PHARMA NEWS - odborný časopis

Jitka Sedláčková: Odbourávám negativní myšlenky

V branži patří mezi velmi zkušené herečky. Šedesátnice Jitka Sedláčková má za sebou desítky let strávených v divadle i před kamerou, a jak sama říká, práci si stále velmi užívá. Před pár lety totiž prošla vnitřní transformací a životní energie z ní nyní jen čiší. Ostatně posuďte sami.

Do českých zemí konečně dorazilo jaro, užíváte si teplé počasí nebo jste spíš zimní typ?

Přiznám se, že horko nemiluji. Jsem znamením ryba a mám ráda fresh počasí. Ale co, když je horko, schovám se do stínu. (usměje se) Dřív bych vám řekla, že mám raději zimu, ale dnes miluji všechna období. Přijímám vše s lidskou pokorou, která k mému věku patří.

Co se u vás událo za přelom?

Stačí otočit úhel pohledu a nic jiného v tom nehledat. Jasně, čím je člověk starší, váží si každého dne, protože ví, že jich bude míň a míň… Asi v tom hrál roli i covid a lockdowny, kdy jsem přestala vnímat hraniční emoce – ohromné neštěstí i štěstí. Cítím se být uprostřed. Vidím, že tam je to pro mě nejbezpečnější… Prostě buď můžu být pořád naštvaná, anebo programově pořád šťastná. Samozřejmě, že i u mě vzniká stres nebo nekomfortní období, ale snažím se si vždy uvědomit, co můžu udělat a jak to mohu změnit.

 

Máte příklad?

Třeba přijdu na natáčení a neběží to tak, jak má. Maskérka mě nenalíčí dobře, natáčení má skluz, režisér nemá den, kolegyně/kolega je protivný a další a další pohromy. A já si v ten moment řeknu: „No a co?!“ Už jsem tady, tak nebudu prudit všechny kolem, ale třeba tu hodinu čekání využiju. Dám si kafe, zavolám kamarádce, na kterou nemám jindy čas, nebo budu jen tak čumět, protože ráda zevluji. (směje se) Prostě odbourávám negativní myšlenky. Štve mě jen politika, a tak mi můj přítel říká: „Starej se, aby tě nebolelo koleno a nesleduj politické debaty.“ (směje se)

 

Kéž by to bylo tak jednoduché, že si stačí říct a…

…je to velmi jednoduché! Samozřejmě nemůžete být vážně nemocní nebo ztratit blízkého člověk. To jsem zažila a tam tento přístup nefunguje. Ale jinak? Stačí se podívat na nějakou negativní situaci a říct si: „Nejsem blázen, že se zabývám zrovna tímhle?!“. Já jsem tak zvláštně vyklidněná. Až jsem si po covidu říkala, že jsem mrtvá. Ve smyslu, že se mě nic nedotýká. Byla jsem dokonce u paní doktorky Cajthamlové, vynikající psychoterapeutky.

 

Co vám řekla?

Že tohle vyklidnění je možná moudrost spojená s věkem. Když se mě někdo zeptá na smysl života, tak žádný nevidím. Našla jsem jen ten, že jsem dcerou své maminky, maminkou syna a babičkou vnučky. Nic víc… A druhá věc je, že jsem se naučila moc nepřemýšlet. Když přijde myšlenka, řeknu si: „A dost!“ a nechám jí odplynout. Prostě očekávám – neočekávám. Hlídám vnučku, starám se o přítele, pracuji od rána do večera a užívám si to.

 

Pojďme tedy k vašemu filmu Můžem i s mužem, který bude mít brzy premiéru.

Ano, v kinech se objeví od 13. července. Vznikl podle stejnojmenného divadelního představení. Byl to tehdy, myslím, druhý lockdown, kdy jsme s holkama Vandou Hybnerovou, Kairou Hrachovcovou a Dagmar Zázvůrkovou dostaly šanci natočit si film. Každá jsme si napsala svůj stand up do divadla, ze kterého vzniklo představení Můžem i s mužem. A Vanda to pak předělala do filmové podoby.

Premiéra se ale odkládala, že?

Film měl dlouhé peripetie se zvukem, po covidu byly zase distribuce přeplněné filmy, tak se čekalo. Představení se hrálo velice úspěšně několik let a viděli ho tisíce lidí. Stalo se překvapivým fenoménem, až jsme nechápaly, čím to je, že ho mají lidé tak rádi. Asi to je tou upřímností… Doufám, že ta ve filmu zůstala a divákům se zalíbí.

 

Jak se vůbec změnilo natáčení filmů za posledních třicet let, co tuto práci děláte?

Určitě to není stejné, ale to by vám řekli spíš jiní herci. Já do svých padesáti let filmů moc nenatočila. O to víc jsem šťastná, že jsem vydržela a po padesátce přišel v mé kariéře jakýsi boom. Ne kvůli slávě, prostě mě to moc baví. Ale jako divák jsem zaznamenala velké množství filmů, které se každý rok natočí. Zejména nějaké romantické komedie kdyby nebyly, nic se nestane… Je draho, a tak se vše zrychlilo. Dřív se film točil čtyřicet dní, dnes se stihne za dvacet. Vliv na to mají asi i modernější technologie, ale já mám ráda kvalitní práci. Když se při zkoušce vysvětlují postavy do hloubky, když se dělá pleťovka neboli se testuje, jak nalíčit postavu, aby to sedělo s jejím charakterem. Zkrátka postaru, poctivě.

 

Kromě práce jste zmínila také vnučku. Zvládáte tedy při hraní i roli babičky?

Hlídám hodně. Její rodiče se celkem rozumně dohodli, že nebudou žít ve společném svazku a mají střídavou péči. Zprvu mě to hodně mrzelo, ale přijala jsem to. Její rodiče hodně pracují, takže když vnučku hlídám, snažím se, aby od začátku nepocítila, že její cesta životem začala hůř… Jsou jí dva roky a já jí mám u sebe odmalinka. Krmila jsem jí, spinkala se mnou, hráli jsme si a postupem času vznikl náš hluboký vztah. Tak jako k synovi chovám lásku i k vnučce. Milovat je takový blažený pocit, dělá vám prima v žaludku.

 

Jenže v dnešní rychlé době ten hluboký vztah vzniká hůř, souhlasíte?

Ano, na všechno se hrozně spěchá. O Moci přítomného okamžiku mi řekl Jarda Dušek už před mnoha lety, kdy tady knihy osobního rozvoje nikdo neznal. Jen zmíním, že když zpomalíte tempo a zač-

nete prožívat ony přítomné okamžiky, prodlouží se vám den. Když spěchám, vše hrozně uteče…

 

Ale sama jste zmínila, že pracujete od rána do večera. Přesto tvrdíte, že nespěcháte?

Přesně tak. Když jedu do práce na ranní natáčení, nebo pro vnučku, vstávám kolem páté, pak mám ráno trochu rychlejší a nejsem tak fresh, jak bych si přála. Ale jsou dny, kdy natáčím třeba od devíti, nebo nikam nemusím. A to si pak v posteli poležím, dám si kávu s mlékem, něco si přečtu, zacvičím si, dám si vlažnou sprchu, vyleju na sebe kýbl voňavky a jdu. V podstatě se nemaluji, takže je to u mě rychlé.

 

Ráda se rozmazlujete dárky?

Snažím se přemýšlet o tom, kam dávám své peníze a kdy je doslova vyhazuji. Je fakt, že mám ráda dobrou kosmetiku, hezké oblečení. Koupím si toho radši méně, ale kvalitní. Nenakupuji v tržnicích, od toho lidi zrazuji, nikoho se nechci dotknout, ale smrdí to už na dálku… Jinak jsem spíš minimalistka. Také jsem si udělala pořádek v bytě a u muže v baráku. Každý měsíc vyčistím jednu skříň, jeden šuplík. Rozhodně doma nemám sto tužek, nebo sto gumiček. Nepotřebuji je, tak na co… I uklízení si užívám. Mám pořádek doma, v lednici i ve vztazích.

 

Dokážete na závěr poradit lidem, kteří chtějí změnit svůj život, jak začít?

Pozor, ono to vypadá, že o sobě mluvím jako o bezchybné paní, já jsem přitom královna chyb a různých nedokonalostí! Jen mluvím o tom, k čemu jsem se dopracovala, nejsem učitelka národů. Kdybych ale měla něco poradit, tak na začátku musí být každý chvilku sám, zklidnit se a uvědomit si, co je pro něj důležité. Pochopitelně všichni víme, že nejdůležitější je zdraví. Pokud jsem tlustá, tak co můžu udělat, abych nebyla? Třeba jsem štíhlá a stejně nejsem šťastná. A třeba mi chybí láska… Vždy je základem šířit kolem sebe dobrou náladu. Pak nás mají lidé rádi a může se stát cokoliv dobrého. Takže hledejte, co vás dělá šťastné a dělejte to.

 

Jídlo? Jedině zdravé!

Životní přerod Jitky Sedláčkové začal v padesáti letech, kdy si řekla, že musí zhubnout. A šla na to „od lesa“. Volný čas opravdu nejraději tráví v lese, naučila se mít ráda samu sebe a začala se jinak stravovat. „Samozřejmě platí, že jsme to, co jíme. Zjistila jsem, že se nám vyplatí jednou za dva týdny vyrazit do zahraničí a nakoupit tam. Nejde o cenu, ale o kvalitu potravin. Kuřečí maso mám pouze z biofarem, žádné napíchané penicilinem z řetězců. Vajíčka jím pouze z venkova, vůbec nekupuji mouku, mám ráda ovoce z farmářských trhů a potraviny mám i od zahraničních dovozců. Třeba rajčata z Itálie jsou slaďoučká jako bonbony,“ říká s nadšením. Za své hříchy označuje kávu a prosecco, jinak nic. A jak by obstál váš jídelníček?