PHARMA NEWS - odborný časopis

Barbora Černá: Unáší mě životní události

 

Její hvězdička září na českém hereckém nebi čím dál jasněji. Barbora Černá začala psát svoji kariéru už na základní škole a po krátkém odklonu k žurnalistice je dnes atraktivní devětadvacetiletá brunetka velmi obsazovanou herečkou. Poslechněte si její příběh, o kterém sama říká, že je plný štěstí.

Jestli se nepletu, máte vystudovanou žurnalistku. Vedla jste tedy někdy rozhovor?

Ano, vedla. A několikrát… Vystudovala jsem nejdřív v Praze a potom ještě v Anglii. Během těch let jsem měla stáž v Českém rozhlase v kulturní redakci. Těch rozhovorů jsem udělala poměrně dost… (usměje se)

Výborně! Jaká by tedy byla Vaše první otázka na Vás samotnou?

Hezká otázka. (směje se) Na tohle se mě ještě nikdo neptal, to jste zvládnul na jedničku. Ale budu se muset zamyslet… (odmlčí se) Samozřejmě bych si udělala rešerše a asi bych se ptala na nějaký můstek mezi žurnalistikou a herectvím. Tohle téma by mě zajímalo, ale nevím, zda dokážu být sama vůči sobě dostatečně objektivní.

Vida, tak to jsme se shodli. Mě totiž první také napadá, jak to bylo s žurnalistikou? Její studium mělo být jako zadní vrátka pro herectví?

No… Já byla odjakživa dost zvídavý člověk. A vzhledem k tomu, že jsem odmalička hrála, měla jsem pocit, že se o světě dozvím víc skrze žurnalistiku. Navíc mě bavilo psát, vyprávět a tvořit, proto když jsem si v osmnácti letech dala na misky vah herectví a žurnalistiku, vyhrálo to druhé.

Tím jste rozjetou hereckou kariéru vlastně přerušila. Nelitovala jste nikdy?

To víte, že přišlo období, kdy jsem toho trochu litovala a říkala si, že jsem byla možná až moc impulzivní a měla zkusit spíš DAMU… Ale zase mě to rozhodnutí zavedlo mimo ČR a dnes s odstupem času vím, že to za to stálo. Pamatuji si, že jsem si tehdy, možná trochu naivně, myslela, že herectví mohu dělat i bez školy a…

…a očividně můžete, ne?

Ano, asi můžu. (směje se)

A jak jste se tedy ocitla v Anglii?

Vždycky jsem chtěla do zahraničí, ale ne formou půlročního Erasmu, chtěla jsem být jednou z nich. Ve studijní agentuře mi tehdy pomohli s přihláškou na pět britských škol, na čtyřech jsem dělala pohovor přes Skype a vyšlo to. A protože jsem studovala žurnalistiku už v ČR, vzali mě rovnou do třetího ročníku, což bylo brutálně těžké. Jednak tam už byl vytvořený kolektiv a bylo těžší zapadnout, a pak to bylo velmi náročné na angličtinu. A tak jsem se vlastně na rok zavřela na pokoj a učila se a učila. Možná jsem to až přehnala, protože jsem dokonce získala nějakou novinářskou cenu. (usměje se) Byl to nakonec jeden z nejlepších roků v mém životě. Takový komplexní balíček, kdy se člověk osamostatní, naučí se anglicky a ještě navíc dostane kvalitní vzdělání.

Zní to skvěle! Tak jak a proč jste se ocitla zpátky v herecké branži?

To byla zase náhoda a štěstí! Já mám vůbec pocit, že jsem tak hezky unášena životními událostmi… Zůstala jsem v Anglii ještě druhý rok, abych si udělala titul magistra nakladatelství. Ale v březnu 2020 přišel Covid a já posledním letadlem z Birminghamu odletěla domů. Prakticky půl roku se nikde nic nedělo, dodělala jsem školu na dálku a v tom mi přišla nabídka na casting na seriál Anatomie života. Ten konkurz jsem vyhrála, měla jsem hned obrovské štěstí na práci snů. A od té doby zase točím, v posledních pěti letech tedy převažuje hlavně herectví…

Novinařina je za Vámi, vůbec už se jí nevěnujete?

Trochu nerada o tom mluvím, protože mám pocit, že když člověk není vyhraněný do jednoho oboru, lidem okolo se to nelíbí. Při studiu žurnalistiky se mě s opovržením ptali, proč jdu na nějaký casting a dnes na castingu mám zase pocit, že radši nebudu mluvit o svém studiu… Ale jednu dobu jsem k hraní ještě psala fejetony do Světa ženy, odkud mě po chvíli vyhodili, že prý jsem psala moc sofistikovaně pro ženské čtenářky, což urazilo mě i ty čtenářky… Nemyslím si, že ženské publikum zajímají jen horoskopy a jednoduché věty. A tím zatím má novinářská cesta v Česku skončila. Když zrovna nic nenatáčím, píšu si jen tak něco pro sebe, tzv. „do šuplíku“. (usměje se)

Ještě než navážeme současností, jako první se o Vás všude píše, že si Vás už na základní škole vybrali do reklamy. Je to pravda?

Trochu bych to upřesnila… Se sestrou nám bylo asi dvanáct, když si nás vybrali do reklamní agentury. Tam jsme musely složit vstupní zkoušky, které spočívaly v tom, že jsme si měly vychutnávat nějaký bonbon. (směje se) To jsme zvládly a asi po dvou měsících jsme šly na casting na reklamu, která se natáčela s Bradem Pittem.

Ano, to se také všude píše…

Byl to tenkrát trochu šok, máma byla samozřejmě nadšená a my nemohly uvěřit, že si jako holky z malého města najednou před kamerou hážeme míčem s hollywoodskou ikonou.

Logicky mi z toho vychází, že jste musely být atraktivní a na první pohled výrazné dívky?

Tak to rozhodně vůbec! (směje se) Myslím, že jsme byly se ségrou trochu ADHD děti, které pořád někde lítaly. A ve čtrnácti letech jsme pak nosily brýle a rovnátka, takže myslím, že prototypem dívčí krásy jsme tehdy fakt nebyly. Asi spíš zafungovalo, že jsme byly výrazné tmavé typy a navíc dvě stejné…

Tmavý typ jste stále, navíc tedy přibyla atraktivita a rázem je o Vás velký zájem. Na čem aktuálně pracujete?

Momentálně čekám na premiéru našeho studentského filmu The Dance of Solitude, česky Ve stínu tance, kde ztvárňuji hlavní roli. Připravovala jsem se na to dlouho a dala do toho srdce, je to takový můj miláček! Ale nejdřív to asi půjde na festivaly a potom teprve film budou moct vidět i běžní diváci. No a brzy začnu natáčet jeden seriál pro Novu, na to se moc těším.

A diváci Primy se na Vás mohou už nyní těšit v druhé řadě seriálu Hořký svět. Na co byste pozvala ty, kteří neviděli první sérii?

Seriál je o rodinném pivovaru a v druhé sérii ještě lepším způsobem gradují peprné vztahy a válka o pivovar. Je to seriál ze života a má divákům přinést příjemný a odlehčený pocit. Zároveň není nouze o emancipační témata, protože se řeší, že řízení pivovaru převezmou ženy. Má postava Terezy Víznerové je moc hezky napsaná, je to upřímná holka, která chce vařit pivo i přesto, že je to spíš mužská záležitost. A zrovna nedávno mě v obchodním centru požádala jedna dívka o fotku a říkala, že je sládková, a na seriál kouká. Potěšilo mě, že takové role skutečně mohou inspirovat ostatní.

Vzhledem k tomu, že vypadáte výborně, můžete inspirovat ostatní i zdravým životním stylem?

Já sama se snažím dělat věci tak, abych se cítila dobře. Ráda běhám a také ráda jím. A někdy víc běhám, jindy víc jím. (směje se) Ale obecně si myslím, že otázka zdravého životního stylu ve společnosti čím dál víc rezonuje, lidé na sebe víc dbají a já jsem rozhodně jedna z nich. Snažím se udržovat si kvalitní spánek, ideál je pro mě sedm až devět hodin. V poslední době mi moc nechutná alkohol, takže ten přirozeně omezuji, a také věřím, že důležitým aspektem je psychická stránka. Proto se snažím omezovat i sociální sítě, taky ráda čtu knížky, to je pro mě důležitá kotva v dnešní hektické době.

Co dalšího má Bára Černá v životě nejradši?

Je to dost široká otázka… V poslední době mám ráda samotu. Škodí, když jí je moc, ale když mám čas pro sebe a mohu být chvíli sama, je to balzám pro duši. A pak to dobré jídlo… Absolutně miluji polévky, bez nich bych nemohla žít! Takže zelňačka, kulajda, francouzská cibulačka a také další tekutá jídla, to je moje.

A co naopak ráda nemáte?

Nerada sleduji, co se momentálně děje ve světě. Obecně když roste ve společnosti extrémismus, tak mě to docela zasahuje. A také nemám ráda, když se šlape po ženských právech.

Parťačky do konce života

Barbora Černá a Lucie Černá. Obě herečky, oběma je devětadvacet let a obě vypadají stejně… Ne, není to náhoda, Bára má jednovaječné dvojče! „Má to rozhodně víc výhod, než nevýhod. A že máme to štěstí, že můžeme dělat v oboru herectví, někdy dokonce i společně, to už je třešnička na dortu,“ naráží na seriál ZOO, kde si zahrála s Lucií po boku.

A není to tak, že si sestry tvůrci pletou a mohou je tak snadno zaměnit? „Ano, ten start v hereckém průmyslu byl pro nás těžký. Ale přeci jen máme každá jiný charakter a jak jsme zestárly, tak jsme se vyprofilovaly každá trochu jinam,“ vysvětluje Bára. „Takže když to shrnu, je jednoznačně výhoda mít dvojče, protože jsme životní parťačky do konce života, tím jsem si jistá!“