PHARMA NEWS - odborný časopis

ateřina Marie Fialová: Chci být holka, co umí!

Kateřina Marie Fialová je další mladá krev, která se čím dál víc usazuje v myslích fanoušků. Čtyřiadvacetiletá herečka zazářila v pěvecké soutěži, hraje v divadlech, v televizních seriálech a dokonce je čtyřnásobnou mistryní světa ve stepu! V rozhovoru vypráví o své práci, rodině i zdraví.

Kateřino, byla jste druhá v show Tvoje tvář má známý hlas, v seriálech se objevujete čím dál častěji, do toho máte angažmá v pražských divadlech. Jak to, že je tolik umělců multitalentovaných?

Jen se podívejte na filmy, nebo na představení. Po nás umělcích se chce čím dál víc dovedností. A je pak na každém jednotlivci, aby chtěl být lepší v talentech, které se po nás vyžadují. Takže pokud má někdo slabší třeba zpěv, nebo herectví, sám by se měl snažit v tom zdokonalovat. Ale stejné je to i v jiných povoláních. Shodou okolností moje sestra dělá účetnictví a teď se hodně učí, protože rozjela vlastní firmu, a tak dělá a dělá a dělá… Ale zpátky k umělcům, proto i u nás platí neusnout na vavřínech, konkurence je opravdu veliká!

Ano, práce umělce je postavená na tom, že čeká, až mu někdo zavolá s nabídkou. Je to pro vás stres?

Ježiš, to určitě! Jasně, že to je stres, protože dáváte svůj život všanc tomu, že se vám buď někdo ozve, nebo neozve. Ale důležité také je se umět prodávat, což já tedy fakt neumím… (směje se)

Myslíte sociální sítě?

Přesně. Instagram letí, Facebook letí a já tyto věci neumím. Učím se je a mám k nim respekt, protože nechci být ta holka, která jen přidává fotky na sociální sítě a nic neumí. Naopak chci být holka, která sdílí fotky a umí! Snažím se, aby si mě lidé nezaškatulkovali v jedné pozici. Chci být multifunkční, a to je samozřejmě náročné.

Takže dnes se neprosadíte v džungli uměleckého světa bez sociálních sítí?

Je opravdu dobré je mít… Potom vám vznikne fanouškovská základna a na tu navázané různé spolupráce a propagování produktů. Sama tomu nerozumím, je pro mě neuvěřitelné, kam se to posouvá a jen žasnu. Asi nedokážu tvrdit, že nejde být úspěšná bez Instagramu. Jde všechno, jen to bude složitější.

Diváci Vás aktuálně vídají v seriálu Hvězdy nad hlavou. Pojďme tedy poodkrýt ten proces předcházející tomu, že se objevíte v hlavním vysílacím čase v televizi…

Jednoho dne vám zavolá castingová společnost, kde jste jako herec registrovaný. Já zrovna účinkovala v show Tvoje tvář má známý hlas a seriálu Ordinace v růžové zahradě a do toho mi volali, abych se dostavila na kamerové zkoušky. Byla jsem nadšená, že se mi kariéra rozjíždí a kývla na to, ale bylo to náročné.

Jak to?

Tyhle castingy nemá nikdo z herců moc rád. Je to prostě takové výběrové řízení na danou roli. Takže mi dopředu poslali text té mojí Táni, abych se ho naučila, na to konto jsem přišla na casting, postavili si přede mě kameru a dělala jsem, že jedu v traktoru… (směje se) Teď když na to vzpomínám, tak je to vážně sranda.

Asi jste byla dobrá, když vás vybrali.

To nevím, ale tady je velká výhoda, že nemusí nic moc hrát. Postava Táni jsem v podstatě já. Je podobně ztřeštěná, takže mě občas jen trochu brzdili, abych ubrala energii a nebylo to na ten seriál až moc. (směje se) Natáčeli jsme loni v létě na vesnici asi hodinu od Prahy, čili luxusní, nebyla to práce, ale vlastně dovolená za prachy. (směje se) Samozřejmě, měli jsme tam i noční natáčení a vstávat ve tři ráno bylo náročné, ale na to se zapomene a zůstávají hezké vzpomínky. Člověk si vůbec neumí představit, co je to za typ komunity a je to vážně super. Je to moje první velká zkušenost se seriálem, co není fabrikoidní. Zkrátka že se rychle nenatáčí jeden obraz za druhým, Hvězdy nad hlavou mají jen šestnáct dílů.

Takže když to zase otočím do běžného života, tak každé kamerovky jsou jako pohovor na pracovní pozici?

Jo, protože když ten štáb nezaujmete, tak tu roli prostě nemáte.

Což mají běžní lidé jen párkrát za život a…

…a my to máme často, jasně. Je to takový ten stres, že buď se ty hvězdy někde spojí, anebo nespojí.

Je vám čtyřiadvacet let. Kdybyste se před deseti lety zasnila, kde budete v roce 2021, co byste si řekla?

Tak tohle by mě vůbec nenapadlo… (zamyslí se) Na konci základky jsem spíš přemýšlala, co vůbec budu dělat za práci. Odmítala jsem za peníze dělat to, co mě baví. Znala jsem ten step a zpěv a tehdy jsem ještě hrála na klavír, ale odmítala jsem jít na konzervatoř kvůli herectví. Dovedl mě k němu paradoxně trenér ve stepu, který říkal, že mám na herečku buňky. Zkusila jsem to, přijímačky na konzervatoř jsem úplně náhodou zvládla, hraju a živí mě to. (usměje se)

Možná zní divně nechat si platit za to, co vás baví, ale na druhou stranu je to asi obrovská výhra, ne?

Je to fakt štěstí, požehnání. Je málo lidí, kteří to tak mají. A samozřejmě znám lidi, kteří dělají to, co je úplně nebaví… Ale každý sám svého štěstí strůjce. Myslím si, že by vlastně každý měl dělat to, co ho naplňuje.

Co je tedy podle vás klíč ke štěstí, že někdo má práci jako zábavu?

Bude to znít asi jako klišé, ale my, co to tak máme, si prostě jdeme za svým snem. Jako když dřív někdo emigroval do Ameriky, aby si splnil sen. Nebudu všechny házet do jednoho pytle, ale když si jdete za svým a chcete něčeho dosáhnout, funguje to. Prostě chci dělat to, co mě naplňuje. Protože JÁ vstávám každý den a JÁ rozhoduji o tom, jestli ty věci chci dělat, nebo ne. Tak proč bych se nemohla rozhodnout, co za práci chci dělat?! Dneska už můžeme, naštěstí. Máme se dobře…

A když byste si měla říct, kde se vidíte za deset let od teď?

Pořád chci dělat to, co mi přináší radost. Nechci polevit ze svého štěstí a nechci říkat děti a rodina… I když by mě třeba bimbaly hodiny, tak se musím zastavit, protože teď to vnímám tak, že nechci přivést děti do této doby.

A to myslíte jak?

Je šílená. Já když vidím, jak mají čtyřleté a pětileté děti v rukách telefon… To vůbec!

A co s tím chcete dělat?

Prostě nebudu mít děti. Zakazuju si tu myšlenku.

Myslím, že se vám to změní…

To mi říkají všichni. Ale já odmítám své dítě porodit sem, aby nevědělo, co je nosorožec, který na Zemi za chvíli nebude.

A vy jste nevyrůstala s telefonem?

Ne, mě ho zakázali a první telefon jsem dostala tak ve dvanácti, abych mohla zavolat, že jedu z tréninku z Prahy domů. Ale nebyla jsem na něm přilepená obličejem v jednom kuse, nebrouzdala jsem po Facebooku. Koukala jsem, co je okolo, na budovy. Miluju architekturu, naše budovy a naší kulturu a ty děcka dneska chodí po ulicích se sklopenou hlavou. A já už dělám to stejné, to je na tom nejhorší… Samozřejmě je to to nejjednodušší, vrazit dítěti telefon, aby se zabavilo samo. Ale dítě přeci nemáme od toho, aby byl klid.

Jste tedy ochotná příjmout myšlenku, že dítě nemusíte mít za každou cenu?

Nemusím, to vůbec ne! Ano, máme v genech rodinu, ale… Ne abychom je dávali stranou, nebo abychom si je fotili a psali komentář, jaké na sobě děti mají hezké oblečení. Hrrr! Takže nevím, co bude za deset let. Chci být šťastná. A jestli s prací, nebo bez, to už je jedno. (usměje se)

Probrali jsme práci, rodinu a třetí důležitou oblastí života je zdraví. Jak ho vnímáte a co pro sebe děláte?

Mám takovou náturu, že pořád potřebuji vykonávat nějaký sport. Takže skoro každé ráno, nebo večer chodím běhat. Pro mě je to velmi důležité, protože zaprvé vypnu a za druhé je to i fyzická očista, protože se ráda potím (směje se). Takže běhám dost, zhruba hodinu a půl. V létě jsem si udělala rekord a běžela jsem pětatřicet kilometrů.

Co?! To už je poměrně dost!

Ano, protože já nerada vystupuji z té radosti. Někdy se člověku běží špatně, necítíte to, ale když je ten den, tak už ho využiju, a takhle vznikl i ten rekord. Takže prostě potřebuji neustále nějakou aktivitu. A abych se nezbláznila, chodím běhat. I se svým psem. Je to švýcarský ovčák a sem tam už má taky jazyk na vestě, což je potom super, když vidím, že už ani on nemůže. (směje se)