PHARMA NEWS - odborný časopis

Na otázku, která rostlina je v českých domácnostech nejčastěji využívaná, byste dostali velmi hojnou odpověď, že heřmánek. Asi by soutěžil o své prvenství s takovými rostlinami, jako je máta, fenykl či meduňka. V každém případě jen málokdo by nevěděl, o jakou rostlinu se to jedná.

Až 40 centimetrů vysokou bylinu z čeledi hvězdnicovitých se vzpřímeným stonkem, často rozvětveným, nesoucí typické žluté květy s bílými okvětními lístky lze nalézt nejen v Evropě, ale rozšířena je i v Asii a severní Americe. Pro farmaceutické účely je ovšem heřmánek pěstován v kulturách.

Heřmánek ale není charakteristický jen svým rozšířením po světě, ale též svou historií. Už staří Egypťané si jej cenili jako velmi účinnou rostlinu a nazývali jej bylinou slunce. Také proto byla asi tato rostlina zasvěcena bohu slunce Re. Heřmánek byl v Egyptě využíván hlavně k léčbě zimnice. Římští lékaři zase využívali heřmánek do povzbuzujících a krev čistících preparátů. Ve středověku pak byl heřmánek jednou z devíti posvátných bylin zapsaných v anglosaské sbírce léčiv někdy z období 11. století. Heřmánek se také ocitl na seznamu rostlin míchaných do elixírů lásky. Později byl náhodně objeven azulen, a to při získávání esenciálního oleje. V letopočtu objevu se ovšem literatura až diametrálně rozchází.

Heřmánek se stal velice oblíbenou rostlinou v mnoha zemích. Ovšem nepřekonatelným je v tomto směru bezesporu Německo, kde je heřmánek označován jako „alles zutraut“ což znamená schopný všeho, a také je tam svým německým názvem pojmenován jako German chamomile, tedy německý heřmánek.

Abychom to upřesnili, nebo také vnesli více zmatků do botanického členění, heřmánků je vícero. Doposud jsme tedy mluvili o heřmánku pravém (Matricaria recutita). V literatuře se také můžete setkat se synonymy českého názvu jako například heřmánek modrý, dutý, nebo lékařský a v Německu tedy bývá označován jako německý. Z latinských alternativ je to Matricaria chamomilla, ale také Chamomilla recutita. Dalším druhem je heřmánek římský, který je v Německu označován i synonymem anglický.

Heřmánek nás svým působením a účinky provází od raného dětství až po důstojné stáří. Vnitřně, zevně, pro uklidnění (byl využíván například i při náměsíčnosti), protizánětlivý účinek ale i třeba jen pro krásu, všude je heřmánek vítán. Sbíranou částí rostliny je květ (Flos chamoillae), který se sbírá přibližně mezi třetím až pátým dnem po rozvití za suchého počasí. V té chvíli sice ještě není obsah silice v maximu, ale při plném květu se květní úbor rozpadá, což stěžuje jeho sběr. Ze stejného důvodu se při zpracování sušením rostlinná droga jen minimálně obrací, aby se zabránilo zbytečnému drolení sušené rostliny. Protože se heřmánek řadí mezi siličné drogy, nesmí se sušit na plném slunci a také v případě umělého sušení nesmí teplota přesáhnout 40°C.

Protizánětlivý účinek obsahových látek se hojně využívá jak k vnitřnímu, tak zevnímu užití. Vnitřně jej ESCOP doporučuje při žaludečních a střevních potížích, zevně pak při zánětech kůže ať už formou mastí, či sedacích koupelí. Při dýchacích potížích lze v některých případech i inhalovat.

Heřmánek je komerčně dostupný ve formě čajů, standardizovaných extraktů, které se většinou dále ředí, nebo ve formě tablet. Jeho použití není nějak výrazně omezeno, ale v případě alergie na složnokvěté rostliny se doporučuje opatrnost. Azulen je ovšem látkou, jejíž deriváty se staly také součástí farmaceutických preparátů (Ophtalmo-azulen, Dermazulen) a homeopatických preparátů.

Heřmánek má ovšem své místo i na poli kosmetiky a ve spojení s krásou. Využití heřmánku do šampónů je známé už od dob Vikingů, kdy se využíval pro dosažení maximálního lesku blond vlasů. Dnes se využívá jak do šamponů (ať už dětských nebo pro dospělé) tak do krémů, či tělových mlék.

„Natura duce errare nullo modo possumus.“

Necháme-li se vést přírodou, rozhodně nemůžeme chybovat. (Cicero)

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Zdroje:

Korbelář J., Endris Z., Krejča J.: Naše rostliny v lékařství, Avicenum Praha 1973.

Poluninová M., Robbins Ch.: Léčiva z přírody, Gemini Bratislava 1994.

Castleman M.: Velká kniha léčivých rostlin, Columbus Praha 2004.

Rystonová I.: Průvodce lidovými názvy rostlin, Academia Praha 2007.

Grünwald j., Jänicke Ch.: Zelená lékárna, Svojtka Praha 2008.

Farmer-Knowlesová: Léčivé rostliny od A do Z, Metafora Praha 2010.