PHARMA NEWS - odborný časopis

Hypermobilita, aneb ne všechno hyper je super

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

S označením „hyper“ se setkáváme docela často. Hyperpohon, hypermarket, hypertenze, hyperglykemie, hyperaktivní dítě. Ale označení hypermobilita se až tak často mezi lidmi nediskutuje. Není to pozitivní a nemá to nic společného s cestováním, ale spíš s hadí ženou v cirkuse.

Jistě jste už někdy slyšeli větu „Teda chtěla bych se umět tak hýbat, jako ona...“ nebo něco podobného. Ve vztahu k lidskému zdraví se často mluví o dostatku pohybu, je to jeden z důležitých faktorů zdravého životního stylu a přiměřený pohyb je důležitý prakticky pro všechny části lidského těla. Také mnoho zdravotních neduhů se řeší pohybem. Ale co když se dotknete bez problému rukama země a lékař řekne, že je to vlastně špatně?

Hypermobilní

To není jako hyperaktivní. Nejedná se ani o akční děti ani o workoholiky. Hypermobilní také neznamená, že se pohybujete rychlostí, nad kterou zůstává rozum stát. Pozitiva je v tom minimálně a problémů nad hlavu.

Hypermobilita je zmiňována nejčastěji ve spojení s pohybovým aparátem, ale můžete se setkat i s dalšími orgány v těle. V roce 1967 byl popsán takzvaný syndrom hypermobility (HS), muskuloskeletální potíže spojené s celkovou kloubní hypermobilitou. Hypermobilita tedy samotná není úplně považována za nemoc, jedná se o větší rozsah pohyblivosti kloubů nad běžnou mez a také zvýšenou pružnost měkkých tkání kloubů. Potíže nastávají, až když v důsledku této abnormity dochází ke zvýšené bolestivosti kloubů, otoků končetin, a to vše bez zjevných známek dalších onemocnění.

Typy hypermobiliy

Literatura uvádí různé definice a typy. Také se často rozchází literatura tuzemská s tou zahraniční. Jedním z popisovaných typů hypermobility je hypermobilita konstituční. Hypermobilita postihuje všechny klouby těla, ovšem nemusí to být stejnou měrou. Můžete se setkat s člověkem, který se nemůže moc hýbat, ale přesto bez jakékoliv větší námahy položí dlaně před sebe na zem. Nebo naopak zvedne nohy do pravého úhlu, nebo ohne palec ruky k vnitřní straně paže. Také to může být schopnost dát si nohu za krk nebo nepřiměřeně otevřít ústa.

Další je lokální, takzvaně kompenzační. Tento typ hypermobility je velmi záludný právě u pacientů s jinými pohybovými potížemi. Problém tohoto typu není v samotné hypermobilitě konkrétního kloubu, ale v tom, že hypermobilita reaguje na sníženou pohyblivost v blízké části jiného kloubu. Proto se můžete v lékařské zprávě setkat s takovýmto popisem stavu pacienta „Hypermobilita s četnými bloky“. Pacient s problémy pohybového aparátu se pak v kombinaci s hypermobilitou může zdát být „pohyblivější“ a tím subjektivně „rádoby zdravější“ než ve skutečnosti je. Laicky řečeno, tělo problém s nepohyblivostí určité části těla prostě obejde.

Pak je potřeba ještě zmínit získanou hypermobilitu určité lokální čísti těla vlivem traumatu. Poúrazové stavy mohou vést tedy nejen směrem ke snížené mobilitě postižené části těla, ale může to být i naopak.

Hypermobilita versus hypermobilní syndrom

Jak už jsme si vysvětlili, hypermobilita je vlastně zvýšená pohyblivost pohybového aparátu nad standardní mez. Zahraniční literatura používá označení GJH (general joint hypermobility), ale častěji se drží spíše už definice hypermobilní syndrom (HS) případně nověji je používán pojem syndrom benigní kloubní hypermobility (BJHS). Tím je také často slabší průběh hypermobility oddělován od vážnějších onemocnění, kde hypermobilita je v první řadě jeden ze závažných symptomů.

Hypermobilita se vyskytuje častěji u dětí a četnost výskytu s věkem klesá. Také literatura uvádí, že četnější je u dívek než u chlapců. U dětí s hypermobilitou se častěji vykytuje takzvaná „růstová bolest“ s větší aktivitou. To se týká většinou dolních končetin a může výrazněji manifestovat například při zvýšené fyzické zátěži.

Hypermobilita je tedy popisována také ve spojitosti s dalšími onemocněními. Tím prvním je Ehlers-Danlosův syndrom, který se projevuje právě hypermobilitou kloubů, dále postižením pojivové tkáně a sníženou odolností kůže. Výskyt tohoto syndromu ve světě jsou přibližně necelí 4 pacienti na 10 tisíc obyvatel. Dále jsou to Marfanův syndrom a Larsenův syndrom, oba s hypermobilitou jako projevem nemoci.

Kam všude dosáhnou důsledky

Prvním následkem nebo příznakem, chcete-li, je bolest pohybového aparátu bez zjevné příčiny. Hormonálně zapříčiněná hypermobilita, která může manifestovat vrozenou dysplazii kyčelních kloubů. Pozdním odhalením hypermobility může dojít k mnoha zdravotním komplikacím, jako je vznik skoliózy, deformace hrudního koše, opotřebování kloubních částí a k následnému vzniku artrózy kyčelních, kolenních, ramenních ale i čelistních kloubů. U čelistních kloubů hrozí navíc s věkem vypadávání spodní čelisti z kloubu, což je jev velmi bolestivý. Dále se mohou projevovat otoky dolních končetin, náhodné poškození pohybem do mezní pozice kloubu, který může vyvolat mikrotraumata. Hypermobilita je také jeden z faktorů vzniku osteoartrózy.

Genetické predispozice

Výzkum hypermobility ukázal, že na jejím vzniku se mohou podílet jak dědičné faktory, tak může být získaná cvičením, nebo jak jsme již zmínili po traumatickém zásahu do pohybového aparátu. Předpokladem dědičné formy je odlišný poměr kolagenu typu I a kolagenu typu III. Zatímco zdraví jedinci mají fyziologický poměr 21 %:18 %, lidé s hypermobilitou vykazují hodnoty 16 %:28 %. předpokladem této odlišnosti je mutace genu odpovědného za syntézu kolagenu typu I. V souvislosti s hypermobilitou byly sledovány i další mutace genů.

Jak léčit

Hypermobilita v první řadě vyžaduje určitá režimová opatření. Ke své eliminaci potřebuje hlavně zpevnění svalového systému, který udrží klouby ve správném postavení. A správné pohybové návyky, které nebudou uhýbat jakýmsi „hypermobilním zkratkám“ těla.

Pravidelný pohyb, omezení statických aktivit. Také je důležité se vyvarovat silovým sportům, sportům, které zvyšují rozsah pohybu (jako jsou balet, či gymnastika) a jednostrannému zatížení pohybového aparátu. Doporučováno je naopak plavání, chůze, případně běh a rekreační cyklistika.

Léčba hypermobilního syndromu není zaměřena na příčinu onemocnění, ale na jednotlivé symptomy spojené s hypermobilitou. Léčba je tak většinou velice individuální v závislosti na jednotlivých potížích pacienta. V léčbě bolesti jsou využívána analgetika (ibuprogfen, paracetamol) nesteroidní antirevmatika (ibuprofen, diclofenak, naproxen), případně při silnějších bolestech slabé opioidy jako tramadol.

Naopak s jistou opatrností je potřeba zvažovat podání myorelaxancií a také antidepresiv, protože obě tyto skupiny snižují svalový tonus, což je při hypermobilitě kontraproduktivní.

Na závěr

Hypermobilita je stále velmi málo diskutované téma problematiky pohybového aparátu. Ovšem důsledky této odlišnosti od normálu mohou být velmi bolestivé a komplikovat pacientovi běžný život, a to jak v dětském věku, tak i v dospělosti. Člověk s hypermobilitou musí přistupovat k začlenění individuálního pohybu do své denní životosprávy velmi zodpovědně. Jen tak je možné vyhnout se, nebo alespoň eliminovat výskyt bolestivých stavů.

 

Zdroje a doporučená literatura:

Hořčička V.: Osteoartróza, Interní medicína pro praxi, 2004, 238.

Remvig L. et all: The Journal of Rheumatology 2007; 804.

Hrnčířová A.: BP – Léčebně-rehabilitační plán a postup u syndromu hypermobility, MU, 2010.

Alsiri N. et all: Musculoskeletal Care, 2020; 18, 301.