PHARMA NEWS - odborný časopis

Josef Carda: Stále hledám herecké výzvy

Se svými zkušenostmi patří mezi české herecké bardy. Brzy devětašedesátiletý Josef Carda skvěle zvládá divadlo, dabing i akci před kamerou a v pracovním nasazení nepolevuje. Aktuálně má před sebou dokonce takovou roli, jakou ještě nezažil.

Josefe, nastal podzim, máte rád toto roční období?

Přiznám se, že nepatří mezi má oblíbená, a to hned ze dvou důvodů…

Aha. A jakých?

Jednak je to období práce na zahradě. Musím hrabat listí, ořezávat stromy a další… A druhým důvodem, proč nemám podzim v lásce, jsou respirační onemocnění. Ať už chřipka, covid, nebo cokoliv jiného, je toho teď kolem nás hodně. Jasně, nikomu to není příjemné, ale zrovna v herecké profesi je to hodně špatné. Jezdíme na zájezdy mikrobusem a stačí, že jeden ze šesti není fit a do tří dnů jsme nemocní všichni…

To je pravda, herec asi nemůže v práci nemluvit, že?

No, právě… Ale to víte, že jsem hrál i když jsem nemluvil. Bylo vyprodané představení a člověk to nechce zkazit. Když se ruší divadlo ve hrací den, musí se vracet peníze, nebo vyměňovat vstupenky, a to už je zase problematické… Takže hrajeme vlastně pořád, člověk to pak nějak rozmluví… Jsme srdcaři. (usměje se)

V Divadle Bez zábradlí se zrovna chystáte na komedii Apartmá v hotelu Plaza. Jak se těšíte na premiéru 20. prosince?

Pozor, slavnostní remiéra je až v lednu, před Vánoci je tzv. „první představení“, ale to víte, že herec to bere tak, že když to hraju poprvé, je to prostě premiéra, ať se to v programu jmenuje jakkoliv. A těším se moc. Se zesnulým Karlem Heřmánkem jsme tu hru chtěli dělat dávno,  on slavnou předlohu, podle které vznikl i stejnojmenný film, skvěle upravil a nyní se toho ujal jeho syn.

Je to, řekl bych, až legendární dílo, že?

Ano, je to příběh z newyorského hotelu Plaza, kde se v apartmá 719 střídají příběhy tří párů. První dvojice tam prožila svatební noc a vrací se po letech zpět, v druhém dějství si tam hollywoodský producent pozve dávnou lásku z mládí a třetí příběh vypráví o manželích, co vdávají dceru. Je to skvělé dílo. Aktuálně se hraje v Londýně a ústřední dvojici ztvárňuje hvězdná dvojice Sarah Jessica Parker s manželem Matthew Broderickem…

I Vy budete mít trojroli?

Ano, bude to výzva! Musím zaťukat, že se docela dobře učím, ale tohle je přeci jen náročnější. Ať chcete, nebo ne, jsou to pro mě tři představení v jednom a ten text do mě leze hůř. Ale Karel to upravil tak skvěle, že by byla škoda do toho nejít.Kolik stran textu si musíte zapamatovat?

Myslím si, že je to zhruba šedesát stran, ale o tohle ani tak nejde. Vždycky se to nakonec nějak naučíte.

Tak o co jde?

Na našem řemesle je strašné to, že nemáte jen jedinou práci. Jednu dobu jsem měl na repertoáru patnáct her! A to už jsem si říkal „Brzdi, hochu“! Třeba hru Blbec k večeři hrajeme už přes dvacet let, blíží se tisící repríza, takže je škoda s tím končit, navíc když na to lidé stále chodí… Ale i u takové ohrané klasiky se stane, že mi vypadne jedna puzzle, jedno slovo, a najednou jste vedle. Naštěstí se mi to nestává často. (usměje se). Ale o tom je divadlo, žádné představení není nikdy stejné. Výrazně to ovlivňují diváci a vše je unikátní.

Jakým klíčem si vlastně role vybíráte – pocitově, nebo už máte vypracovaný nějaký vnitřní radar?

Je to jednoduchá posloupnost. Zaprvé: přečtu si to. Zadruhé: líbí se mi to. Zatřetí: volám a zjišťuji, kdo bude režisér a kdo v tom bude hrát. Přeci jen s těmi lidmi budete trávit intenzivní tři měsíce zkoušek a pak třeba i jezdit po zájezdech. Teprve potom domlouvám honorář. Někdo penězi možná začíná, ale mě do sebe musí zapadnout první tři body…

S Danou Morávkovou si dvojroli v Apartmá v hotelu Plaza tedy užijete?

Ježiš, samozřejmě! My se známe už přes dvacet let, takže na sebe slyšíme. (usměje se) Hrát s Danou je radost.

Je to pro Vás vůbec hraní ještě výzva, nebo už jen každodenní rutina?

Konkrétně tohle představení je velká výzva. Ale když to řeknu obecně, hraní nikdy nelze bárt jako rutinu. Víte, je to přeci jen únavná a vyčerpávající práce, a právě proto každá role musí být nějakým způsobem výzva, jinak bych to už dávno nedělal. Ale zatím mě hraní baví. A navíc mám práci pestřejší tím, že jsem v divadle, natáčím, načítám, dabuji…

Ano, záběr máte široký. Co z toho všeho Vám dělá největší radost?

Divadlo je prostě divadlo. Samozřejmě mám rád dabing, když se dělají dobré věci jako byl seriál Dva a půl chlapa, je to fajn. Ale já jsem divadelní herec. Na jevišti máte přímý kontakt s diváky a díky tomu je opravdu každé představení jiné. Když vidíte, jak se lidé baví, že Vám tleskají po replice, na konci si stoupnou a Vy vidíte, že jste je dvě hodiny bavili, není nic krásnějšího. Řeknete si, že ta práce stála za to. Vnímám to tak, že lidé se v současné době chtějí bavit, vidíme kolem sebe, že svět není často zrovna veselý… A diváci na to během těch dvou hodin představení mohou zapomenout.

A když točíte něco na kamery, díváte se potom na svůj výkon?

Nene, nebudu se týrat. (směje se) Pokaždé, když je nějaká slavnostní premiéra, na kterou je přizvaná také delegace herců a tvůrců, odejdu ze sálu dřív.

Takhle jste to měl vždycky? Vždyť Vás to i učí, ne?

Je pravda, že dřív existovaly kontrolní projekce. Režisér svolal herce a mohli jsme se dívat na průběžné záběry. To mi vyhovovalo, hned jsem viděl, kde si stoupnout jinak, kdy říkat repliku jinak, atd. Ale bylo to jiné, než sledovat celý film. A navíc, dnes už se to nedělá, hlavně seriály se točí na první dobrou. Možná to zůstalo u velkých filmů, třeba když točí pan Hřebejk, ale jinak je vše rychlejší.

Býváte někdy nervozní z toho, kdy přijde další role, nebo jste v klidu?

Je pravda, že práce chodí ve vlnách, to Vám potvrdí všichni z branže. Je období, kdy nemáte do čeho píchnout a nejednou se ozvou tři tvůrci. Dva odmítnete a do toho ještě přijde nabídka z divadla, a tak odmítnete i tu třetí práci… My herci vlastně čekáme celý život. (usměje se) Ale teď už to tak neprožívám, navíc mám domluvené i nějaké role dopředu a jsem v klidu.

V lednu oslavíte 69. narozeniny, pracovně jste ale stále vytížený a vypadáte výborně. Jak se o sebe staráte?

Děkuji, ale je to čím dál tím těžší… Odjakživa jsem chodil cvičit a chodím dodnes.

Baví vás to?

Baví! Vyplavují se mi endorfiny a cvičení mě dělá šťastnějším. (usměje se) Ale ať už je to posilovna, kolo, nebo běhání, něco dělat musíte. Stáří je neúprosné… Samozřejmě vím, že bojuji s větrnými mlýny, ale zatím mě to těší. I když svalová atrofie je rychlejší… Nejhroší je ten pocit, že očima bych stále zvedal to, co dřív, jenže fyzicky už to prostě nejde. Ale víte co, i na to si člověk zvykne. Nejdůležitější je zvednout ten zadek ze židle a prostě jít něco dělat.

Co byste si tedy popřál k blížícím se narozeninám?

Popřeji sobě, i všem ostatním oslavencům. (usměje se) Když jsem býval malý a přišel někdo za rodiči na návštěvu, říkali stále dokola: „Hlavně to zdraví!“ Tehdy jsem se tomu jen smál. Dnes už vím, že být zdravý a v pohodě je opravdu nejdůležitější věc. Také jsem si prošel nedávno těžkým úrazem a na chvilku jsem se sesypal. Ale znovu jsem naběhl do toho koloběhu a jsem zpět.

Radost jménem Tiffany

Není pochyb o tom, že Josef Carda je úspěšným a uznávaným hercem. Ale každý mistr potřebuje někdy „vypnout“. Jak relaxuje rodák z Ústí nad Labem? „Dělá mi radost má fenka Tiffany. Díky ní chodím na procházky a do lesa, to mě těší,“ zasní se. „Ona je catahoula, což je louisianský leopardí pes. Pokud Vám to nic neříká, je to něco jako lovecké plemeno. Bohužel je to nespravedlivé, Tiffany stárne rychleji než my, lidé. Proto říkám, že by psi měli umírat se svým pánem…“