PHARMA NEWS - odborný časopis

V minulém díle jsme se trošku prošli historií a jednotlivými pohledy na zdraví člověka tak, jak se vyvíjela medicína od nepaměti až dodnes. Stejně, jak dnešní doba, sebou přináší spoustu zdravotních komplikací a stresu, tak se lidé znovu vracejí k již částečně nebo úplně zapomenutým teoriím a léčebným postupům a snaží se vytěžit z nich maximum pro své zdraví.

Historie indické ájurvédy

Indie patří mezi země, které přinesly rozvoji medicíny mnoho zajímavých poznatků. Velmi stará civilizace s počátky několik tisíc let př.n.l., která měla například mnohem vyspělejší vodovodní systémy, než byly ty římské, ale také o 2000 let dříve. Také indická medicína je mnohem starší, než medicína západní. Přesné popisy operací, či amputací končetin více jak tisíc let před naším letopočtem. Mnoho indického obyvatelstva se řadí mezi vegetariány a vztah indické kultury k rostlinám je velmi úzký. Dnes již široce rozšířenou lékařskou naukou s původem právě v Indii je ajurvéda.

Indická ajurvéda je pojem spojený s lékařskou naukou, která se vyvíjí a zachovává už více jak 7000 let. Pokud bychom to srovnali s jinými ucelenými naukami, jen málokterá by mohla konkurovat. Nejstarší základy, na nichž začala ajurvéda stavět, jsou přibližně z doby 5000 let př.n.l. a jsou spojeny s kulturou Drávidů – původních obyvatel, kteří byli později vytlačeni na jih Indie indoevropskými kmeny.

Ajurvéda má jako mnoho dalších nauk holistický charakter a opírá se maximální měrou o léčivé rostliny a jejich všestranné využití v medicíně. Indická legenda pojící se s tímto faktem mluví o chudém chlapci Dživakovi, který si přál stát se studentem velkého a učeného Atreya Punarvase. Dživaka ovšem nemohl za svá studia platit, tak si získávané vědomosti odpracovával službou po dlouhých sedm let. Po uplynutí této doby byl Dživaka už netrpělivý a chtěl vědět, jak dlouho ještě musí studovat. Atreya jej tedy vyslal sbírat rostliny, ale měl jednu podmínku – chtěl, aby Dživaka přinesl jen takové byliny, o kterých si myslí, že je nelze použít k léčbě nějakého onemocnění. Po dlouhém hledání se Dživaka vrátil smutný zpět ke svému učiteli, aby mu sdělil, že neuspěl a žádnou bylinu mu nepřináší. A tehdy Atreya jeho studium ukončil, protože poznal, že Dživaka je připraven pro své povolání. Atreya Punarvas byl zakladatelem první lékařské školy na univerzitě v Taxile v Paňdžábu.

Podle atharvavédy (jedna ze základních knih) přibližně 2000 let př.n.l. obdržel Dhanvantari učení ájurvédy od Brahmy, jednoho z hinduistických bohů. Označení nauky vychází ze dvou sanskrtských slov  ajus (život) a véda (vědění, znalost). Pojmem véda jsou také označovány čtyři základní knihy, ze kterých ajurvéda vychází. Sanskrt nebo také sanskrtam v překladu znamená dokonale složený. Přestože je považován za mrtvý jazyk, podobně jako latina, stále je ještě jedním z oficiálních indických jazyků a určíté procento obyvatel s ním ještě stále mluví. V roce 2001 to bylo kolem 14 tisíc rodilých mluvčích.

Literatura se ohledně datování historie vzniku ajurvédy mírně rozchází, což může být dáno i tím, že se mnoho důležitých informací předávalo pouze ústní formou a k zapsání došlo až o mnoho stovek až tisíce let později. Za nejstarší védu je považována Rig véda, která shrnuje poznatky z doby přibližně 4500 let př.n.l. Zahrnuje 1028 hindských chvalozpěvů, které se až do roku 2500 př.n.l. předávaly pouze ústně. Kniha zahrnovala jak lékařské popisy, jako třeba amputaci končetiny či operaci oka, tak popisy některých důležitých léčivých rostlin. Receptury zahrnovaly více jak 60 druhů rostlin a obsahovaly například zázvor, sennu nebo skořici.

Druhou knihou, kde se stáří odhaduje na přibližně 3500 let př.n.l., je již zmiňovaná Atharva véda, zahrnující další léčivé rostliny a nové postupy. Ale i ta byla zaznamenána mnohem později.

Třetí knihou, která je považována také za první ajurvédskou encyklopedii, je Charaka Samhita (Čarakovo pojednání), která vznikla přibližně 700 let př.n.l. a byla sepsána profesorem Taxilské univerzity Charakou. Encyklopedie obsahovala 500 bylinných receptů a mohla by být považována za jakýsi ajurvédský lékopis. O sto let později sepsal další indický vědec Susruta poslední ze čtyř knih – Susruta Samhita (Šušrutovo pojednání), které rovněž kladlo velký důraz na využití léčivých rostlin při léčbě onemocnění.

Za zlatý věk ajurvédy je považováno tisícileté období od přibližně 250 př.n.l., kdy se indický vládce Ašóka zasadil o šíření vědomostí ajurvédy, až do přibližně 600 n.l. kdy se pomalu začal projevovat vliv jiných kultur a léčitelských směrů. Učení ovšem zůstalo zachováno, a to i přes problémy v období mezi 16. až 19. stoletím (období Mogulské říše), kdy byla ajurvéda částečně vytlačována jinými medicínskými postupy. Do Indie začala pronikat medicína řecká a arabská. I přes tyto překážky je v Indii ajurvéda považována za základ léčby a spoléhá na ni velké množství indického obyvatelstva. Po skončení druhé světové války se začala ajurvédě věnovat opět větší pozornost.

Základní principy

Ájurvéda je z hlediska komplexnosti považována za opravdu ucelený systém léčby. Pozitivní ohlas si zaslouží hlavně ucelený pohled na zdraví člověka, ale také vypracovaná prevence. Pokud bychom chtěli srovnat tuto tradiční medicínu s přístupem medicíny klasické, pak můžeme říci, že ájurvéda naplňuje definici zdraví popsanou Mezinárodní zdravotnickou organizací (WHO), podle které je zdraví stav tělesné, duševní ale i sociální pohody každého člověka. Lze ji tedy považovat za medicínu s holistickým charakterem.

Ajurvéda staví své učení, stejně jako klasická medicína, na udržení vnitřní rovnováhy organizmu. Třemi základními elementy neboli „dóšami“ jsou:

•   pitta (žluč, spojení s ohněm)

•  vata (vítr, dech, spojení s ovzduším a základními prvky oblohy)

•  kapha (hlen, spojení s vodou a prvky země)

Dalšími dvěma důležitými elementy jsou prana (vnitřní životní síla) a tejas (vnitřní oheň). Výsledkem harmonické souhry těchto dvou elementů je ojas (dobré trávení).

Tři základní podstaty bytí podle ajurvédy jsou sattva (osvícenost) a také jasná stránka a dvě temné stránky rajas (vášeň) a tamas (nevědomost). S tímto základem bytí také souvisí tři psychické síly – buddhi (intelekt), ahamkarra (ego) a manas (mysl, duch, rozum). Ajurvéda vyžaduje rovnováhu mezi všemi těmito složkami tak, aby bylo zachováno zdraví člověka v celém svém uceleném pojetí.

Lidské orgány jsou také děleny dle ovlivnění jednotlivými dóšami.

Správná životospráva

Jedna z oblastí, kde ajurvéda také působí, je zdravý životní styl. Učení si dává záležet na vyrovnanosti všech systémů jak uvnitř těla, tak vně. A správné stravování je takovým základem. Ajurvéda rozlišuje šest chutí (Tabulka 2), ke kterým se vážou základní prvky, ale také emoce. Uvádí se, že konzumace přemíry jedné chuti může mít za následek zdravotní komplikaci, kterou může ovšem přivodit i nadbytek konkrétní emoce, která se k chuti váže.

Sladké pokrmy jsou doporučovány pro stimulaci trávení a paměťových schopností mozku. Také se doporučují při potratu. Slaná chuť ovlivňuje střevní systém, pocení, Příliš slané chuti je spojováno s vysokým tlakem a ztrátou tělesné síly. Kyselá chuť v přiměřené míře působí osvěžení a povzbuzení mysli. Přebytek kyselé chuti je spojován s hromaděním toxinů. Hořké byliny se naopak doporučují při detoxikaci organizmu. Štiplavá (pálivá) chuť ovlivňuje problémy s přijímáním potravy a trpká vyvolává zácpu a problémy s trávením. Obecně se při potížích způsobených jednou chutí doporučuje chuť která působí opačně.

Typické byliny ajurvédy

Základem indické medicíny jsou, stejně jako u většiny dalších, léčivé rostliny. Indie ve svých rostlinopisech eviduje přes 2000 druhů a ajurvéda jich využívá nejméně 800. I ajurvéda dělí rostliny podle typu účinku do jednotlivých skupin (Tabulka 3).

Mezi rostliny, které jsou používány od dob starověku až dodnes, patří například lékořice, zázvor, česnek, kurkuma nebo aloe. Některé typické rostliny ajurvédy, které jsou využívány i v českém lidovém léčitelství, jsou shrnuty v Tabulce 4.

Rostliny se využívají obdobně jako v západní medicíně – ve formě odvarů, nálevů, mastí. Jen postupy se značně liší od běžné přípravy. Do mastí se byliny mísí s olejem nebo přepuštěným máslem, takzvaným ghee. I zpracování do tekutých forem je spojeno s určitými zvláštnostmi. Využívají se odvary, nálevy a maceráty. Doba přípravy tradičního odvaru se pohybuje v rozmezí několika hodin. Byliny se mísí s vodou v poměru 1:16 a následně se směs varem redukuje na přibližně čtvrtinu svého objemu. Nálev se mísí s vodou v poměru 1:8, ale nezcezuje se po deseti minutách, jak jsme zvyklí my z běžného užití bylinek, ale nechává se ustát až dvanáct hodin. Tyto tradiční postupy jsou ovšem velice zdlouhavé a mohou mnoho potenciálních zájemců odradit už v počátku. Je proto možné se setkat s ajurvedickými lékaři, zvláště na západě, kteří doporučují zkrácení doby přípravy na úkor zvýšeného dávkování.

Další zvláštností při přípravě odvarů je využití mléka jako kapalného média. Poměr bylin, mléka a vody pro přípravu se pak pohybuje kolem 1:8:32. Pro ještě větší zjednodušení přípravy se někdy používají bylinné prášky mísící se s mlékem bez přidané vody.

Jelikož ajurvéda využívá hlavně indické rostliny, uveďme si ještě pár těch exotičtějších z ajurvedické medicíny. Galgán velký patřil mezi oblíbené rostliny Hildegardy z Bingenu, která jej používala na srdeční onemocnění. Galgán lékařský se v Indii využívá podobně jako zázvor při kinetózách způsobených cestováním. Hojně známou rostlinou je asi gotu kola neboli pupečník asijský. Tato rostlina se využívá jako jedno z nejdůležitějších tonik, které prodlužuje život. Využívá se k revitalizaci nervové soustavy, podpoře paměti a také proti senilitě. V západní medicíně se doporučuje také při zažívacích a kožních potížích. Z dalších zajímavých rostlin jsou to kafrovník, skořicovník či myrhovník, šafrán, kurkuma, kardamom, pryšec, ločidlo, muškátovník, lotos nebo santálové dřevo, hřebíček a zázvor.

Co přinesla ajurvéda nám?

Ajurvéda byla sice částečně vytlačena medicínou přicházející z Řecka a z Říma a medicínou arabskou, ale mnoho znalostí se dochovalo a následně došlo k obnovení některých znalostí. Stejně jak pronikaly nové léčebné metody do Indie, stejně tak se zkušenosti s léčivými rostlinami ajurvédy prolínaly do nových směrů tak, jak se vyvíjela medicína evropská. Jak je patrné z výčtu rostlin typických pro ajurvédu, některé sice nezakotvily tak úplně v lidovém léčitelství, zato jsou ale využívány v kuchyních mnoha zemí. Zvláště pak ty, které jsou nějakým způsobem spojeny s podporou trávicího traktu. Například kurkuma, která je součástí kari koření a dodává pokrmům krásně žlutavou barvu, zároveň podporuje žlučovou sekreci a brání zánětům trávicího traktu. Skořice se doporučuje při zažívacích potížích, nadýmání a křečích. Mimo to byl prokázán účinek proti některým houbám a bakteriím.

Co říci na závěr?

Jak je vidno, postupy a principy ajurvédy jsou vzájemně až neuvěřitelně propojené. Dnešní doba nabízí mnoho alternativních léčebných metod, mnohé z nich mají kořeny hodně, hodně dávno. Přestože tyto směry mají hodně příznivců a stejně mnoho odpůrců, jedno je podstatné. Rovnováha lidského organizmu a prostředí, v němž žije, je pro zdraví velmi důležitá. Jakákoliv metoda, která se této rovnováze alespoň přiblíží, může někomu přinést užitek.

A na úplný závěr: Všechno souvisí se vším.

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Zdroje:

Poluninová M., Robbins Ch.: Léčiva z přírody, Gemini Bratislava 1994.

Castleman M.: Velká kniha léčivých rostlin, Columbus Praha 2004.

Peters D.: Moderní lékař, Euromedia group Praha 2007.

Ody P: Příručka: Přírodní lékárna, Svojtka Praha 2008.

Grünwald j., Jänicke Ch.: Zelená lékárna, Svojtka Praha 2008.

Valíček P.: Léčivé rostliny Číny a Vietnamu, Start 2009.

Léčivé rostliny, Ottovo nakladatelství Praha 2010.