PHARMA NEWS - odborný časopis

Herec Jiří Hána: Sním o cestě do vesmíru

Znát ho můžete jako rázného kapitána Kováře ze seriálu Specialisté, ale jeho domovskou doménou je divadelní humor. Herec Jiří Hána letos oslaví padesátiny, ale bilancovat se rozhodně nechystá. V otevřeném rozhovoru promluvil o svém dětství v Ústí nad Labem, o tom, proč zradil dráhu lékaře, o vesmíru a také

o tom, proč by si lidé v Česku měli přestat stěžovat.

Nyní je k vidění v nové hře Soukromé životy v Divadle bez zábradlí, kterou uvádí v srpnu i letní scéna Voděrádky.

 

Jaká je vaše první vzpomínka na dětství?

Pamatuji si, že jsem jezdíval k Baltskému moři. Pocházím z Ústí nad Labem a v dobách, kdy jsem vyrůstal, tam nebylo zrovna ideální ovzduší… To mi byly asi čtyři roky a rodiče se mě snažili posílat na čerstvý vzduch, jak jen to šlo. Jedna babička mě brávala právě k Baltu a druhá dělala správcovou na horské chatě ve Velké Úpě. Díky tomu mi láska k horám a moři zůstala dodnes.

 

Jak se ta láska projevuje?

Třeba o jarních prázdninách tradičně jezdíme se synem lyžovat a vždy jsem dělal vše pro to, abych se alespoň jednou za rok dostal k moři. Jsem poklidný typ – dokážu jít ráno na pláž, celý den si číst, poslouchat šum vln a prostě jen být v klidu. (usměje se)

 

Osud Vás sice zavál k herectví, ale na škole jste měl původně jinou pracovní vizi, že?

Je to tak. Jsem člověk, který rád podporuje a pomáhá druhým, a tak mě na gymplu vážně lákala medicína. Chtěl jsem pilně studovat a v prváku jsem si jako volitelné předměty vybral latinu a astronomii.

 

Tak co se zvrtlo?

Přišel dramatický kroužek. (směje se) Ve druháku jsem si jen na doplnění předmětů zvolil dramaťák a ten původní sen přestal být platným. Činoherní klub v Ústí tehdy nasazoval představení Tři mušketýři a potřeboval mladé šermíře. Tak jsem se dostal k divadlu a hraní mě oslovilo. Než jsem odmaturoval, hrál jsem už v šesti inscenacích. Pak už následovala přihláška na DAMU.

 

Dnes máte čtrnáctiletého syna. Má smysl se ho ptát, čím chce jednou být?

Myslím, že je dobře, že se rodič ptá a zajímá. Takže ano, ptám se, protože dětská fantazie je skvělá. Osky chtěl být jako malý farmářem v Číně, pak fyzioterapeutem. Každou chvíli se mu líbí něco jiného… Ale nikdy bych mu nic nenařizoval. Před patnácti lety chtěl každý studovat práva nebo management kvůli penězům a podívejte se dneska. Je skoro nemožné sehnat šikovného instalatéra a věřím,

že se má kolikrát lépe než leckterý

manažer.

 

Ale když chcete kdekoliv vynikat, musíte dělat něco navíc…

Jasně, s tím souhlasím. Syn hraje na klavír a já mu často říkám: „Klavíristů je hodně. Pokud chceš být dobrý, musíš něco obětovat. Trénovat dobrovolně dvě tři hodiny denně.“ Sám to tak mám – když dělám nový projekt, dávám mu maximum a v ten moment nikomu jinému neslibuji nic, co vím, že bych nesplnil…

 

Jste vyhlášený komediální herec. Byl jste třídní šašek už od základky?

A víte, že byl… Pořád jsem dělal nějaké blbosti a ze školy jsem nosil poznámky za vyrušování. Mě prostě baví život a smích, tak mi komedie zůstaly i na repertoáru. Ale je to ten nejtěžší žánr.

 

V čem?

Každá komedie je jiná, vyžaduje absolutní preciznost a timing, aby divákovi sedla. Já třeba bytostně nenávidím laciný, vulgární humor. Komedie musí mít styl.

Můžete uvést nějaký příklad, prosím?

Zrovna nedávno se mi stala historka v komedii Účet. Hraju tam muže středního věku, který umí o vztazích skvěle mluvit, ale sám žádnou ženu nemá, protože je hodně specifický. V jedné scéně se ptám kolegů: „Co si o mně vlastně myslíte?“ A paní v první řadě nahlas do ticha zahlásila: „Debil!“ Rozesmálo to celé divadlo i mě. Řekl jsem si, že to asi hraju přesvědčivě. (usměje se)

 

V divadle Bez zábradlí hrajete také v novince Soukromé životy. To je pro změnu komedie, že?

Ano, je to o vztahu dvou lidí, kteří se tak milují, že bez sebe nemohou žít. Zároveň jsou ale tak nepraktičtí, že nemohou být spolu… Mě nesmírně baví hrát věci, které jsou odrazem společnosti a divák se tam sám vidí. Není to o tom, že bych měl někomu přednášet, nebo moralizovat. Věřím, že člověk se má srovnat se sebou srovnat a trefná komedie je jednou z možností.

 

Televizní diváci vás mají spojeného s rolí kapitána Kováře ze Specialistů. Nejde se nezeptat, jak na vás reagují skuteční policisté?

Když mě zastaví na kontrolu, samozřejmě se dáme do řeči a občas se i vyfotíme. (usměje se) Protože já jejich práci nesmírně obdivuji! Nechápu třeba, že lidé nadávají policistům za to, že měří rychlost, když na silnicích umírá tolik lidí… Za těch šest let natáčení jsem poznal spoustu skvělých kluků z terénu. Jsou pod obrovským tlakem a jsou to pro mě frajeři.

 

Pochopil jsem také, že za frajerskou považujete také dobu První republiky…

Víte, já z té doby cítím morálku, vlastenectví a vzdělanost. Naše země byla na skvělé cestě. Když čtu Karla Čapka, kterého shodou okolností také hraju, fascinuje mě, jak tehdy přesně upozorňoval na hrozby společnosti. Často si říkám, kde jsme mohli ekonomicky i morálně být, kdyby nepřišla Druhá světová válka a normalizace.

 

Chybí Vám v dnešní době zmíněné hodnoty?

Trochu ano. Myslím, že každý se má tak, jak se postaral. Takže nemůžu nadávat na to, že se mám špatně, když jsem pro sebe nic neudělal… Troufám si říct, že žijeme v bezpečné zemi se skvělým školstvím, zdravotnictvím, infrastrukturou a integrovaným záchranným systémem! Nechci být idealista, všude jsou problémy, ale neměli bychom jen nadávat. Mladí lidé dnes mají možnost cestovat a porovnávat životní úroveň v různých zemích světa. Sami pak říkají, že nejvíc si stěžují ti, kteří nemají srovnání.

 

V září oslavíte padesátiny. Je to pro vás milník?

Naopak, je to jenom číslo. (zamyslí se) Důležité je to, co máte nastavené v hlavě a v srdci.

 

Co má nastavené Jiří Hána?

Samozřejmě si uvědomuji, že padesát let už je dost a mám za sebou spoustu zážitků. Ale věřím, že mě jich ještě spoustu čeká. (usměje se) Přistupuji k životu tak, abych byl zdravý a abych mohl odehrát ještě spoustu rolí. Rozhodně to ale neberu jako mezník, že bych teď měl začít stárnout. Do důchodu se nechystám a ani nevím, jak to oslavím. Jestli s přáteli, nebo si dám sám v klidu pivo…

 

Zmínil jste zdraví, dnes frčí trend dlouhověkosti. Jak o sebe pečujete?

Snažím se poslouchat své tělo, ale nejsem stoprocentní asketa. Jsem všežravec. Když tělo potřebuje salát, dám si salát, když maso, dostane maso. Dělám si čerstvé ovocné šťávy, ale neprožívám to dogmaticky. Když mám po náročném programu volno, klidně si udělám pyžamový den a nevylezu z postele. Zároveň ale nežiju nočním životem, po představení jedu domů. Lidé si občas myslí, že herci po večerech jen paří, ale ta práce vyžaduje obrovskou disciplínu. Něco Vám povím.

 

Povězte…

Baví mě, když za námi přijdou do zákulisí lékaři a diví se, jak si dokážeme zapamatovat takové kvanta textů – oni, kteří mají zkoušky z anatomie v latině! To jsou momenty vzájemného respektu, které mám rád.

 

Vím, že Vaším velkým snem je podívat se do vesmíru. Drží Vás to pořád?

Od dětství miluji sci-fi a ano, sním pořád. Jsem sice realista a vím, že do vesmíru dnes létají hlavně miliardáři, a to já nejsem. Ale technologický vývoj jde dopředu a třeba se jednou na oběžnou dráhu podívám, uvidím celou naši Zemi a vstoupím do nekonečného prostoru.