PHARMA NEWS - odborný časopis

Lidé se obracejí k bylinkám v různých případech. Nejčastější okruhy onemocnění, které lidé řeší bylinkami, jsou onemocnění dýchacích cest, potíže s pohybovým aparátem, kožní potíže a v tíživých životních situacích i boj s rakovinou. Jedním z problémů jsou také potíže se spánkem, stres a nervozita. Tyto potíže řešil ve svém životě skoro každý. I samotný fakt, že léky jsou k dispozici pouze na vážné formy a pouze na recept, dostává člověka do situace, že hledá řešení v alternativní medicíně.

Pokud má člověk vážné deprese a potíže se spánkem, dostane antidepresiva a hypnotika. Když má člověk jen „splín na duši“ tak klasická medicína také nabízí jisté i když omezené možnosti, ale obecně mezi lidmi nejsou dost známé. A tak první cesta v takových případech vede k bylinkám.

Bylinkou první volby je u nás meduňka. Její všeobecná známost mezi lidmi je možná způsobena tím, že rostlina se používá už více jak 2000 let. Zmínky o ní nechybí v dílech známých osobností, jako byli Plinius, Dioskorides, Hildegarda z Bingenu, Paracelsus a Avicena. Nicolas Culpeper byl natolik zaujat touto rostlinou, že o ní prohlásil:

„…meduňka rozradostní mysl i srdce a odplaví všechny tíživé a melancholické myšlenky…“

Meduňka lékařská (Mellisa officinalis) je zástupcem čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Je to vytrvalá rostlina, kde kořeny přetrvávají v zemi, a nadzemní část rostliny na podzim odumírá. Vzpřímený stonek dorůstá až devadesáti centimetrů. Meduňka kvete přibližně od května do srpna bílými nebo nažloutlými drobnými květy.

Z rostliny se využívá nať, která se sbírá ještě před květem. Literatura uvádí, že pokud se meduňka nechá vykvést, mění to její chuť i vůni. Rostlina se doporučuje ustřihnout asi šest centimetrů nad zemí a nať se musí sušit rychle, protože hrozí riziko černání listů. Jelikož je meduňka řazena mezi siličné rostliny, není vhodné ji sušit na přímém slunci a po usušení se doporučuje skladovat bylinu v uzavřených nádobách.

Latinské označení mellisa pochází z řečtiny a znamená včela. Rostlina je totiž již více jak 2000 let oblíbenou potravou právě pro včely. Meduňka byla známa pod mnoha dalšími názvy, staří Římané jí říkali apiastrum, staří Řekové kalaminta, dále to jsou takové názvy jako doubravnice, doušník, materník, planá máta, včelanka, ženské koření lemovka nebo marhule. A názvů, které meduňka za ta desetiletí získala, je mnohem více.

Meduňka obsahuje 0,1% silice (hlavní obsahové látky geraniol a citral, citronelal, geraniol), která má podobné vlastnosti jako silice mátová nebo bergamotová. Silice je nositelem typické citronové vůně rostliny. Dále meduňka obsahuje deriváty kyseliny skořicové (kyselina rozmarýnová, kávová, chlorogenová), germacren-D a beta-karyofylen.

ESCOP doporučuje bylinu nebo její preparáty při pocitech napětí, nervozity, zmatenosti. V lidovém léčitelství se doporučuje také při hysterii nebo naopak melancholii. Přestože nejčastěji doporučované využití meduňky je na zklidnění organizmu, její působení zahrnuje mnohem širší spektrum účinků.

Zklidňující efekt ovšem není jediným, pro které se meduňka používá. Bolesti hlavy, migrenózní stavy, zevně revmatické bolesti. Studie ukázaly, že obsahové látky mají antivirový efekt a působí například při oparech. Aby bylo dosaženo maximálního efektu, doporučuje se použít hned v počáteční fázi. Dále byl prokázán také účinek na zažívací potíže a jako karminativum. Meduňka podporuje sekreci žluče, snižuje nadýmání.

Pro sedativní efekt se meduňka kombinuje i s dalšími rostlinami, například s kozlíkem lékařským či s chmelem. Mimo čaje ať už monokompozitní či směsi, lze meduňku užívat i ve formě tablet či kapslí.

Z hlediska nežádoucích účinků je meduňka považována za bezpečnou. Výraznější opatrnost platí pouze pro těhotné a kojící matky a dále u pacientů s onemocněním štítné žlázy.

Meduňka je součástí čajového sortimentu každé lékárny a měla by být součástí každé domácí lékárničky. Protože pokud budeme o svůj psychický stav pečovat tak jak o ten fyzický, měli bychom raději zahnat „psychickou rýmu“ dřív než z ní bude angína nebo chřipka.

„Medicus curat, natura sanat“

Lékař léčí, příroda uzdravuje

Zdroje:

Korbelář J., Endris Z., Krejča J.: Naše rostliny v lékařství, Avicenum Praha 1973.

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.