PHARMA NEWS - odborný časopis

Gorilí táta Marek Ždánský: Moja je jiná kamarádka

Každý rok pražskou zoologickou zahradu navštíví cca 1,4 milionu lidí. V roce 2017 byla dokonce vyhlášena pátou nejlepší ZOO na světě podle cestovatelského portálu TripAdvisor! A nejednomu z čtenářů se jistě při zmínce o zahradě v Tróji vybaví jedno jméno. Moja. Převážně o ní vypráví tzv. Gorilí táta, její bývalý ošetřovatel Marek Ždánský.

Marku, co by o sobě na úvod pronesl muž s přezdívkou Gorilí táta?

(směje se) Musím se smát, protože já sám tu přezdívku nikdy nechtěl.

Kde se tedy vzala?

Na začátku tisíciletí začala v Česku obrovská popularita goril nížinných. Narodila se první mláďata, každý den se tehdy z jejich pavilonu vysílaly přenosy. A protože jsem o nich coby ředitel této sekce prý poutavě mluvil do médií, dal mi bulvár přezdívku Gorilí táta. A musím přiznat, že později jsem ji použil při psaní dvou knížek Gorilí táta a Gorilí táta v Africe.

Pojďme se v historii vrátit ještě o kousek dál. Kde se zrodil Váš vztah ke zvířatům?

Už od dětství jsem se chtěl starat o zvířata. Doma s námi žili psi, tak jsem na ně byl zvyklý odmala. A dokonce ze základní školy jsem chtěl pokračovat na obor Chovatel cizokrajných zvířat v Čakovicích. Ta škola dodnes existuje, ale tehdy brali jen jednoho uchazeče z Prahy a já se tam nedostal. Šel jsem proto na gymnázium a z něj měl pokračovat na vojnu. Jenže s kamarády jsme předtím vyrazili s nějakými holkami do ZOO a tam jsem zahlédl inzerát, že hledají ošetřovatele. Napsal jsem si to telefonní číslo na vstupenku. Ještě ji mám doma schovanou, stála tenkrát deset korun. (směje se) Ale počítal jsem s vojnou a vstupenku založil.

Takže co se stalo?!

Byla to vlastně náhoda. Chytil mě slepák, a tak jsem místo vojny jel do nemocnice. Tam jsem se hrabal v peněžence a našel založenou vstupenku s číslem. Zavolal jsem a 13. prosince 1993 nastoupil do pražské ZOO.

A hned ke gorilám?

Já chtěl k tlustokožcům. Líbili se mi sloni, hroši… Ale vedoucí se mě na nic neptal a rovnou mi oznámil, že jdu ke gorilám. Má první reakce byla: „Tyvo.., do toho smradu?!“ Ve starém pavilonu byli všichni společně od lidoopů po malé opičky. Právě tam vznikla lidová hláška: „To je smrad jako v opičárně.“ (směje se). Nakonec z toho bylo spojení na patnáct let, kdy se nám povedly neskutečné věci.

Co se Vám vybaví, když se řekne Moja?

To je tak velký příběh… Jako první mě napadá, že Moja byla nás všech toužebné a očekávané mládě. Dřív se gorily nížinné braly do ZOO jen z volné přírody, nebo jiných zahrad. Dlouho jsme u nás neměli ambici je rozmnožovat. Proto když přišla Moja, první gorila narozená v Česku i předchozím Československu, bylo to zadostiučinění. Chov goril v Praze se tím posunul úplně někam jinam.

Můžete být konkrétní?

Tehdejší ředitel Petr Fejk na ní stvořil celý mediální obraz ZOO. Lidé stáli před pavilonem dlouhé fronty. Říkal jsem, že to bylo jak před mauzoleem Lenina v Moskvě. (směje se) Před pavilonem tehdy musela hlídat ochranka a vše korigovat. Protože tehdy kdo šel do ZOO a neviděl by pavilon goril, jako by tam nebyl. Bylo to jako být v Praze a nevidět Karlův most…

Moja se z pražské ZOO přestěhovala do Španělska v roce 2011. Vy jste s touto prací skončil ještě předtím. Co se stalo?

Já už tehdy podnikal. Každé ráno jsem jezdil po restauracích a zásoboval je exotickým ovocem a zeleninou. A každé odpoledne jsem pak jezdil do ZOO. Takhle jsem vydržel dlouhé roky, ale shodou okolností v ZOO jsem potkal svoji manželku a narodil se nám syn. Když mu byl rok, už se to nedalo vydržet a musel jsem se rozhodnout. U goril to byl vždy spíš koníček. Racionálně jsem si proto vybral podnikání. Srdcem ale zůstávám v ZOO.

V srdci máte jistě i Moju. Jak byste popsal váš vztah? Pojí Vás přátelství?

Přátelství… Někdo označuje za přátelství se zvířetem to, když ho odchová tzv. „na flašku“. To Vás potom zvíře bere jako matku. Tohle pro mě není přátelství. Já měl s Mojou jediný osobní kontakt, a to, když se topila… Přesto je mezi námi nějaké pouto. Je zajímavé, že když za ní přijedu do Španělska a ona mě zahlédne mezi návštěvníky, přijde mě vždy pozdravit ke sklu. Dokonce mi přišla ukázat své mládě. To jsem slzel. Je to dokonce natočené v dokumentu České televize Moja. Pojí nás přátelství, ale jiné.

Ještě někdy Vás dojaly gorily k pláči?

Pár takových momentů určitě ještě bylo. Samozřejmě, když se narodila první mláďata, jak jsem říkal, byl to výsledek celé té práce od šedesátých let. Také, když jsem měl na starost samici, která porodila mrtvé mládě. Když se mi při povodni utopil sedmiletý sameček Pong. Přišla velká voda a vše bylo pryč… (odmlčí se) Ale pavilon se zase postavil a vylepšil.

Moja se ale netopila při zmiňovaných povodních v roce 2002, že?

Ne, to bylo až o pár let později. V roce 2006 spadla coby zvídavé mládě do vodního příkopu. Mám za sebou už asi padesát výprav do Africké přírody. Od divokých goril jsem byl třeba jen tři metry, přesto jsem se nejvíc bál tehdy, když se Moja topila.

Proč?

Skočil jsem pro Moju do vody a musel jsem ji vytáhnout na břeh směrem do výběhu goril. Tam jsem ani jako ošetřovatel nikdy nebyl společně s nimi. Ve volné přírodě, když se ke gorilám přiblížíte, mohou utéct, mají prostor. V ZOO ale není kam… A já narušil jejich prostor. Moju jsem oživil, to asi tehdy ostatní gorily pochopily a mě to zachránilo. Když je potom kolegyně zahnala z výběhu a zavřela, všechno mi došlo a rozklepal jsem se…

Pochopil jsem, že Richard byl docela ostrý a agresivní i na Vás...

Samci většinou bývají agresivní. Jsou to šéfové skupiny, mají kolem své samice, které je respektují. Já byl šéf gorilího pavilonu a měl jsem pod sebou také samé kolegyně. Dělal jsem si legraci, že jsme dva stříbrohřbetí samci. (směje se) Ale chovali jsme k sobě respekt, bez toho se zvířaty nikdy nevyjdete. Gorily si sami vyberou, koho si k sobě připustí. Ale jednou Richard neposlouchal, tak jsem ho osprchoval před samicemi vodou. A to mi potom vrátil, na to narážíte?

Ano. Povíte to čtenářům?

Osprchoval jsem ho a on si to pamatoval. Když jsem mu potom odpoledne nesl jeho oblíbenou mrkev na svačinu, chytil mě za ruku a tu mrkev po mě vzteky mrsknul. Dal mi tím najevo, ať se nestavím mezi něj a jeho samice. Prostě si hlídal své ženy, jako to máme my, lidé. Ostatně jsme se z lidoopů vyvinuli…

S gorilami stále v kontaktu

Coby ošetřovatel goril v ZOO Praha skončil Marek Ždánský už dávno. Pro jejich blaho ale pracuje dál. „Sponzorujeme stopaře v Africe, kteří chodí za gorilami ve volné přírodě a starají se o ně. Tím je chráníme v jejich přirozeném prostředí,“ vysvětluje Ždánský. Jak to funguje? Díky svým zkušenostem je autorem několika knih, nejnovější pod názvem Můj život mezi gorilami mu vyjde v květnu při příležitosti jeho padesátin. Do toho se společníkem Vladimírem Čechem pořádá v Gorilla Café u Domažlic pravidelné cestovatelské besedy. „Výdělky potom vezmeme a před všemi místními je rozdáme zmíněným stopařům a také učitelům v národním parku v Kongu, abychom i ostatní Afričany motivovali k práci pro blaho goril,“ uzavírá odborník na lidoopy.