PHARMA NEWS - odborný časopis

Libor Bouček:

Praktikuji speciální medicínu

Je to už nějaký pátek, co hvězda Libora Boučka (37) září na českém moderátorském nebi nejvíc ze všech. Víte, jak se k této profesi dostal, jaký je jeho pracovní sen, nebo kde načerpává potřebnou energii? Dabér a řečník z rádia, televize i soukromých akcí také prozradil svůj recept na zdraví.

Libore, jako moderátor musíte být fit, protože máte akce nasmlouvané dlouho dopředu. Jak pak řešíte, když přijde nachlazení?

Mám to vyřešené díky svojí přítelkyni Gabriele, kterou jsem potkal ve finále Miss. A prokázalo se, že to byla dobrá volba, protože je z Moravy. (usměje se) Od 25. prosince 2014, kdy jsem obdržel první vánoční dar, který se pak několikrát opakoval, jsem začal praktikovat speciální medicínu.

O co jde?

Bylo to tehdy sedmnáct litrů slivovice, a od toho data si večer pravidelně dávám malého panáka. Díky tomu opravdu procházím všechny zimy úplně v pohodě. Jím ještě pár vitaminů, ale tomu moc nedávám… Proto ta slivovice. Táta Gabriely mi řekl, že to funguje a já opravdu zatím nebyl nikterak nemocný, takže to můžu potvrdit.

Jak se vůbec zrodila vaše vášeň k moderování jako profesi? Byl to plán nebo náhoda?

Vzniklo to už hrozně dávno, takových pětadvacet let nazpět…

Takže jste začal už jako kluk na základní škole!

Ano. Byl jsem tehdy v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, kde  se toho hrálo hodně, já ale nikdy neměl herecké vlohy, neumím to. A tak na mě zbyla právě rozhlasová tvorba, která mě hned hrozně chytla a od roku 1994 snad nebyl týden, kdy bych nemoderoval v rádiu, takže to vlastně dělám od dětství.

Nějak si neumím představit, jak jste ve čtrnácti letech fungoval v rádiu?

Ten Dismanův soubor patří pod Český rozhlas a každou středu odpoledne jsme měli hodinový magazín, kde jsme jako parta vytvářeli autorské materiály. Točili jsme reportáže, vodili si hosty… Bavilo mě to a byl to příjemný přivýdělek ke škole. Ve čtvrťáku na gymplu jsem pak dělal první televizní projekt, což bylo vysílání pro děti v neděli ráno, ale pořád jsem moderování vnímal jen jako brigádu. Do mojí hlavní pracovní činnosti se to přehouplo až v roce 2005, ale když vezmu i úplné začátky, tak moderuji vlastně už čtvrt století!

Když to otočím, napadlo vás někdy během té doby, že se budete živit něčím jiným?

Někdy je práce méně a pak si říkáte, jestli není čas dělat něco jiného… Jenže já se kolem médií točím pořád. Studoval jsem produkci a píšu scénáře, takže práci dělím mezi to, co je vidět a to, co píšu. Stojím na více nohách než jen na moderování. Navíc se na pódiu pořád něco dozvídám. Něco musím nastudovat, pak uvedu člověka a jak on mluví, já se stále učím nové a nové věci a cvičím mozek.

Takže to berete jako zábavu, koníček…

… a vzdělávání se, za které jsem ještě placený. Dream Job! Totální.

Co dalšího byste nazval svým koníčkem?

Splňují to ještě cestování a psaní. Ale říkám si, že bych měl víc myslet na sebe. Hýbat se, sportovat…

Tak jak si ve svém plném programu najdete čas na cestování?

Vždycky si najdu nějaké skuliny. Jednou za rok zmizím na měsíc a pak ještě něco kratšího na týden, na dva. Během dovolené pak většinou víc sportuji a zase si čtu nějaké jiné věci. Ale nejsou to žádné luxusní destinace s pětihvězdičkovým hotelem. Kritéria jsou jasná – moře a bezpečí.

Čili jaká je vaše oblíbená destinace?

Když jsem si to procházel, vyšel mi nádherný region jižního Pacifiku, kde jsou ostrovy, které ještě nezanesly luxusní hotely. Takže se nebavíme o destinacích jako Bora Bora, Tahiti, ale jsou to neprobádané ostrovy, třeba kouzelné Vanuatu, Samoa, Fidži. Vypnu, poslouchám tamní lidi, kteří mají úplně jiný přístup k životu a definici radosti. Je to občerstvující zkušenost, se kterou se pak člověk vrátí. Opět tak získám lehkost a nadhled.

A co to psaní, máte na mysli scénáře?

Nene, píšu knihu a pak mám v hlavě jeden seriál. Třeba se to povede, třeba ne, ale je to zkrátka věc, která mě baví. Ale zjistil jsem, že píšu hrozně pomalu. Když tvořím scénář pro nějaký společenský večer, v pohodě to zvládnu za den, ale jakmile mám napsat něco autorského, je to opravdu velmi dlouhé… Takže to je koníček, který mě štve. (směje se) Protože ho neovládám jako ty ostatní věci.

Když to shrneme – vaše povolání jsou moderátor, scénárista, spisovatel a také dabér… Lze mezi tím volit, nebo se tyto profese tak doplňují, že je to ideální kombinace?

Pozor. Ono nejde moderovat tak, že by se člověk ráno vzbudil a šel do práce. Prostě nejdřív někdo musí zavolat… A tím, že mi zatím nikdo nezavolal, abych napsal něco jiného než scénář, dávám prioritu tomu, co mě živí. Proto u mě převažuje moderování a hlavně si píšu vše, co pak uvádím. Takhle jsem spokojený.

Považujete se v Česku nyní za moderátorskou jedničku?

Asi jak pro koho. Pro tenisové fanoušky budu jednička, protože tenis moderuji pravidelně. Ale třeba pro publikum, co má rádo společenský tanec, jsem nula. Protože tam je Marek Eben a další. Ale já nejsem ten, kdo by měl označovat jedničku a dvojku. Ani nemám v hlavě žádný žebříček a usínal bych s tím, že musím stoupat výš. Ale řečeno tenisovou terminologií snad hraji pořád Masters. (usměje se)

To hraje jen nejlepších osm tenistů světa! Je to možná těžko měřitelné, ale to jste jistě výš, ne?!

Dobře vezmu z pohledu velkých akcí, co jsem dělal za poslední rok. České lvy moderovala Adéla Banášová, spolu jsme to psali, Zlatého Slavíka uváděl Ondra Sokol, pak je tu Marek Eben a Tereza Kostková. Když to vezmu podle televizní branže, tak v TOP5 asi budu.

Dám vám ještě jedno jméno – Leoš Mareš?

Ten delší dobu v televizi moc nebyl a vrátil se díky SuperStar. Určitě, to je další jméno, které do TOP patří. Když se na to podíváte, tak se vší úctou ke kolegům, režiséři pro přímé přenosy, tedy pro ten nejnáročnější proces, nemají moc moderátorů, na které mohou ukázat. S Leošem se také po letech zase střídáme v rádiu Evropa 2, a to mě baví. On je bystrý, rychlý a velmi silný v nových sociálních médiích. Za to já ho ctím a klobou dolů před tím, co dokázal…

Ale vy také máte Instagram a Facebook…

Ano, ale moc na to nejsem. Měl bych to možná změnit, jenže rád dělím práci a soukromý život. Chci, abych byl souzený právě za to, co odvedu. Na práci se dovedu maximálně soustředit a pak se už nějak neumím soustředit na ten zbytek. Prostě nechci obchodovat svoje soukromí. Není mi to vlastní, čímž neříkám, že to má být tak, nebo tak, ale já to neumím.

Občas přeci jen něco poodhalíte – v jednom z rozhovorů jste prohlásil, že vyděláváte jako vynikající fotbalista ve Spartě…

Ano, to jsem říkal Petrovi Šimůnkovi ve Forbesu, který mě prosil, abych své příjmy charakterizoval. Tak jsem prohlásil, že vydělávám asi jako Lafata.

Pokud tedy máte příjmy, které jsou neoddiskutovatelně nadstandardní, jak se vám díky tomu změnil život?

Dává to člověku svobodu, že se nemusí strachovat o to, zda vyjde do dalšího měsíce. Dává mi to možnost suverenity v oblasti bydlení, což znamená, že jsem si mohl pořídit byt a dopřeji si spoustu radostí, u mě konkrétně to cestování. Můžu si dovolit, co chci a nemám starost, takhle bych to popsal. Ale nedokážu zabezpečit pokolení a ani to není můj cíl. Já měl od rodičů výraznou podporu, ale ne nijakou gigantickou. Myslím, že je dobré si život projít a suverenitu si vybojovat sám. Takže až přijdou děti, budu chtít, aby si suverenitu také vybojovaly po svém. Nic jim nedám. (směje se)

Je ona finanční svoboda něčím vykoupená?

Ne! Je to jenom pozitivní a říkám si, že jsem šťastný, že se to takhle stalo a jsem za to vděčný osudu a sobě.