PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Je bio zdravější?



Z různých zdrojů se dovídáme o BIO produktech. Rovněž v obchodech je stále častěji vidět označení BIO; a to nejen na potravinách, ale i kosmetice, léčivech a dalších výrobcích. U řady lidí může vzniknout oprávněná otázka, zda je BIO skutečně lepší, nebo jde jen o reklamní trik, jak dostat z lidí více peněz. 

Co je BIO 
V tomto ohledu nemá jasno nejen většina z nakupujících, ale překvapivě ani mnozí producenti. To dokazují různé dohady i uvádění výrazu „BIO“ na produktech, jež mají dost daleko k pravému významu tohoto slova. Výrobce tím občas chce vyvolat dojem, že jde o čistý přírodní produkt, což by mělo odpovídat skutečnému významu označení BIO. Aby si někdo nepomyslel, že tímto jsou BIO produkty odepsány a že tedy nemá cenu číst ani dále nebo se tím podrobněji zabývat, dodejme, že naopak je nutné získat dostatek odborných informací, abychom dokázali oddělit „zrna od plev“. Mezi potravinářskými výrobky, kosmetickou či léky lze nalézt produkty, které obsahují spoustu umělých chemikálií; avšak i takové, jež jsou skutečně vyrobeny z přírodních surovin. Záruku ale neposkytuje pouhé ujištění, že jde o „přírodní“ produkt, neboť toto tvrzení není v mnoha zemích vymezeno zákonem. Nezbývá nic jiného, než nahlédnout do složení a zjistit, zda jsou tam uvedeny pouze látky přirozené nebo i umělé sloučeniny. Pokud na obalu či příbalovém letáku nalezneme uvedeny syntetické chemikálie, nejde zjevně o „čistý přírodní“ produkt. Kromě toho můžeme na některých výrobcích nalézt oficiální logo BIO produktů, které teprve zaručuje, že pochází z ekologického zemědělství. České logo vypadá následovně: Je třeba zdůraznit, že ekologické zemědělství není jen módní záležitostí. Vždyť všechny zemědělské produkty byly během našeho předchozího statisíce let trvajícího vývoje pěstovány ekologicky; chemie je totiž výdobytek naší moderní civilizace. Proto lze naopak říci, že přidávání chemikálií do našeho potravinového řetězce je moderní záležitostí. Mnohé skutečnosti nasvědčují tomu, že organismu takovéto zásahy neprospívají. Dokazuje to mimo jiné i výrazný nárůst alergií, o nichž se mluví hlavně v souvislosti s pyly či určitými druhy potravin, jako je třeba mléko. Jenže u nemála pacientů se prakticky potvrdilo, že nepříznivá odmítavá reakce následovala jen po konzumaci běžného konvenčního mléka a překvapivě neproběhla po příjmu BIO mléka. To tedy dokazuje, že není mléko jako „mléko“. Proto je smysluplné seznámit se s určitými faktory, které mají vliv na kvalitu potravin. 

Pozor na znečištění stravy 
Obecně je známo, že bychom měli dbát nejen na nutriční hodnotu stravy, ale i na mikrobiologickou a rovněž na chemickou čistotu. V současnosti se celkem dodržují základní hygienické předpisy, ale v potravinách se stále více vyskytují chemické škodliviny. Mnohé z nich můžeme přijímat společně s naší stravou neúmyslně, neboť se o jejich přítomnosti dovíme jen těžko. Důsledkem zhoršené kvality životního prostředí a dalších nepříznivých vlivů znečišťují potraviny různé cizorodé látky, jež se souhrnně nazývají kontaminanty. Mimo jiné mezi ně patří i zbytky umělých hnojiv, jako jsou dusičnany, fosfáty či další chemikálie. V konvenčním zemědělství se však užívají ještě nebezpečnější látky, např. pesticidy. Ty se sice v konečném výrobku vyskytují v nižších množstvích, ale jelikož jde leckdy o toxické látky, mohou u lidí způsobovat až vážnější poruchy. Jejich vliv bývá dlouhodobý, neboť mnohé chemikálie kolují v důsledku jejich špatné biologické odbouratelnosti v přírodě po desetiletí. Jako příklad si lze uvést nechvalně známý pesticid DDT, kterým se v minulosti plošně práškovalo. Původně se o něm lidé domnívali, že je bezpečný. Když byly zveřejněny studie, které potvrdily, že poškozuje zdraví člověka, byl před více než třiceti lety zakázán. Jelikož však přecházel i do deště, je jím dodnes zamořena celá země. Byl dokonce stanoven v tuku tučňáků Antarktidy! Samozřejmě, že ani náš potravinový řetězec není vyjmut z tohoto koloběhu. Česká zemědělská a potravinářská inspekce při svých plánovaných kontrolách např. v r. 2002 zjistila, že ve většině vzorků mléka a mléčných výrobků byly pozitivní nálezy DDT; jeho zbytky obsahovalo 71% vzorků mléka a 95% másla. A to jsme si vzali za příklad pouze jeden z mnoha v nemalé míře užívaných pesticidů. Jen pro ilustraci: každý rok je na světě vyrobeno a na zemědělské rostliny aplikováno přibližně 2,5 milionu tun pesticidů! Jejich zbytky nejenže mohou zůstat v takto ošetřených plodinách, ale zatěžují i životní prostředí. Někoho možná napadne otázka, proč se tolik agrochemikálií užívá. Důvodů je více: v důsledku snahy o maximalizaci výnosů docházelo k vyčerpání zemědělské půdy a proto se její plodnost začala „povzbuzovat“ nadměrným užíváním umělých hnojiv. Tím následně došlo k poškození přirozených regulačních vlastností půdního prostředí, z čehož vyplynulo častější napadení rostlin chorobami a škůdci. Tento stav pak moderní zemědělství řeší nemalými dávkami fungicidů a insekticidů. Obecně je též problematické zavedení velkých ploch tzv. monokultur. Chceme-li totiž přinutit přírodu, aby na určitém místě rostla jen jedna určitá bylina (na rozdíl od přirozené pestrosti druhů, kterou můžeme pozorovat třeba na louce), je nutné nějak potlačit ty ostatní. Nejčastěji se to provádí chemickými postřiky (herbicidy). Kromě toho se využívají i syntetické stimulátory růstu a geneticky modifikované plodiny (GMO). Obdobně jako rostlinné suroviny mohou obsahovat nezanedbatelná množství škodlivin i produkty živočišné. Značná rizika vyplývají hlavně ze zavedení velkochovů, neboť v nich zvířata nemají dostatečný prostor k pohybu a proto jsou náchylnější k onemocněním. Následné léčení či případné preventivní užívání léčiv (např. antibiotik) rozhodně na kvalitě těchto surovin nepřidá. Vlivem nedostatečného prokrvení svalové hmoty se mimoto zhoršuje i kvalita masa takto chovaných zvířat, neboť je špatně vybarvené. Jako příklad lze uvést „smrtelně“ bledé maso kuřat z uzavřeného chovu. Zvířata bývají rovněž nepřirozeně vykrmována. Většina lidí již zřejmě slyšela o „přikrmování“ krav částmi těl jiných mrtvých zvířat (třeba masokostní moučkou), z čehož může vzniknout i tzv. nemoc šílených krav. Pokud by člověk konzumoval maso takto nemocných zvířat, může mu to smrtelně uškodit. Dlouhotrvající převozy zvířat a špatné zacházení na jatkách způsobují, že se do jejich masa uvolňují stresogenní a další škodlivé látky, což rovněž zhoršuje kvalitu masa. Kromě toho spolupůsobí i jiné nepříznivé faktory, kterými se zabývají odborné publikace ekologického zemědělství a dalších vědních oborů. My se zaměříme spíše na to, jak minimalizovat přísun škodlivin. Obsah kontaminantů můžeme totiž výrazně snížit, budeme-li upřednostňovat čistší suroviny, které byly pěstovány nebo chovány za přijatelnějších podmínek. Největší záruku při nákupu máme v tomto ohledu právě u produktů ekologického zemědělství. 

Co je bioprodukt 
Bioprodukty jsou výrobky, které pocházejí z ekologického zemědělství. Toto označení nemůže na obalu ani jinde uvést samotný producent jen na základě svého uvážení. Předcházejí tomu zákonem předepsaná schvalovací řízení, která jsou platná v celé EU. Zájemce o ekologické hospodaření musí nejdříve zpracovat tzv. „projekt konverze“, ve kterém jsou řešeny případné zátěže z předchozího konvenčního zemědělství. Je rovněž povinen zamezit možným zdrojům kontaminace. Následně započne tzv. přechodné období, ve kterém již musí dodržovat zásady ekologického zemědělství. Teprve po jeho ukončení, což je většinou po dvou letech, může získat certifikaci a své výrobky označit jako bioprodukty. Všichni ekologičtí producenti kromě toho podléhají každoroční kontrole pěstování, chovu, skladování, zpracování i prodeje. Samozřejmě musí trvale zachovávat obecně platné principy; např. nesmějí užívat rizikové prostředky intenzivního zemědělství jako jsou umělá hnojiva, toxické prostředky na ochranu rostlin, jsou zakázány stimulátory růstu, hormonální látky a využívání geneticky manipulovaných organismů. Jejich cílem není vypěstovat co největší výnosy, ale hlavně produkce po všech stránkách co nejkvalitnějších potravin, udržení dlouhodobé úrodnosti půdy a šetrného hospodaření s ohledem na životní prostředí. Okolí nezanášejí škodlivinami neboť užívají pouze biologicky odbouratelné sloučeniny, např. přirozená hnojiva a další přípravky, které jsou povoleny pro ekologické zemědělství. Jelikož jsou však výnosy ekologického hospodaření nižší a je pracnější, jsou ceny biopotravin o něco vyšší. Je však třeba zdůraznit, že zaplatíme za lepší kvalitu, kterou z pověření Ministerstva zemědělství ČR pravidelně kontrolují nezávislé organizace. Oproti běžným surovinám máme mnohonásobně vyšší záruku, že ekologicky pěstované potraviny neobsahují významnější množství toxických kontaminantů! Výrazně lepší je i kvalita bio živočišných výrobků. Kupříkladu výkrm prasat trvá delší dobu a proto má jejich maso vyšší nutriční hodnotu. Krmné směsi neobsahují žádné nepřirozené látky a pocházejí převážně od ekologických zemědělců. Při chovu prasat je dbáno na jejich pohodu od narození až po porážku. Obecně mají mít všechna ekologicky pěstovaná zvířata dostatečný prostor a možnost venkovního výběhu. Proto nemá být ani bio hovězí skot uvázán jen v malém prostoru chléva, ale musí mít zajištěnu i volnou pastvu. Nákupem bio mléčných výrobků, příp. bio hovězího masa tedy nezlepšíte jen svůj zdravotní stav, ale přispějete i k tomu, aby bylo více „šťastných krav“, které si mohou užít přepychu - projít se ve venkovním výběhu a vybrat si z pestré nabídky šťavnaté trávy a ostatních bylin. 

Hlavní přínosy bioproduktů 
Při pěstování rostlin se v ekologickém zemědělství dodržuje vyvážený osevní postup, zaměřený na udržení a zvyšování úrodnosti půdy, zajištění dostatku živin pro růst rostlin a minimalizaci ztrát živin. Ekologicky pěstované ovoce, zelenina a další plody proto obsahují více vitaminů, enzymů, minerálních látek a stopových prvků, než běžné komerční suroviny. Kromě toho mají být bioprodukty sezónní a co nejčerstvější. Bioprodukty tvoří pestrou paletu potravin rostlinného i živočišného původu. Proto je nelze přiřazovat jen k vegetariánství ani dalším striktním dietám. Je běžné, že spotřebitelům se nabízí i ekologické produkty, které neodpovídají obvyklým představám tzv. „racionální stravy“, např. lze sehnat bio špek, bio čokoládu či další „kalorické bomby“. Kromě toho nemají být při skladování bioproduktů užívány chemické ochranné prostředky nebo nepřirozené fyzikální postupy (jako je např. ozařování). Plodiny pocházející z ekologického zemědělství by rovněž měly být přirozeným způsobem správně zpracovány, což je též velmi důležité. Průmyslové zpracování má totiž výrazný vliv na výslednou kvalitu potravin, neboť nevhodnými zásahy lze znehodnotit i správně vypěstované zemědělské plodiny. Oblast potravinářských technologií je samozřejmě rozsáhlá a nelze ji tedy vtěsnat na několik následujících stránek. Budeme se ale snažit upozornit alespoň na největší zdroje znečištění v této průmyslové oblasti. 

Průmyslové zdroje znečištění potravin 
Při průmyslové potravinářské výrobě se k původním surovinám přidávají i mnohé další látky, které mají zlevnit či zjednodušit technologii. Hlavní podíl chemikálií, obsažených v naší stravě tvoří potravinářské přídatné látky (aditiva, neboli tzv. éčka). Takto se označují látky, které se přidávají k základním surovinám kvůli zlepšení vzhledu, chuti, prodloužení trvanlivosti atd. Jejich soupisy a oblasti užití jsou uvedeny ve Sb. zákonů č. 4/2008. Nahlédnemeli do uvedené sbírky, zjistíme, že vedle přirozených látek (jako je např. kyselina askorbová) v ní nalezneme i takové sloučeniny, které bychom v přírodě hledali marně; jejich přípravu si totiž „vymyslel“ člověk. Teprve před několika desetiletími se tyto uměle připravené látky začaly ve větším rozsahu vyrábět a následně přidávat do mnoha průmyslově zpracovaných potravin. Krátký pohled do historie objasní i to, proč informovanost o možných dopadech aditiv u nás není dostatečná. V západní Evropě se přídatné látky začly v potravinářství užívat ve větší míře již po druhé světové válce. V ČSSR se díky omezování dovozu aditiva užívala poměrně málo, od r. 1985 do r.1989 dokonce pokleslo jejich užití o 14%. Po změně režimu se však také u nás od r.1990 postupně zvyšuje počet povolených aditiv i jejich celkové množství. Zajímavé v tomto ohledu je, že od r. 1990 u nás rovněž výrazně narůstá výskyt alergií! Otázka vhodnosti potravinářských aditiv se často diskutuje a setkáváme i se zcela protichůdnými názory. Zastánci aditiv tvrdí, že jejich bezpečnost je „zaručena“ provedenými testy. Jiní badatelé ale poukazují na to, že testování na laboratorních zvířatech není přesné, neboť je nutné brát v úvahu odlišný metabolismus člověka a hlodavců (projevilo se např. u thalidomidu). Kromě toho jsou testovány pouze jednotlivé látky (v potravinách jich ale bývá více) a nezanedbatelná je i kratší doba provádění testů u zvířat, než je možný příjem u lidí. Testy na člověku byly u aditiv zpočátku řídké. Až později začali někteří lékaři poukazovat na jejich nepříznivý dopad. Teprve v osmdesátých letech minulého století dokázal prof. J. Egger, že některá aditiva působí jako alergeny. Tyto informace byly na západě tehdy zveřejněny ve více publikacích a lidé se tedy mohli dovědět o případných rizicích. U nás bylo v tomto ohledu ještě dlouho po r. 1990 značné informační „vakuum“. První knihy v češtině, které objasňovaly možné nepříznivé dopady určitých aditiv, se na našem trhu začaly objevovat až po r. 2000. V současnosti již ale můžeme i v našich vědeckých publikacích nalézt, že mnohé přídatné látky patří mezi rizikové složky stravy a některé se dokonce zařazují mezi toxické kontaminanty! V tomto ohledu se situace stále vyvíjí a EU již dokonce vydalo oficiální prohlášení, v němž je uvedeno, že bude nutno provést nové testy a přehodnotit vhodnost užití aditiv. Evropský parlament rovněž v r. 2008 schválil nové zákonodárství týkající se aditiv, přičemž mimo jiné odsouhlasil, že při užití azobarviv (tj. E102, 104, 110, 122, 124 a 129) bude na obalu nutno uvádět upozornění: „mohou nepříznivě ovlivňovat činnost a pozornost dětí“. Tím jen potvrdil známou skutečnost, že mnohá umělá barviva vyvolávají u dětí tzv. hyperaktivitu. 

Proč sledovat aditiva 
Lékařské listy (č.16/2002) uvádějí, že průměrně Američan zkonzumuje ročně 4-5 kg potravinářských aditiv. Nahlédneme- li do našich právních předpisů, zjistíme, že rovněž u nás může neuvědomělý konzument přijmout se svou stravou obdobná množství. Narozdíl od kontaminantů životního prostředí, o jejichž obsahu se většinou nedovíme, však máme možnost zjistit, jaké látky byly přidány při výrobě. Aditiva mají totiž být dle zákona uvedeny na obalu ve „Složení“, a to buď jako chemické sloučeniny, nebo jako E s čísly. O které přídatné látky se jedná a jaké je jejich působení, lze nalézt v odborných publikacích. Mezi jednotlivými přídatnými látkami je velký rozdíl nejen v jejich chemické struktuře, ale i z hlediska jejich zdravotního dopadu. Všechny látky, které vstřebáme v trávicím traktu, způsobují změny krevního složení. Je známo, že každá chemikálie, která přejde do krve, má určitý dopad na fungování organismu. To jistě nepřekvapí farmaceuty, kteří mají i ve svých zákonných předpisech uvedeno, že každé průmyslově vyrobené léčivo vykazuje určité vedlejší účinky. Dle přijatého množství, zdravotního stavu, věku atd. způsobují syntetická aditiva menší či větší problémy. Ty na sobě většinou pociťujeme: ať již ve formě „rozladěnosti“, nervozity, únavy, nevolnosti, pálení očí, bolesti hlavy či dalších z nepříznivých vedlejších účinků. Některé z nich nejsou vůbec zanedbatelné, což platí hlavně pro jedny z nejrizikovějších aditiv, jimiž jsou dusitany. 

Jak je to s dusitany 
Aby zde nevznikl omyl, je třeba zdůraznit, že dusitany nelze zaměňovat za dusičnany, o kterých se často hovoří kvůli jejich vyššímu výskytu v zelenině, vyplývajícího z neúměrného užívání dusíkatých hnojiv. V zelenině přítomné dusičnany ovšem samy o sobě nejsou natolik toxické; mohou se ale za určitých podmínek zredukovat na dusitany. V těchto případech se hovoří o zdraví ohrožujících kontaminantech, které se do potravinového řetězce dostávají nechtěně. Pokud kontrolní orgány prokázaly nadlimitní hladiny dusičnanů v zelenině, způsobilo to velký poprask, který rádi zveličují odpůrci zdravé výživy. Přehlížejí přitom skutečnost, že u zeleniny jsou rizika nižší, neboť v ní přítomný vitamin C, vláknina atd. zabraňují mnohým nepříznivým reakcím. Samozřejmě, že cílem zemědělských producentů by měla být minimalizace užívání dusičnanů i dalších chemických látek. Obavy z kontaminantů v potravinách jsou stále větší a proto se jim věnuje nemalá pozornost. Proto je velmi překvapivé, že zcela stejné chemické sloučeniny (jako jsou např. toxické dusitany) se užívají i jako potravinářská aditiva. Liší se přitom pouze v jednom ohledu: je jim přiděleno E s číslem! Kupříkladu E249 či E250 označuje dusitan sodný či draselný a jde o konzervační prostředky. Připomeňme si základní reakční mechanismy, které následují po příjmu dusitanů. V prvé fázi se dusitan redukuje na oxid dusnatý. Pokud k tomu dochází v naší krvi, tak ve druhé fázi může zreagovat s hemoglobinem, přičemž se zoxidují centrální atomy železa a vzniká methemoglobin. Dusitany tedy po jejich přechodu do krve zablokují určitý podíl hemoglobinu, který poté není schopen přenášet kyslík. Ani další možné reakce dusitanů nejsou zanedbatelné: vznikají z nich dokonce karcinogenní nitrosaminy, které mohou vyvolat především rakovinu žaludku a střev, jejichž výskyt je u nás značný. Povolené přídavky dusitanů do uzenin přitom nejsou zanedbatelné: 150 mg/kg konečného výrobku. Nakolik vysoká jsou tato množství si uvědomíme, porovnáme-li je s nejvyššími limity pro dusitany v pitné vodě: na výstupu z úpravny vody je to 0,1 mg/l; v balených vodách je limit pro přírodní minerální vody též 0,1 mg/l, pro kojenecké a pramenité vody 0,02 mg/l. Jednoduchým výpočtem lze zjistit, že limit pro litr pitné vody lze překročit konzumací 1g běžné uzeniny; u kojenecké vody k tomu může stačit již 0,2g párku, salámu, šunky či dalších z přiotrávených lahůdek! Takže běžné uzeniny by se měly buď odvažovat na analytických vahách nebo je jednodušší - zcela je vynechat z jídelníčku. 

Jsou bioprodukty lepší? 
Problematice aditiv a dusitanům jsme se věnovali záměrně, neboť mají úzký vztah i k bioproduktům. Již jsme si uváděli, že aby byl výraz BIO oprávněný, měly by být vyráběny v souladu s přírodou. Z toho vyplývá, že by neměly obsahovat umělé konzervanty ani další riziková aditiva. Zde je třeba přiznat, že ve zpracovaných biopotravinách se užívají i běžná aditiva. Dřívější ještě přísnější předpisy, které vymezovaly možnosti zpracování bioproduktů, jednoznačně ustanovovaly, že se do nich smí přidávat pouze přirozené látky, které u normálních konzumentů nevykazují žádné zjevné vedlejší účinky. Nejnovější předpisy jsou však v tomto směru benevolentnější a byla v nich povolena i některá škodlivá aditiva, mimo jiné též dusitany! Ty s jistotou nepochází z přírody, neboť v potravinářství užívané dusitany se vyrábí v běžném chemickém provozu (vznikají jako vedlejší produkt výroby kyseliny dusičné spalováním zplyněného amoniaku). Tím se jen potvrzuje na počátku uvedené tvrzení, že výraz „BIO“ lze nalézt i na produktech, které mají dost daleko k pravému významu tohoto slova. Nejhůře jsou na tom právě biouzeniny, v jejichž složení můžeme nalézt i dusitany! Upozorňujeme na to hlavně kvůli tomu, že některé maminky, které si uvědomují škodlivost dusitanů, kupují svým dětem biouzeniny. Jelikož je ale do biouzenin povolen přídavek dusitanu 80 mg/kg konečného výrobku, nejsou tudíž v žádném případě vhodné pro malé děti! Naleznete-li tedy ve složení uvedeno E 249 či 250, raději tento produkt nekupujte! Ani u zpracovaných bioproduktů tedy nezbývá nic jiného, než nahlédnout do složení na obalu a zjistit, jaké jsou tam uvedeny přídatné či další látky. Aby opět někdo nenamítl, že tedy nemá cenu kupovat bioproduky, dodejme, že naprostá většina z nich by měla být kvalitnější, což platí hlavě pro nezpracované původní zemědělské plodiny. V těch by žádná aditiva být neměla, neboť k nezpracovaným surovinám se přidávat nesmějí. Rovněž zpracované bioprodukty jsou na tom lépe než konvenční potraviny, do nichž se v současnosti smí přidávat více než 310 aditiv. U bioproduktů je povoleno pouze 47 aditiv, což je téměř sedmkrát méně. Vyřadíme-li tedy uzeniny, které nejsou nepostradatelné ani většinou organismu neprospívají, lze ostatní bioprodukty plně doporučit. Z lepší kvality bioproduktů, a to jak po stránce chuťové, tak nutriční, vyplývá jejich celkově příznivější působení na naše zdraví. Využívejme proto mnoha tisíciletími ověřené ekologické hospodaření, které je založeno na poznání přírodních zákonů! Rozhodneme-li se žít lépe, je jasné, že se budeme muset postavit proti obecným zvyklostem a s ohledem na své zdraví provést nemalé změny. Případně si dokázat odříci i některé zbytečné pochutiny, které zjevně poškozují naše zdraví. Hippokrates však říkal: „Nejsi-li ochoten změnit svůj život, není ti pomoci.“ 

Ing. Vít Syrový 


Zdroje: Ing. Vít Syrový: Tajemství výrobců potravin, aneb Příručka zákazníka jemuž není lhostejné, co vše přijímá společně se svou stravou, vl.nakl., Praha 2008 MUDr. Daniela Pelclová et al.: Nejčastější otravy a jejich terapie, nakl. Galén, Praha 2000 Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 4/2008 Sb., kterou se stanoví druhy a podmínky použití přídatných a pomocných látek Nařízení komise EU č. 889/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla ekologické produkce Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou vodu, ve znění vyhlášek č. 187/2005 Sb. a č. 293/2006 Sb. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 275/2004 Sb., o požadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a o způsobu jejich úpravy. http://natur.toe.cz www.biospotrebitel.cz www.biofarma.cz

YmU1YzdlY2