PHARMA NEWS - odborný časopis

ARNIKA

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Andělský traňk, boží koření, bylina pádů, kamzíkové koření, konilék, květ matonice, šlakové koření, závraťový kořen. A mohli bychom pokračovat dál a dál. Takovými jmény nazývali lidé v posledních několika stoletích prhu arniku.

Prha arnika, nebo také arnika horská (Arnica montana) je bylinou, která si vysloužila velmi dobrou pověst. Bylina nemá tak rozsáhlou historii jako například heřmánek, který byl již ve starověku velmi oblíben. Arnika se dostala do širšího povědomí a masovějšího využívání až v průběhu 16. – 17. století. Tento fakt jí ale nijak neubírá na jejím využití v přírodní medicíně, ale i té klasické. J. W. Goethe přisuzoval arnice zásluhy za záchranu vlastního života (léčil si pomocí arniky anginu pectoris).

Starší literatura uvádí možnosti jak vnějšího, tak vnitřního užití v lidovém léčitelství. Rostlina byla doporučována při krvácení z dělohy, srdečním zápalu, při aterioskleróze nebo například při angině pektoris.

Vzhledem k obsahu silně účinných látek (toxicita) se dříve doporučovalo vnitřní užití za přísného dozoru lékaře, novější literatura už vnitřní užití spíše nedoporučuje, s výjimkou homeopatických přípravků.

Arnika byla na počátku své „bylinné kariéry“ natolik oblíbená, že uživatelé ji přivedli ve střední Evropě prakticky k ohroženým druhům. Arnika je také rostlinou, která je náročnější na pěstování. Její přirozené prostředí charakterizuje druhové jméno montana. Díky oběma těmto faktorům některé země využívaly také další druhy arniky. Arnika je označována za „otužilou“ trvalku, přirozeným prostředím je písčitá půda, spíše kyselejší, bohatá na humus, s dostatkem slunce. Bylina se množí oddenky, pokud se vysévá, pak pomalu klíčí a opravdu velmi obtížně se pěstuje.

Arnika patří mezi zástupce čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) – svým vzhledem připomíná kopretinu – dorůstá až 60 cm. Tato vytrvalá bylina má válcovitý oddenek, listy tvořící přízemní růžici a žlutooranžové květní úbory. V České republice patří arnika k ohroženým druhům, je tedy chráněná. Zdrojem bylinné drogy mohou být tedy pouze buď rostliny dovezené, nebo pěstované v kulturách.

V medicíně se využívají květy (Flos arnicae sine calyce, Flos arnicae cum calyce), nebo oddenek (Rhizoma arnicae). Arnika kvete přibližně od června do srpna, květy se sbírají ještě před rozkvětem. Následně se suší uměle při 40°C, aby květy neztratily barvu. Oddenek se sbírá až na podzim, od září do října – z ekologického důvodu se používá v omezenějším množství.

Mezi hlavní obsahové látky patří seskviterpenické laktony - helenalin a dihydrohelenalin plus jejich estery, flavonoidy, kumariny, deriváty kyseliny kávové a silice (oddenek až 1,5%) s obsahem thymolu. Hlavním účinkem obsahových látek je antimikrobiální působení. Obsahové látky jsou využívány hlavně zevně.

Vzhledem ke vzácnosti rostliny a ne úplně jednoduchému pěstování, není Arnika horská jedinou, která se pro své účinky využívá. Další arnikou je Chamissonova (Arnica Chamissonis) vyskytující se v severní Americe, (také snadnější na pěstování). Tato arnika byla v Evropě povolena jako náhrada arniky horské až do roku 2002.

Mezi nejčastěji zmiňované účinky patří antimikrobiální, antiflogistický, analgetický, antitrombotický a působení proti artritidě. ESCOP doporučuje užití arniky při tupých zraněních, při bolestech svalů a kloubů (hojně využívány ortopedy a revmatology), při zánětech ústní dutiny a krku, ale i kožních problémech jako jsou zánětlivá onemocnění nebo pobodání hmyzem.

Arnika byla a je součástí mnoha komerčně vyráběných preparátů. Starší generace si jistě pamatují Alysal a Calovat. Alysal byla pasta používaná k léčbě zánětlivých a ekzematických onemocnění, Calovat mast používaná při kloubním revmatizmu. I dnes je arnika jednou z komponent obsažených v mastech, gelech a mazáních, nejčastěji ke zmírnění pohybových obtíží, ale také k podpoře hojení poranění, modřin a otoků. Dále pak ve formě tinktur a nálevů k oplachům, výplachům a obkladům. Jednu zajímavost k doplnění použití – literatura zmiňuje užití arniky jako příměs do tabáku.

Jak jsme už zmínili na začátku, vnitřně se doporučuje arniku užívat jen v homeopatických preparátech. A to nejčastěji arnica montana 9CH a arnica montana 15CH. Zajímavostí je, že právě arnika patří k nejpoužívanějším homeopatickým lékům vůbec. Lze ji použít při obdobných potížích jako pro běžnou zevní aplikaci, tedy při potížích pohybového aparátu a to v celé věkové škále, od malých dětí až po seniory.

Jako každá rostlina z čeledí Asteraceae, i arnika zasluhuje pozornost z důvodu potenciálního rizika alergie (podobně jako například heřmánek nebo echinacea). Projevem jsou pak ekzému podobné svědivé vyrážky. Podobnou reakci může ovšem vyvolat i použití tinktury v neředěném stavu. Španělské a Portugalské arniky (Arnica montana subsp. Atlantica) vykazují menší riziko alergických reakcí díky sníženému obsahu esterů helenalinu (ten je odpovědný za vedlejší účinky), nebo jeho absenci. Také se této problematice věnují odborníci šlechtitelských ústavů se snahou vypěstovat rostlinu se sníženým rizikem kontraindikací.

Arnika prokázala, že si zaslouží být součástí domácích lékárniček s velkým přínosem pro pohybový aparát. Vědecké studie ukazují, že by tato bylina mohla mít velký potenciál i do budoucna.

Zdroje:

Korbelář J., Endris Z., Krejča J.: Naše rostliny v lékařství, Avicenum Praha 1973.

Poluninová M., Robbins Ch.: Léčiva z přírody, Gemini Bratislava 1994.

Bremnessová L.: Bylinář, Fortuna print Praha 1994.

Wichtl M. et al: Herbal drugs and Phytopharmaceuticals, Mepharm 2003.

Rystonová I.: Průvodce lidovými názvy rostlin, Academia Praha 2007.

Grünwald J., Jänicke Ch.: Zelená lékárna, Svojtka Praha 2008.