PHARMA NEWS - odborný časopis

Olga Menzelová: Jirka věděl, že ho tvorba přežije

Olga Menzelová dál šíří slávu svého zesnulého manžela Jiřího. Přesto, že ji tíží současná válečná situace v Evropě, stojí za vznikem Festivalu Jiřího Menzela, který v dubnu připomene dílo legendárního českého tvůrce. Ve velmi upřímném rozhovoru vzpomíná na muže i komentuje současné dění.

Olgo, jak se máte?

Přiznám se, že to teď není úplně pozitivní…

Budeme se asi chvíli bavit o válce, že?

Ano, situace na Ukrajině mě sebrala víc, než bych si myslela. Dědeček byl z Podkarpatské Rusi, mám k tomu národu vztah. A samozřejmě ten konflikt je velmi blízko a nikdo myslím nečekal, že Putin rozpoutá opravdovou válku. Vnímám to obzvlášť jako máma tří dětí dost emotivně. My se máme dobře, můžeme jet třeba s dětmi na kolo a nic nám nehrozí, ale když vidím záběry, jak maminka s dětmi utíkala a vojáci je postříleli… Na fotkách už jsou jen zakrytá těla a vedle nich kufry, dělá se mi z toho zle! Vytratila se mi radost ze života, nejde mi se od toho oprostit.

Je jasné, že válku nelze ignorovat, ale není lepší k sobě nepouštět všechny ty hrozné zprávy?

Jenže ono se mě to nemůže nedotýkat. Deset let je součástí naší rodiny Ludmila. Pomáhá nám doma a jezdila s námi s Jirkou po světě, hlídala děti, když jsme měli pracovní povinnosti. Je Ukrajinka, má rodinu kousek od Charkova a nestihla ji odvézt… Vnímám to tak, že válku máme prakticky v rodině, nejde to ignorovat. Ale chci k tomu ještě říct, že si moc vážím české povahy. Vždy, když se děje něco zásadního, kde mohou Češi pomoct, jsme neuvěřitelně velkorysý národ. Jirka mi říkával, že během čtyřicetileté okupace nás v kultuře spojoval ten nepřítel.

Ano, dřív to byli komunisté. V posledních měsících národ zase čelil covidu, teď je blízko válka. I naše společnost je tak podrobena zkouškám…

Covid přesně ukázal charakter lidí. Najednou nám ten vir vzal svobodu, cestování, vše, co se nám líbilo. A člověka nepoznáte, když je v pohodě, ale teprve v momentě, kdy je problém. A to nyní ukazuje i válka. Je jasné, že jsme všichni zchudli covidem, nebo alespoň mnozí z nás. Respektive chudí se stávají ještě chudšími a někteří na covidu zase vydělali… Nůžky se ve společnosti opět rozevřely. Ale možná je to nějaká cesta k obrodě, povede to k přehodnocení životních hodnot a k uskromnění.

Zvládnout situaci je jistě výzva i z toho pohledu, že jste matkou tří dětí.

Stran válečného konfliktu se o všem doma bavíme. Pod vlivem událostí jsem se okamžitě rozhodla, že uvolním svůj byt rodině z Ukrajiny. Probírali jsme to i s dcerami. Chtěla jsem, aby se k tomu vyjádřily a pochopily to hned. Asi i vzhledem k situaci s Jirkou, o kterého jsme se tři roky staraly doma, si vypěstovaly velké sociální cítění. Dokonce začaly pro ukrajinské rodiny vyrábět hračky. A také se doma bavíme o ošklivém chování k Rusům, kteří zde už dlouho žijí.

Vím, že jste v těžkém období nemoci vašeho manžela dělala každý den tři věci jen pro sebe…

…to mi tehdy poradil psychiatr Radkin Honzák. Byla jsem z Jirkova stavu zoufalá a potřebovala jsem mluvit o tom, jak funguje jeho mozek a chtěla jsem vědět, co pro něj ještě můžu udělat. Tak jsem to na něj vybafla a on se mě zeptal, co dělám sama pro sebe. Je velká pravda, že ať už se o někoho staráte, nebo nastane-li náročná situace, je potřeba, aby se člověk nenechal zcela paralyzovat a rozhodně nezapomínal na sebe.

Držíte se toho i nyní?

Myslím, že se mi to docela daří. Přeci jen životní zkušenosti vás vycepují a tříletá domácí starost o Jirku mě naučila, že aby člověk mohl fungovat pro druhé, musí být sám zdráv a co nejvíce v pohodě. I teď v době válečného konfliktu se snažím nezapomínat na sebe.

Jak konkrétně?

Jsou to drobnosti. Stačí, že si zacvičím, na chvíli si lehnu, nebo si umyji vlasy… Stačí jakákoliv drobnost, ale musí se týkat jen vás.

Jako relax lidem může posloužit i Festival Jiřího Menzela, který na konci dubna proběhne v Divadle Bez zábradlí. Kde se zrodila ta myšlenka?

Byl to nápad Nikol a Karla Heřmánkových, kteří mi dělají velkou radost, když říkají, že to divadlo vyrostlo na Jirkových hrách. A je fakt, že herci z něj se stali našimi kamarády. Zase se mi potvrdilo, že člověk žije tak dlouho, dokud žije v myšlenkách lidí.

Na co všechno se diváci festivalu mohou těšit?

Chystají se čtyři inscenace, tři Jirkovy filmy, také nová výstava „Rozmarné cesty Jiřího Menzela“ a workshop. Pozvali jsme řadu hostů, takže návštěvníci se budou moct setkat například s Petrem Čtvrtníčkem, Magdou Vašáryovou, Janou Švandovou, Jaroslavem Satoranským, Petrem Bruknerem a mnohými dalšími… Celou akci spoluorganizuje Jirkova letitá asistentka Míla Řádová, která je zároveň kurátorkou nové výstavy věnované Jirkovi. Ale tomu všemu neříkám práce. Jirka je stále součástí mého života, všechno kolem festivalu mi dělá radost.

Budou se dražit i předměty patřící Jiřímu Menzelovi. Co jste vybrala?

Bylo to pro mne trochu bolestné, protože se nerada vzdávám čehokoliv, co souvisí s Jirkou. Ale výtěžek půjde na Nadační fond Jiřího Menzela a k tomu chci něco vysvětlit. U nás totiž není vůbec postaráno o umělce, kteří se zasloužili o náš stát a kulturu doma i v zahraničí. Třeba v Maďarsku mají doživotní rentu a domov seniorů pro umělce v těžké životní situaci. U nás si bohužel většina lidí myslí, že kdo je vidět, má nepřeberně peněz. Ale kdybych neměla úspěšnou firmu a nepoužili jsme finanční prostředky, které měl Jirka našetřené pro studium dcer, nedosáhli bychom finančně na to, aby mohl dožít doma. I proto jsem do dražby vybrala speciální věci – třeba originální brýle, které Jirka nosil jako Arnoštek v Rozmarném létě. Nebo knihu s osobním věnováním od pana Bohumila Hrabala.

Bavili jste se s panem Menzelem někdy o tom, jak jeho odkaz budete šířit dál?

Ne, o tom jsme se vůbec nebavili. Neměl ke mně žádné požadavky. Jediné, co si nepřál, byl veřejný pohřeb, ale nezakázal mi veřejné rozloučení, které proběhlo v Rudolfinu. Jirka nebyl samožer, který by se kochal vlastním dílem, ale byl si vědom toho, že jeho tvorba ho přežije.

Kdy jste si toho všimla?

Od Miloše Formana dostal nádherný dopis, že film Obsluhoval jsem anglického krále je úžasný a teprve bude doceněný. Ten nám visí doma na zdi. Nebo když jsme létali po světě, kde Jirka sedával v různých porotách, lidé ho obdivovali. Překvapilo mě, jak v Indii milují jeho filmy. Přiznával se k tomu, že je ješitný, ale zase ne tolik, aby se kochal tím, co tady udělal. Ke konci života se nejvíc radoval z holek. Děti dlouho nechtěl, ale svůj postoj přehodnotil a potom to byly právě holky, které ho držely při životě, měl chuť jim toho předat co nejvíc. Až ho mrzelo, že se nedožije jejich puberty. Ale říkala jsem mu, že nemá smysl se trápit něčím, co už nemůže změnit. Místo sebedestrukce je potřeba se koukat dopředu a poučit se z těch věcí, které jsme mohli udělat lépe nebo jinak.

 

Nejoblíbenější? Postřižiny

Není třeba zmiňovat, že Jiří Menzel je legendou mezi českými tvůrci. Jeho díla jsou nesmrtelná nejen v Česku. Jaké své dílo by označil za nejoblíbenější sám držitel Oscara? „Jirka k tomu přistupoval tak, že práce je už hotová a víc se k tomu nevracel. Třeba na své filmy se zpětně vůbec nedíval, protože věděl, že by tam nějakou chybu zase našel,“ vzpomíná Olga Menzelová na manžela, který zesnul před dvěma lety v září. „Pro Jirku byli nejdůležitější lidé, největší radost měl, když byl plný sál v divadle, nebo v kině. Rád dělal komedie, těšilo ho, když lidé chodili rozesmátí z divadla, když odcházeli s lepší náladou, než tam přišli.“ A nejoblíbenější dílo z pohledu Olgy? „Obecně miluji tu jeho lehkost, ale pokud mám vypíchnout jedno, řeknu Postřižiny. Ten film je plný barev. Je o manželské lásce, která skutečně existuje.“