PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Rozhovor - Karel Heřmánek mladší: Divadlo padnout nenechám!



Karel Heřmánek mladší: Divadlo padnout nenechám!

Po svém otci sdědil jméno, herecké nadání a nedávno i Divadlo Bez zábradlí. Karel Heřmánek mladší je od té doby v jednom zápřahu. Nejen jako herec, ale také jako umělecký ředitel a manažer v jedné osobě. Co všechno je pro takovou práci potřeba zvládat?

Karle, zažil jste v poslední době, řekněme v roce 2024, něco netradičního?

Hmm… (zamyslí se). Po dlouhé době jsem navázal na spolupráci s Prague Shakespeare Company.

Co to znamená?

Znamená to, že teď dost pendluji mezi Prahou a Brémy, kde nacvičujeme představení We Are Hamlet. Je to mezinárodní projekt ve spolupráci s Bremer Shakespeare Company a s herci z Ukrajiny. Vzhledem k mým dalším pracovním povinnostem je má účast na tomto projektu trochu šílená a časově dost náročná, ale moc mě to baví. Jednak se mohu věnovat něčemu, za co nemám zodpovědnost a navíc je to celé anglicky. Herec na sobě musí neustále makat a nabírat si nové úkoly a výzvy, které jsou pro něj náročné.

Slovo náročné na vás asi sedí. Vždyť mimo to jste umělecký šéf Divadla Bez zábradlí, ve vašem divadle sám hrajete, navíc se objevujete v televizních seriálech i filmech a dabujete… Jak to všechno zvládáte?!

Jasně, uznávám, že když to takhle vyjmenujete, zní to hrozně. Ale já to všechno nedělám najednou. Ten čas se přelévá z jedné práce do druhé. Teď je toho hodně, protože jezdím často zkoušet do Německa, ale co se manažerských povinností týče, trávím v divadle den až dva a spoustu dalších věcí mohu vyřizovat na dálku po telefonu. A abych řekl pravdu, nerad se nudím a jsem přelétavý…

Co vlastně dělá takový umělecký šéf?

Mám na starost celkovou dramaturgii divadla – výběr a nazkoušení her, spolupráci s naším hereckým souborem, participuji na vytváření obsahu a povědomí o divadle a jako majitel jsem řešil i nějaké kroky, jak se divadlo bude profilovat obchodně, ale to není má hlavní starost. Pochopitelně jsem zodpovědný za všechny herce a vzhledem k tomu, že jsme soukromé divadlo, máme menší možnosti obsazení. Většinou vybíráme představení pro tři až sedm herců, což je pro nás finančně optimální. Spolupracujeme jak s lidmi, co u nás hráli už za táty, tak mám možnost pozvat k práci kamarády ze školy, nebo jiné kolegy. Zmíním třeba jména Jiří Hána, Hynek Čermák, Lucie Žáčková, Roman Zach, což jsou nové tváře nad rámec našich herců.

Máte toho jako manažer vážně dost...

Poslední rok byl divoký, ale na druhou stranu mám radost, že se nám od září povedla představení Láska z mládí; Berlín Berlín; Betlém, aneb Převeliké klanění zrovna narozenému Jezulátku, což je taková divadelní báseň. Vybíráme teď trochu nestandardní divadelní texty, které provokují i k zamyšlení, to je pro mě důležité. Rád dělám divadlo, které je postavené na hereckých výkonech, osobnostech a když o sobě mluvíme, tak říkáme, že máme ambici „nejen pobavit“.

Jak dlouho se připravovalo, že vám rodiče Karel a Hana Heřmánková svěří divadlo do péče?

Dostali jsme se k tomu s bráchou Josefem začátkem roku 2021, což bylo náročné období uprostřed vlny covidu. Naši to udělali v dobré víře, byli unavení a potřebovali si odpočinout, takže jsme se sešli a řekli si možnosti: buď zavřít, nebo budeme pokračovat my s bráchou. A mně přišlo přirozené, že tu firmu, kterou budovali třicet let, nenecháme padnout.

Byla vůbec varianta, že byste do toho s bratrem nešli?

V minulosti možná i ano. Já jsem se přestěhoval na dva roky do New Yorku a jednu dobu to s divadlem vypadalo bledě, protože nebyla podepsaná nájemní smlouva na další rok. Ale to se nakonec vyjasnilo… Před těmi třemi lety už potom nebylo nad čím rozmýšlet. Obdobím covidu jsme zvládli proplout díky velké pomoci bráchy, který se stal provozním ředitelem. Těžké období je snad za námi, akorát máme po premiéře představení Koza, aneb kdo je Silvie s Hynkem Čermákem v hlavní roli a všem se to moc líbilo. Když se potom něco takhle povede, máme velkou radost. Je to taková životní metoda cukr a bič. (usměje se)

Zůstaňme ještě chvíli u toho vedení. Často se řeší, že práce s rodinou není ideální. Vy přitom spolupracujete s bratrem a firmu vybudovali rodiče. Jak to zvládáte?

Pochopitelně máme nějaké třecí plochy. Někdy je to těžké, ale v něčem zase jednodušší, protože víme, že se o toho druhého můžeme opřít. Je fakt, že došlo k nějakým změnám. Brácha už svoji práci udělal a bude končit. V rámci Covidu se mu povedlo vybrat takřka smrtelnou zatáčku a nyní se chce přesunout na další projekty. A rodiče už vše pozorují jen z povzdálí a pomůžou tehdy, když je potřeba.

Aby toho nebylo málo, PR divadlu zajišťuje vaše manželka Nikol. Zvládnete se doma nebavit o práci?

Horko těžko… (směje se) Byla by lež tvrdit, že jsme schopní si vymezit hranice a doma se o ničem nebavit. Pořád je potřeba něco probrat a říct si STOP je prakticky nemožné. Musíme si na sebe hledat čas a filtrovat to. A nejlepší metodou je vypadnout někam pryč.

Takže jedete převážně v zajetých kolejích?

Ne! Oba se s Nikol necháme strhnout tím, co život přinese. Například dovolenou vůbec neplánujeme, vše necháme na poslední chvíli. Často si opakujeme takové naše společné heslo: Všechno je to jinak.

Ale v práci?

Ano, pochopitelně. Divadlo se řídí na měsíce dopředu, tam mám přehled, kdy budu hrát, to je jiná otázka. Ale co se týče plánování volna, tak to vůbec.

Co Vám dělá v životě skutečnou radost?

Jednoznačně cestování. Jakmile přijde možnost, vyjíždíme i na delší dobu.

Kam třeba?

Každý rok se vracíme do Spojených států, kam jezdíme buď na výlety, nebo za kulturou. Létáme hodně i do Londýna, kde se chodíme dívat do divadla West End. Posledně jsme zvládli šest představení za tři dny. Mám to rád jako divák i manažer. Chci vidět, jak se divadlo dělá na světových scénách.

Vyrazíte si do konkurenčních divadel i v Praze?

Ano, chodíme i v Praze, ale doma je přeci jen těžší odskočit si z práce, než na výletě v zahraničí… Takže třeba čtvrt roku nic, a pak vyrazíme dvakrát za týden. Jdeme se koukat na kolegy a kamarády. Spíš jim to naopak dlužíme, protože je zveme k nám a taky je někdy potřeba to „otočit“. (usměje se)

 

To jste ale přeci jen stále v divadle. Máte i jiný relax?

Odmalinka jsem měl rád počítačové hry, takže když mám možnost, sednu si za počítač a hraju. A moc rádi chodíme na procházky s naší Amy, což je australský ovčák. Chvíle strávené třeba v Prokopském údolí jsou vždycky za odměnu.

 

Vaše scéna se nachází přímo v centru Prahy. Nedýchne tam na vás někdy všudypřítomný stres a spěch?

Víte, že ani ne. Asi to bude tím, že mám tu zkušenost z New Yorku. Tam panuje ještě úplně jiný chaos! Myslím si, že Praha je krásné světové město, uzpůsobené k rezidenčnímu životu. Můžeme být rádi za to, kolik tu máme parků, ale i za kulturu, kterou to město svým obyvatelům nabízí. Oproti Praze je New York někdy až nesmyslně posedlý tím vším chaosem!

Co byste popřál svému divadlu do příštích měsíců?

Aby bylo plné a aby zájem o náš repertoár rostl.

A přání vašim divákům a čtenářům?

Popřál bych jim hlavně zdraví. Je to taková otřepaná fráze, ale zdraví a nějaký vnitřní klid. Poslední dobou sám zjišťuji, že klid je v životě nutný. Tak ať máme radost z toho, co máme. (usměje se)

Když jsem se v mládí rozhodoval…

Legendární herec Karel Heřmánek založil Divadlo Bez zábradlí v roce 1990, tedy pouhý rok po narození syna Karla Heřmánka mladšího. „Do prostor Paláce Adria se divadlo přesunulo až o sedm let později, takže to pro nás s bráchou byl spíš prolézací hrad a jedno velké hriště,“ vzpomíná jeho současný šéf Heřmánek mladší. Jak tedy v dětství odpovídal na otázku: Čím budeš jako velký? „Pochopitelně jsem chtěl být popelářem a líbilo se mi dívat se na závody na bobech, ale i z bobisty nakonec sešlo,“ směje se a pokračuje:

„Ale rodiče se nás od divadla snažili držet dál. Nastoupili jsme na osmiletý gympl, do divadla jsme chodili třeba až večer za tátou a já postupně nasával v zákulisí atmosféru. Začal jsem dělat amatérské divadlo a po maturitě chtěl zkusit DAMU. Táta byl ale vehementně proti. Věděl, že je to těžká práce a nedá se dělat pro peníze, ale z lásky k tomu řemeslu.“ Své geny a vášeň přesto nezapřel. Na uměleckou školu se dostal a postupnými krůčky ho život směroval k nevyhnutelnému osudu.

 

ZWYyNT