucí další kroky.

Vztah mezi lékařem a pacientem zásadně ovlivňuje to, co je pacient ochoten lékaři sdělit, zda s ním chce komunikovat, nebo to mít jen „rychle za sebou“. Zda se na setkání těší, nebo z něj má hrůzu. To, zda pacient lékaři důvěřuje, nezáleží pouze na lékaři, ale i na pacientovi samotném. Někteří pacienti jsou chroničtí nedůvěřivci, a není snadné jim pak pomoci.

Pojďme si teď ukázat, co se může stát, když vztah mezi lékařem a pacientem není v harmonii a pacient nahlíží na lékaře s určitou mírou nejistoty a na své zdraví taktéž.

Přece nejsem hypochondr?

Lékaři se velmi často setkávají s hypochondrickými pacienty.

Ať už s těmi skutečně hypochondrickými, kteří věří, že mají každou chorobu, o které se dočetli, tak i s těmi, kteří si chodí k lékaři čistě jen „popovídat“ pod záminkou nějakých zdravotních obtíží. Tito pacienti jednak mohou snižovat ostražitost lékařů, jednak pak ovlivnit spousty pacientů, kteří „rozhodně nechtějí být jako "oni“.

Existují totiž i pacienti s opačným náhledem na věc. Tito k lékaři jdou, až když jim opravdu něco je. Anebo, a to je bohužel pravděpodobnější, mnohem, mnohem později. Co se asi takovému pacientu honí hlavou? Dostane zase vynadáno od lékaře, že je to prkotina? Co jde rozehnat čajem a volně prodejnými léky, není třeba řešit lékařem? V lékárně člověku dobře poradí i bez návštěvy lékaře? Faktem zůstává, že takový pacient jde k lékaři až v nejkrajnějším případě, a to většinou jak se říká „za pět minut 12“, nebo v horším případě už pozdě.

Tady hodně záleží na vztahu mezi pacientem a lékařem. Pokud je tento vztah v harmonii, může do jisté míry ovlivnit pacientovo rozhodnutí, kdy je ten správný okamžik lékaře navštívit a návštěvu tak uspíšit. V tomto okamžiku může pozitivně zasáhnout i člen rodiny, nebo jiná autorita – třeba lékárník. Je spousta pacientů, kteří upřednostňují konzultaci v lékárně před návštěvou lékaře.

Až tak akutní to nebude

A teď se pojďme v našem příběhu posunout o krok dále. Počáteční váhání už máme za sebou a nemoc se mezitím vyvíjí. Pacientovi je už měsíc zle a už se to opravdu nedá vydržet. Tak přeci jen k lékaři zajde. Nejprve popíše všechny příznaky, a pak lékař položí osudovou otázku. Jak dlouho obtíže trvají? No přece nebude takový blázen, aby řekl, že je mu už měsíc zle? Aby na něj doktor hučel, proč nepřišel dříve? Takže se lékař dozví, že tak tři čtyři dny. A teď zrovna je mu lépe, ale zase se to vrátí.

Prvotní příznaky, mohlo by se jednat o počínající stádium onemocnění. Pacient dostane žádanku na preventivní vyšetření u specialistů. No, objednají ho za měsíc a půl, dřív tam nic volného není. Ale je to preventivní vyšetření, no ne? A tak pacient dál řeší svůj zdravotní problém, který se rapidně zhoršuje. A obvodní lékař netuší, že pacient potřebuje akutní zásah. A končí to různě, v lepším případě to sanitka stihne.

Mimochodem, co se Vám honí hlavou, když slyšíte houkat sanitku? Většině lidí asi to stejné – zase se někde něco stalo, to je hrůza. Mně se od jisté doby honí hlavou něco úplně odlišného: Hurá, chlapci zase zachránili někomu život….

Doktor mě zase někam pošle

Při výčtu myšlenkových pochodů nesmíme zapomenout na jeden zvlášť zajímavý. Určitě jste se s tímto postojem někdy setkali.

Doktor mě zase někam pošle…

Ne, ne, tím není myšleno „do háje“, ale jsou pacienti, kteří nechtějí chodit k lékaři, protože zastávají názor, že je lékař pošle po vyšetřeních a zase jim „něco najdou“. Teorie, že člověk není nemocný, dokud mu není nemoc diagnostikovaná, je docela častá. I když logického v tom není vůbec nic, setkávám se s tímto postojem až nebezpečně často. Stejně jako s myšlenkou, že jak člověk jednou začne chodit „po doktorech“, tak už to nikdo nezastaví.

(Samozřejmě, existují situace, kdy je lepší, když pacient neví, že mu něco je, protože jeho vědomí je výrazně silnější než jeho tělesná schránka, ale to patří k úplně jinému příběhu, než je ten náš dnešní.)

Jak často ve zprávách slýcháme, že nebezpečím té a té nemoci je pozdní příchod k lékaři, když se už nic nedá dělat? Že nejlepší je prevence, nebo záchyt prvních příznaků? Jak přesvědčit našeho dnešního pacienta, že toto je ta správná cesta pro jeho zdraví?

Kam takovým lidem vmáčknout prevenci?

Prevenci jsme se věnovali v některém z minulých čísel či ročníků. Nebudeme tedy toto téma široce rozebírat, ale pojďme si na prevenci ukázat jednu zajímavou věc. Prevence by měla být pozitivním návykem každého člověka. Je to něco, co se celý život vlastně stále učíme, nebo bychom se alespoň měli učit.

V dětském věku prevenci jakž takž hlídají rodiče. Pak v čerstvě dospělém věku se prevenci někteří věnujeme a někteří ne. Od přibližně 40 let se do prevence zařazují screeningové programy různých rizikových onemocnění. Co mne těší, že se tyto preventivní programy rozrůstají.

Ale když bychom chtěli posuzovat například prevenci u starších pacientů, tak cca 70 plus? Kam nás to posune? Kolik pacientů ignoruje prevenci nebo neakutní návštěvu lékaře z čistě technických důvodů? Třeba pacienti, co se špatně hýbou, pacienti, co jsou sami a nemají se na koho obrátit pro realizaci návštěvy lékaře? Navíc starší pacienti řeší ještě další velmi zásadní problém s tímto spojený. Neradi jsou závislí na okolí. Neradi někoho, jak říkají „obtěžuji“. Některé prohlídky jsou tak stále oddalovány a oddalovány. Pak stačí jedno vlídnější slovo, náznak, nebo nepatrná nabídka. Je o krůček snadnější přijmout vyřčenou nabídku, než si sám říci o nějaký druh pomoci, že?

Občas může být pacient jen krůček od smrti

Jak jsem zmínila na začátku, někdy to sanitka stihne včas. Ani tak však pacient nemusí mít vyhráno. Pokud oddaloval návštěvu lékaře příliš dlouho, může být poškození zdraví již nevratné. A to ať se jedná o cokoliv. A tak je potřeba ty zranitelnější chránit a ukazovat jim správný směr:

 

•           moje tělo je jediné které mám, náhradní není a nebude

•           prevence není hřích

•           k lékaři raději dvakrát brzy, než jednou pozdě

•           se zdravím se nemusíme spoléhat jen sami na sebe

 

Člověk by si měl svého života vážit v každém věku. Ale zvláště starší pacienti občas potřebují podat pomocnou ruku a nějaké ujištění, že návštěva lékaře není zločin. Ujištění, že je jim někdo nablízku, kdo jim pomůže problém vyřešit, nebo usnadní rozhodování. A tuto roli v jejich životě může zastat prakticky kdokoliv.