PHARMA NEWS - odborný časopis

Barbora Jánová: Díky za každou špatnou zkušenost

Patří mezi mladou generaci herců a také je jednou z ústředních postav aktuálně nejsledovanějšího seriálu na českých obrazovkách. Barbora Jánová je ale mnohem víc, než jen představitelka Sylvy Popelkové ze Slunečné…

Báro, nenudí vás už otázky na vaší „zlou Sylvu ze Slunečné“?

Kdepak… Je to tak, jak se často říká. Tedy, že hrát mrchu je zábavné a nabízí to spoustu poloh k tvořivosti a hravosti. (usměje se). Spíš se nyní děje to, že se Sylva čím dál tím víc mění v dobrou a musím říct, že to už taková sranda pro herečku není. (směje se)

Vážně ne?

Negativní role je fakt větší zábava. Dokonce jsem chvíli nevěděla, jak nyní Sylvu uchopit… Ale probrala jsem to s autory Slunečné a už zase vím na čem jsem. Čistě kladnou hrdinku jsem totiž ještě nikdy nehrála. Zatím jsem vždy měla štěstí na charakterově silné a vyhraněné postavy s nelehkou minulostí.

Když už zminňujete minulost – někde jsem četl, že jste se v dětství zamilovala do současného kolegy ze Slunečné Filipa Blažka a kvůli němu se chtěla stát herečkou. Je to pravda?

Skoro. Nebylo to úplně do Filipa, ale do jednoho momentu v divadelní hře Mnoho povyku pro nic, ve kterém měl zrovna klíčovou roli. Ale na druhou stranu – která žena se do mladého Filipa Blažka nezamilovala? (směje se) Dokonce jsme se o tom na natáčení bavili a samozřejmě si z toho dělal srandičky…

Možná trochu netradičně jste studovala herectví i v USA. Jak se to zrodilo?

Ano, mám za sebou několik kurzů v Los Angeles. Nakonec jsem tam byla přes měsíc. Také jsem studovala v Berlíně a na několika mezinárodních kurzech přímo v Praze. A vzniklo to jednoduše. U nás se na uměleckých školách učí převážně divadelní herectví a zmíněné kurzy byly filmové. Já před kameru tíhla přeci jen víc, a tak jsem si to chtěla osvětlit a naučit se pořádně. Mám krásné vzpomínky, potkala jsem spoustu přátel a mladých herců z různých zemí. Taky člověk zjistí, že to probíhá všude stejně. (směje se)

Myslíte výuku?

Na škole jsme byli přeci jen příliš mladí, ne všechno jsme dokázali uchopit. Také herecké workshopy pomáhají v odbourávání vnitřních bloků, jsou to vlastně takové terapie. Něco ze sebe vydáte a ukáží se vám zábany, o kterých jste dosud nevěděli, nebo si je neuměli přiznat. A podle mě herectví vyžaduje celoživotní studium. Neustále se každému z nás něco děje a je potřeba se dostávat do sebe a léčit. Navíc si libuji v angličtině a v komunikaci s cizími lidmi.

Tak to vám asi dost chybět cestování, ne?

Jéžiš… Strašně! Trpím jako zvíře. Ale já zase nejsem ta cestovatelka, co se vydá do džungle, spí pod širákem a neví, co se stane zítra… Ráda bych jí byla, ale zatím jsem spíš cestovatelka mířící za vzděláním, za novými lidmi a za přáteli, které už v cizině mám. Tato část života mi chybí hodně, poddala jsem se tomu, a právě proto jsem na konci roku měla trochu problémy…

Co se stalo?

Někdy kolem prosince na mě dolehlo těžké období. Spousta věcí se kvůli covidu neustále mění. Rozvrh natáčení, kamarádi měli krize, já řešila, zda nebudu v karanténě, do toho sem nemohli přátelé z ciziny a i když mám ráda změny, sebralo mě to. Špatně jsem spala a až jsem se divila, do jakých hlubin vlastní psychiky jsem se dostala. Musela jsem se naučit přijímat, nebrečet a brát věci ze dne na den. Ale už je to mnohem lepší. (usměje se)

Také jste prohlásila, že z covidu chtete vyjít silnější. Jak se vám to tedy daří?

Určitě začínám být silnější. Jak říkám, byla jsem ze sebe až překvapená… Proto jsem si vyhodnotila, že takhle to dál nejde, řekla si: „A dost!“ a dostala se z toho. Ostatně na psychoterapie chodím už dlouhá léta.

To jste tedy velmi otevřená…

Ano. Snažím se být v těchto věcech otevřená, protože se o psychice ve společnosti stále málo mluví a myslím, že to není slabost. Dělá to z nás lidi a můžeme si jedině pomoct. Psychoterapie je jako prevence dobrá pro každého z nás, je fajn mít vedle sebe někoho, kdo s vámi jede v těch kolejích. Takže v tom těžkém období jsem si začala pokládat různé otázky a jsem ráda, že jsem rozeznala lidi, co pro mě nejsou prospěšní, nové hranice a další ponaučení. Teď už cítím, že z toho vyjdu silnější a jsem za každou špatnou zkušenost ráda.

Jak jste se vlastně ke zkoumání vnitřního světa dostala?

Ono samo herectví vám vnutí určité nové nastavení. Jako herečka se musím vžívat do rolí, chápat psychiku těch postav, jejich jednání a tím poznávat i samu sebe. A to vás buď posílí, nebo zadupe. Takže jsem prošla spoustou kurzů osobního rozvoje, četla řadu knih na toto téma a o sebereflexi. A pak je potřeba dát si od teorie pauzu a začít aplikovat, abych viděla, zda jsem schopná se tím řídit. Loni v tom těžkém období se mi ukázala zase nová stránka života, nová stránka Báry a nová stránka temnoty. A jsem ráda, že mám zase odkud růst. Ne vždy to člověk vidí hned, ale vždy se pak časem dostanu do nějakého stavu a potvrdím si, že co se stalo, se tak stalo dobře.

Berete život jako hru?

Beru. Snažím se o to. Samozřejmě to nejde vždycky jednoduše. Ale opravdu níkdy nevíte, které další dveře se vám otevřou a ukážou tu skrytou místnost. Pak najednou jde to, co do té doby nešlo a jste sami překvapení, kam vás život zase najednou pustí. (usměje se)

Vy jste po škole pracovala i mimo uměleckou sféru, že? Tedy můžete porovnávat mezi běžným a hereckým životem…

Právě proto to ráda střídám, od všeho trochu. Považuji se primárně za herčku, ale nebudu nikdy dělat jen herečku. Třeba skončí Slunečná a já přeskočím zase někam jinam. Teď zrovna s kamarádkou rozjíždíme nový projekt o cvičení a o jídle. Nemám ráda jednotvárnost a nakonec všechno můžu zase použít zpátky pro herectví. Takhle to hodlám dělat celý život, hrát si s tím. Protože všechno vás přivede k různým lidem a jiným příležitostem a pokud můžu, tak žiju. Herctví je život. Ne vždycky je to pohádka, ale o tom to je.

Dnes se mnoho slavných živí skrze sociální sítě, jak to máte vy?

Nějaké přivýdělky tam mám, ale spíš je to kapesné. Na sociálních sítích jsem docela úzkoprofilová, neberu každou spolupráci, ale jen to, co se mnou souzní. Přírodní produkty, lokální a české firmy. A baví mě na tom zase to, že musím něco tvořit. Ale pořád chci, aby to bylo autentické.

Berete slávu jako poslání?

Určitě ano. Dělala jsem už v několika charitativních prokjektech a vždy jsem chtěla mít nějaký svůj. Hledala jsem ale nějaké nové téma, problém, o kterém se ve společnosti zas tak často nemluví. A protože mám blízko k cestování a přírodě, zvolila jsem si poslání podílet se na vysazení sto tisíc stromů. Příští rok mám právě v plánu rozjet sázení stromů v globální rovině. Baví mě to moc.Jste žena mnoha tváří…

Přesně. Když jsem byla mladší, neustále mě nutili, že si mám vybrat a být jen někým. A pořád si myslím, že je naše společnost trochu zaseklá na tom, že člověk má dělat jen jednu věc, ale pořádně. Já si to nemyslím. Samozřejmě ne každý zvládne dělat víc věcí, ale pokud ano, ať to dělá. Ať se všichni mají dobře a jsou šťastní, o to se snažím. (usměje se)