PHARMA NEWS - odborný časopis

LŮŽKOVÝ HOSPIC
kde příběhy (ne)končí

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Když jsem na začátku tohoto „paliativního seriálu“ slíbila, že to vezmu jak říkajíc „z gruntu“, asi jsem sama netušila, jak zvláštní putování to bude. V jednom z minulých čísel jsem zmiňovala, jak těžké je představit si fungování domácího a lůžkového hospice, jak málokdo ví, jak tento systém funguje a jak je tato péče opředena horou předsudků.

Proto jsem se rozhodla, že já sama se nenechám ovlivnit názory jiných, nenechám si vsugerovat myšlenky autorů knih, či článků o této tématice. To jediné, čím se nechám ovlivnit, je pravda samotná. A tak vzniklo putování do Citadely…

…andělská křídla, která chrání jednoho každého…

Víte co je to Citadela? Kromě toho, že je to překrásná kniha od Antoine de Saint-Exupéryho (stojí za to přečíst), význam slova pochází z italštiny, znamená malé město, pevnost ve městě, chránící lid při útoku. Jak příhodné jméno pro lůžkový hospic ve Valašském Meziříčí. A nic nesplete člověka hned na začátek jak takové trable s parkováním. Vyrazili jste někdy jen s navigací někam, kde jste nikdy nebyli? Když uvidíte ceduli, řeknete si, už jsme tu… A tak, když jsem uviděla ceduli Diakonie ČCE, řekla jsem si, že jsem u cíle. Zaparkovala, našla hlavní vchod a…

…a vstoupila. Špatně, samozřejmě. Protože vedle sebe stojí tři budovy – první je Domov se zvláštním režimem (Diakonie ČCE), poté Domov pro seniory (Sociální služby Vsetín) a až třetí je budova hospice (Diakonie ČCE). Na jednom místě je tak komplexní péče pro seniory, pacienty s mentálním postižením a pacienty paliativní.

První, co mne na budově Citadely zaujalo, byla příjezdová cesta. Nejsem architekt, tak se jen pokusím přiblížit. Znáte ty historické příjezdové cesty k zámkům? Citadelu odděluje od silnice půlkruh, který před budovou vytváří pohodlný přístup pro přijíždějící auta, aniž by to blokovalo silnici a přijíždějící byli kvůli tomu nechtěně ve stresu. V půlkruhu trávníku stojí základní kámen.

 

Když jsem vstoupila do haly, připadala jsem si jak ve velmi příjemném rekreačním středisku. Prostorná hala, galerie na patře, bílé zdi, dřevěné prvky, spousta přívětivých obrázků. Budova na mne velmi zapůsobila, a tak mne zajímalo, jaká je její historie. Mnoho hospiců, nemocnic, LDNek, i škol a domovů důchodců působí v historických budovách, které se pouze postupem let modernizují, vylepšují, upravují.

Citadela měla ovšem mnohem lepší start. Vznikala spolu se svou budovou, tak říkajíc na zelené louce. Architekt ji vytvořil tak, že její lůžková část má půlkruhový půdorys a symbolizuje otevřenou náruč anděla, otočenou do zahrady. Chodby jsou široké, prostorné a vůbec všechny prostory jsou vzdušné a světlé. Dozvěděla jsem se, jak je důležité, aby bylo všude dostatek manipulačního prostoru, aby se všichni klienti dostali všude, nezávisle na pohybovém handicapu. Nejen na vozíku, ale i na lůžku, na verandu, do zahrady, do kaple na bohoslužbu.

Spoluzakladatelka hospice realizaci stavby kdysi popsala slovy:

„I zedníkům na stavbě jsme vysvětlovali, že to bude místo, kde budou lidé umírat a loučit se se svými blízkými, aby si na tom dali záležet.“

Hospic není samotka

Hospic není samotkou pro pacienty, i když všechny pokoje jsou jednolůžkové. Není to jednosměrný lístek k samotě a opuštění. Každý pokoj má kromě speciální polohovatelné zdravotní postele také přistýlku (no já bych to nazvala asi trochu jinak, protože pod přistýlkou si mnozí stále ještě představí rozkládací lůžko), takže raději použiji slovo, válenda, nebo „obyčejná hotelová“ postel.

A proč postel navíc? Zcela pravidelně tráví s nemocným hodně času někdo z rodiny. Pacient tak má plnou péči po té zdravotní a psychologické stránce, na druhou stranu může mít při sobě někoho blízkého a to ve dne v noci.

Dále sociální zařízení (bezbariérové), klimatizace, televize. Francouzským oknem se lze i s postelí dostat nejen na soukromou verandičku před pokojem, ale přímo do zahrady.

Východy z pokojů tvoří půlkruh směrem k zahradě – náruč anděla, která všechny chrání…

Každý má tedy možnost být sice sám, ale přesto zůstat v kontaktu s okolím, ať již aktivně nebo pasivně, dle toho jak to kterému pacientu vyhovuje.

Pacienti si nepřijíždějí lehnout do postele a umřít

Jak začít. Hospic je sice místo pro nevyléčitelně nemocné, ale,… Lidé tam nechodí primárně umírat. Přicházejí co nejlépe strávit svůj poslední čas v tom nevyšším komfortu, který jim může být nabídnut. Být pod dohledem týmu, který je specializován na paliativní péči, týmu, který se stará o všechny jeho potřeby, který mu rozumí v této situaci.

Pacientům se věnuje lékař, sestřičky, ošetřovatelky. Ale také duchovní a aktivizační pracovnice. To slovo se mi úplně nelíbí, za nás by se tomu asi říkalo spíš referentka pro volný čas. Lidé v hospicu tvoří rukodělné výrobky jako například keramiku, pečou perníčky, sází kytičky, realizuje se canisterapie. Také jsou pořádány koncerty v zahradě (díky dispozici stavby přístupné všem), vycházky do zahrady, společenské akce. K zaměstnancům se s jistou pravidelností přidávají také dobrovolníci, kteří si s pacienty povídají, jezdí s nimi na procházky.

Doba pobytu je různá v závislosti na stavu pacienta.

„Někdy pacient přichází příliš pozdě a je velmi málo času nastavit individuální paliaci.“

…ale, mnohdy dochází díky komplexní péči ke zlepšení, kdy pacienti přecházejí z hospicových lůžek na takzvaná sociálně zdravotní lůžka. Sice se pak mnohdy vrací zpět do hospicové péče, ale děvčata z hospice vzpomínají s láskou například na paní, která přišla do hospicu na pokraji svých sil a po nějaké době se její fyzický i psychický stav zlepšil natolik, že se mohla vrátit domů. Z jejího hospicového pobytu na „pár týdnů“ se tak stal pobyt doma na pár let.

To nejdůležitější není zdravotní dohled

Důvěra, pochopení a maximální obětavost a empatie až na PRVNÍM místě. Pacienti v hospicu potřebují vědět, že v tom nelehkém stavu nejsou sami, že nebojují jako jednotlivci, ale spolu s Citadelou jako tým. Každý pacient potřebuje něco jiného a cokoliv, co pomůže ke zlepšení osobní pohody, je bod k lepšímu zdravotnímu stavu.

Od paní vedoucí jsem si nechala vysvětlit, jak je to s prací v hospicu. Člověk, který chce takovou práci dělat, musí vědět, že na to má. Toto není práce „domů s čistou hlavou“. Je to více poslání, než práce.

Pokud mohu popsat svoje vlastní pocity, pak to, co jsem vnímala po celou dobu své návštěvy v Citadele, byla přátelskost každého, kdo kolem mne jen prošel. Spousta pozitivní energie. To mě jen utvrdilo v tom, že lidé tam dělají svou práci s láskou.

Další důležitá věc, která mi byla zdůrazněna, je to, že paliace je starost o celé rodinné společenství, nejen o pacienta samotného. Lidé z Citadely jsou připraveni věnovat maximum času i rodině. Někteří lidé se potřebují jen vypovídat, někteří poplakat.

Také se rozhovor s rodinou nelze naplánovat na konkrétní čas. Nemůžete jim říci, mám na Vás jen deset minut. Když už se podaří, aby byli lidé ochotni komunikovat, dostanou času, kolik potřebují.

„Nikdy neříkáme blízkému „neplačte“, protože to není dobře. Naopak, je potřeba, aby lidé svůj smutek pustili ven.“

Blízký příbuzný, který v sobě udusil svůj smutek, může mít v budoucnu spoustu potíží. V jednom z minulých čísel jsem se zmiňovala o problému chronického truchlení. V hospicu proto funguje také poradkyně pro pozůstalé. Je důležité, když ztratíte někoho blízkého, mít možnost nechat si v takové situaci poradit či pomoci. I toto je paliativní péče.

Na závěr

Citadela je místo, kde si váží každého člověka, který k nim přijíždí. Radují se s ním ze všech pokroků a jsou smutní, když odchází navždy. Váží si všech lidí, kteří dělají pro své blízké něco užitečného. Na základním kameni, který stojí před vstupem do budovy na onom půlkruhu, stojí:

„Jestliže řekneme, měj odvahu, řekneme zároveň, nejsi sám.“

Zvláštní poděkování patří zaměstnancům hospicu Citadela, za čas, který mi věnovali při přípravě tohoto článku. A nejen poděkování, ale také obdiv, s jakou péčí se věnují svým chráněncům.

 

Zdroje, kontakty a doporučená literatura:

http://www.diakonievm.cz/

Sláma, O., Vorlíček J.: Základní principy paliativní péče, Paliativní medicína pro praxi, Galén, 2011.

Antonová B., Kubáčková P., Marková A., Slámová R.: Praktický průvodce koncem života, Edika 2018.