PHARMA NEWS - odborný časopis

Proč je smrt větší tabu než sex?

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Celý obraz paliativní péče by nebyl úplný, kdybychom se nezastavili u toho, co je středem paliativní péče. Když jsem se konečně dostala k tomuto bodu a vytvořila název pro článek, (většinou finální název přichází až po napsání textu), sama jsem se trošku lekla, do čeho se to vlastně pouštím. Mnoho mých blízkých reagovalo slovy „to máš ale odvahu pustit se do něčeho takového“. Ti více zasvěcení to komentovali slovy „je důležité o paliativní péči stále mluvit“. A tak jsem si konečně sesumírovala, co Vám vlastně chci sdělit a pustila se do práce. I když si pořád připadám jako když bojuji s větrnými mlýny, protože mám pocit, že míra znalostí i přes jistou míru medializace, není dostatečná.

Co je to vlastně smrt?

Hned na začátku jsem se odpoutala od otázky v názvu článku a pokládám Vám jinou otázku, na pohled takovou nevinnou. Ale ne, není to banální otázka, ráda bych, aby se nad tím každý alespoň na moment zastavil a zamyslel. Pokusím se vám ukázat, že odpověď na takovou zdánlivě jednoduchou otázku až tak jednoznačná úplně není. Jinak pohlíží na smrt člověk, kterého se týká, jinak pohlíží na smrt rodinný příslušník, ošetřovatelka, lékař, jinak dědictví lačné příbuzenstvo.

Smrt je sice přirozenou součástí života každého živého tvora, je to součást koloběhu života, ale my lidé se ji často snažíme záměrně ignorovat. Skoro jako by se zdálo, že když se o ní bude málo mluvit, přimějeme ji neexistovat.

Smrt je ale vlastně jedna z mála jistot každého života. Jen ke každému přichází v jiný čas, za jiných okolností. Pokaždé jiná tvář, ale pokaždé stejná konečnost. I sám velký Shakespeare ve slavném monologu definuje ten moment:

„Zemřít, spát. Spát a snad i snít? A v tom je právě háček, to, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží.“

Pro někoho zármutek, pro jiného vysvobození. Někdy se nám zdá nespravedlivá. Pro zůstavšího může být smrt únikem z područí nějakého zlého člověka, někdy je to naopak, nemocný člověk přestane bojovat o svůj život, protože se nechce nechat dál týrat (i taková smrt bohužel je).

Je to tisíc tváří a tisíc různých bolestí, které někoho provází odchodem z tohoto světa, nebo bolestí, které doléhají na ty, co zůstali. Bolest, o které se nemluví, protože smrt není téma ke konverzaci.

Vraťme se k té původní otázce

My lidé se neradi dostáváme do situací, které nám nejsou příjemné. Ať už je to konfrontace ohledně vědomostí, ohledně rodinných vztahů, financí, pracovních záležitostí, ale také sexuálního života a smrti nevyjímaje. Ne každý lidský jedinec je ovšem natolik emočně zdatný, aby všechny tyto neplánované a nepříjemné situace unesl. Různí lidé v takových situacích reagují různě. Jednou z velmi častých a také leckdy účinných reakcí je zlehčení situace nějakou vtipnou poznámkou.

Když už na nějaké nepříjemné téma dojde, často máme po ruce takovou malou odbočku, která nám pomůže se přes nepříjemný okamžik konfrontace co nejrychleji přenést. Ale co se stane, když přijde na řadu téma smrti?

„Pravidlo číslo jedna, o smrti se nikdy nežertuje.“

Do blízkosti člověka přišla smrt, situace, kterou nebude moci jednoduše řešit, proto přichází na řadu osvědčené odlehčení? Ne, o smrti se přeci nedá žertovat. Jak tedy vyřešit blížící se problém? Je potřeba se této situaci vyhnout. Buď se vyhnout člověku a vůbec se s ním nesejít, nemluvit a když mluvit, co nejkratší dobu a jen na bezpečná témata.

 

A tak se my, lidé, když přijde na řadu smrt, tváříme, jako by to bylo něco nepatřičného, něco, o čem se nesmí mluvit a co podléhá přísnému utajení. Tato pomyslná komunikační bariéra ale v konečném efektu nepomáhá nikomu. A tak se obě strany neuskutečněného rozhovoru dostávají do slepé uličky.

 

•  Protože jeden neví, co říct, aby se neztrapnil, nezamotal do hovoru, neřekl něco nevhodného, neublížil tomu druhému.

•  Druhý zase například neví, jak nebo komu si říct o pomoc, aby nebyl na obtíž, nedostal toho prvního do trapné situace, nebo do situace, kdy by nemohl něco odmítnout.

 

Na každé straně potřebují pomoci

Je to takový paradox. Na jedné straně člověk, který umírá a člověk který se o něj stará, na druhé straně někdo, kdo je součástí příbuzenstva, nebo sousedů, nebo lékař, nebo prostě jen někdo, kdo je. Nedostatek komunikace a vzájemný strach ochuzuje obě strany o možnost požádat si o pomoc. A přitom obě strany tu pomoc potřebují.

Moment umírání je okamžik, kdy je člověk nejvíce zranitelný a spolu s ním ti, kteří jsou součástí jeho života. Moment, kdy možnost umírajícího si prostě jen popovídat bez zábran a bez předsudků je k nezaplacení. Moment, kdy na chvíli může zapomenout, co se nezadržitelně blíží a jen se podělit o své obavy z blížící se ztráty blízkého člověka má neuvěřitelnou cenu.

 

A na straně druhé člověk, který by moc rád tomu druhému řekl nějaké vlídné slovo, aby zmírnil jeho těžkou situaci, ale neví, jak to udělat. Ale to není přesné. NEVÍ, JAK SPRÁVNĚ TO UDĚLAT. Z obav, aby neřekl něco nepatřičného, nebo z obav, že ten druhý nepřiměřeně zareaguje. Což se tedy také občas děje a mnohé to už předem děsí.

 

I profesionál se učí komunikovat

Už jste někdy slyšeli větu: „Je to lékař, on je na smrt přece zvyklý.“ Není větší hloupost, než myslet si, že profesionálové jsou vůči smrti snad IMUNNÍ a případně mají patent na dialogy s umírajícími a pozůstalými. Smrt je smrt a nebude lehčí jen proto, že o ní mluví lékař. Doktoři, zdravotní sestřičky, všechen lékařský i nelékařský personál, se samozřejmě reakce na takovéto situace učí. A i přesto se někdy stává, že pokud je smrti příliš, neunesou své vlastní poslání. O co těžší je to tedy pro obyčejného člověka.

 

Nedávno jsem měla zajímavý rozhovor s budoucí sestřičkou, která při praxi v LDN byla přítomna úmrtí pacienta. Tento moment mne velice zaujal, protože i mnoho dospělých, kurážných a otrlých lidí konfrontaci se zemřelým člověkem nenese moc dobře. Je tedy pro sedmnáctiletou „žábu“ setkání se smrtí jednodušší jen proto, že má ve studijním oboru napsáno „Zdravotní sestra“? Rozhodně ne.

 

I pro lékaře a odborníky ve zdravotnictví je smrt ztrátou člověka. I pro lékaře je těžké, když musí říct blízkým, že někdo milovaný odešel. I pro ně je to náročné. A v paliativní péči více než jinde, protože tam si je lékař už předem vědom toho, že pacienty brzy ztratí.

 

Proto v našem zdravotnickém systému stále ještě postrádám větší a dostatečnější psychologickou podporu odborníkům, co se o umírající starají. Lékaři, sestry, pracovníci hospiců. Není to sice úplně beznadějné, ale rozhodně je to nedostatečné a máme na čem pracovat.

 

Chránit před existencí smrti není vždy bonus

Smrt není jednoduchá pro dospělé, natož potom k vysvětlování malým dětem. Často jsem se setkala s názorem, že děti by neměly chodit na pohřby a měly by být co nejdéle chráněny konverzace na toto téma. Čím později, tím lépe. Ale co když se takové hodně malé dítě například potají protáhne do místnosti s mrtvým dědečkem, aniž by to kdokoliv zjistil? Co to zanechá za chaos? Zvláště když osobní zkušenost byla konfrontována se spoustou rychle vymyšlených informací k zakrytí té jediné reality? Jedině mu ublížíme.

 

To je jako když nic neznajícímu štěněti v bouřce preventivně říkáte, neboj, neboj, to je jen bouřka. Jediné, co se stane, že pejsek si vypěstuje hrůzu z bouřky. A s dětmi to bude hodně podobné. Čím více je izolujeme od reality, tím více pravděpodobné je, že jim to v budoucnu může uškodit.

Součástí paliativní péče je i starost o pozůstalé. Malé děti nebývají ušetřeny. Smrt rodiče, prarodiče, nebo mnohem hůře sourozence. V takové situaci je velmi důležité mít možnost požádat o pomoc, vědět kde o ni požádat a v konečném momentě tuto pomoc využít.

 

Emočně dospět

Smrt nikdy nebude jednoduchá, nikdy nebude úplně samozřejmá. Každá je jiná a každá si najde někoho, koho zraní. Nelze se jí moc účinně bránit, nelze ji prostě jako nežádoucí zrušit. Podněcuje strach, obavy, úzkostné stavy. Každý člověk se ve svém životě s touto situací srovnává jinak. Hrůza ze smrti polevuje v okamžiku, kdy člověk emočně dospěje do momentu, kdy je schopen její existenci beze zbytku přijmout. Není to ovšem jako třeba plnoletost v osmnácti. Že by například úderem třicátého roku byl člověk v naprosté pohodě. Tento moment je tak individuální, jak individuální je lidský jedinec. A určitě jsou i lidé, kteří se do takového momentu nemusí ani nikdy dostat.

 

Která smrt je nejhorší?

Ještě před pár lety bych asi řekla, že ta vlastní. Ale poučena za poslední roky zkušenostmi paliativní péče, bych řekla, že smrt malého dítěte. A také jsem se už párkrát potkala s někým, kdo přežil své dítě. To je asi to nejhorší, co se může rodičům stát. Proto se rodiče bojí o své děti, proto se děti vztekají, když jim ze stejných důvodů není něco dovoleno. Když se člověk stane rodičem, přestává se mnohdy bát své smrti, protože se bojí někde úplně jinde.

 

Ale vlastně každá smrt, která se člověka osobně dotýká, je hrozná. Jediné, co můžeme udělat, je nepřestat mluvit. Mluvit o tom, co lidé v takových situacích potřebují, co cítí, školit odborníky, kteří se této problematice věnují, vytvářet nové paliativní týmy. Aby žádný člověk ať už ten, co umírá, nebo ten, co se o něj stará, nezůstali SAMI. Protože to je asi to nejhorší. BÝT NA SMRT SÁM.

 

Na úplný závěr

Smrt nepřestane nikdy existovat, ale může přestat existovat strach o ní hovořit. Paliativní péče je smrti tak blízko, jak jen je to možné. Mnohdy o to těsněji, pokud se jedná o pacienta s onkologickým onemocněním. V takových případech může být rychlost jejího příchodu skoro ochromující. A právě proto by neměl být prostor pro pochyby, pro váhání či nějaké prodlevy. Pokud člověk promarní nějaký okamžik jen kvůli vlastnímu diskomfortu, může se stát, že činy zůstanou nerealizovány, že slova zůstanou nevyřčena…

 

 

Zdroje a užitečné odkazy:

Sláma, O., Vorlíček J.: Základní principy paliativní péče, Paliativní medicína pro praxi, Galén, 2011.

Antonová B., Kubáčková P., Marková A., Slámová R.: Praktický průvodce koncem života, Edika, 2018.

Sochor, M., Závadová I., Sláma O., et al: Paliativní péče v onkologii, Mladá fronta, 2019.

http://www.hospicdoma.cz/

https://www.cestadomu.cz/

http://www.hospicbrno.cz/

http://paliativnipece.info/

https://www.umirani.cz/

https://www.dumprojulii.com/