PHARMA NEWS - odborný časopis

ROZHOVOR

Lucie Šteflová: Pozor na svá přání

V osmadvaceti letech toho stihla už opravdu hodně. Kariéru herečy začala sympatická Lucie Šteflová už v osmi letech, má tak za sebou už přes desítku filmů a seriálů. V soukromém životě se navíc stala mladou maminkou a spojení mateřství a herectví si nemůže vynachválit. Tedy až na tu školu…

Září je v mnoha ohledech startovací měsíc, co nového se děje u vás?

Dcera Emma mi nastoupila do první třídy a hned první týden se jedno ráno vzbudila a byla marod. Celé prázdniny zůstala zdravá, pak přijde školní rok a s ním bolest v krku a kašel… (pokrčí rameny)

Takže starosti hned od začátku. Jak moc se vám s první třídou mění život?

Myslela jsem si, že jsem připravená, ale ten první týden, kdy je do toho člověk vhozený jako ryba do vody a začne šrumec, jsem zjistila, že připravená nejsem vůbec. (směje se) Zestárla jsem tak o deset let. Najednou si člověk uvědomí, že už nemá malé dítě, už s ní nemůžu jít do šatny a připomínat jí čip na obědy, boty na tělocvik a další. Začíná fungovat sama za sebe.

A to je nezvyk…

Ano, možná i trochu šok. Hlavně je to škola i pro mě. I jako rodiče jsme na začátku září dostali domácí úkol, měli jsme vystřihnout obálku z učebnice. Tak jsem na to koukala a trochu nevěděla, jak se s tím poprat… Naštěstí jsem to zvládla a od paní učitelky dostala hvězdičku. (směje se)

Jakou jste pro dceru zvolila školu?

Vybrali jsme klasickou základku, žádnou soukromou. Máme to jen pět minut chůze z domu, což pro mě bylo prvořadé, abychom nemuseli nikam dojíždět a Emma se mohla potkávat s kamarády ze třídy i po škole. A musím říct, že zatím jsem z přístupu nadšená. Hned od začátku je znát, že když má některé z dětí „dys“, přistupují k němu jinak, to se mi líbí.

Rodila jste ve dvaadvaceti letech, což je na dnešní dobu nezvykle brzy. Chtěla jste být mladá maminka?

Dokonce tři měsíce před dvaadvacetinami. (usměje se) Je pravda, že u nás v rodině to má tradici, protože mamka měla ségru v osmnácti, mě ve dvaadvaceti a ségra měla děti také brzy. Jenže u mě to bylo jinak, Emča vůbec nebyla plánovaná. Dokonce jsem brala i antikoncepci, ale ona si prostě našla cestu do mého života.

To tedy musela být výzva!

Jasně, ale já jsem zase taková, že když už mi něco přijde do cesty, snažím se situaci nedramatizovat a přijmout ji.

Kde se to ve vás vzalo?

Myslím, že to přišlo s životem. Člověku už padly klacky pod nohy tolikrát. Beru to pokaždé jako zkušenost, ze které si vezmu nějaké ponaučení. Ale pozor, nejsem zase žádný sluníčkář, co by si říkal: „Starosti, jen pojďte ke mně!“ To vůbec… Jen když už přijdou, snažím se i na negativní věci pohlížet pozitivně. Asi je to povahou, ale jinak mi to nedává smysl.

Jak lze vlastně skloubit práci herečky a roli maminky?

Musím říct, že skvěle, protože naše práce není od pondělí do pátku. Ano, i herectví někdy vyžaduje intenzivní čas, ale zase vykoupený třeba čtyřdenním volnem, které se pak snažím trávit s Emmou. Tohle rodiče, co pracují od devíti do pěti pět dní v týdnu bohužel nemají. Navíc, když natáčíme v ateliéru, mohu si ji vzít celkem pohodlně s sebou.

A čím se tam zabaví?

Třeba si hraje v kulisách dětského pokojíku, pokud se tam zrovna nenatáčí. Musím říct, že mi herectví opravdu přijde jako ideální práce, se kterou lze skloubit mateřství. Maminky, co jsou delší dobu na rodičovské, se pak hůř vrací do původního režimu. Pro mě je to teď čím dál jednodušší, až na tu školu! (směje se)

Diváci vás mohou vídat v seriálu ZOO. Přemýšela jste, zda na tu nabídku kývnout?

V první minutě jsem se tomu spíš bránila, protože nejsem příznivcem nekonečných seriálů.

Co vás přesvědčilo?

Zaujala mě ta linka, protože má postava má psí útulek a já psy miluju, takže to byla má hlavní motivace. A teď jsem ráda, protože kolegové i lidé ze štábu jsou srdeční a milí. Natáčení je sice kolikrát náročné, máme za den hodně obrazů, učíme se hodně textů, ale všichni kolem jsou vážně skvělí.

Můžete vyjádřit číselně, kolik textu se učíte, ať mají čtenáři představu?

V průměru to bývá třicet až pětatřicet stránek textu na den. A večer přijdete domů a učíte se dalších třicet stránek na další den.

To je jako maturita každý den…

Jinak to ale nejde, protože na jeden obraz, tedy na jednu scénu, máme zhruba půl hodiny a jede se dál. Takže není prostor v tom plavat. Maximálně si dialogy krátce odříkáme s kolegy, tomu se říká textová zkouška, následuje zkouška na kameru a jede se naostro. Je to hodně rychlé a byl to pro mě taky šok, protože jsem znala spíš natáčení filmových projektů, kde je všechno mnohem pomalejší.

A kolik času tedy strávíte v ateliéru?

Jsou vypsané dvanáctihodinové směny, takže nástup na natáčení máme mezi šestou a sedmou ráno a odcházím většinou kolem páté večer. Naštěstí tedy většinou končíme dřív než po dvanácti hodinách. I tak si tam člověk nějakou dobu pobude, ale zase je to vykompenzované více volnými dny.

Co za práci vás zatím nejvíc bavilo?

Moc jsem si užila 4teens, což byl seriál pro Českou televizi, který jsme točili v Ostravě. Byl to tehdy téměř celý rok 2011 bez rodičů, všem nám bylo čtrnáct až patnáct let… (zasní se) Z toho seriálu mám stále spoustu blízkých přátel, potkáváme se i po dvanácti letech, pořádáme deskové herní večery. Moc mě to bavilo právě díky těm lidem. Super bylo i Vyprávěj nebo Něžné vlny, ale 4teens je moje srdcovka.

Jak byste reagovala na klišé otázku vysněná role?

U některých kolegů má asi vysněná role své zastoupení, ale já to tak nemám. Zajímavou výzvou by bylo hrát reálnou postavu, ale jinak se vždy snažím vše, co přijde uchopit nejlépe, jak umím. Takže abych posílala do vesmíru vzkaz s vysněnou rolí, to ne…

O posílání vzkazů do vesmíru už jsem slyšel, funguje to?

Ano, věřím, že co si člověk přeje, to mu vesmír vrátí. Ale zároveň musíte být opatrní, co si přejete. Například, když je děvče svobodné a moc si přeje najít kluka, často už nespecifikuje, že má být hodný, laskavý atd. Věřím, že je potřeba být konkrétní, takže pozor na svá přání.

Máte v denní programu ještě prostor pro rozvoj herectví?

(směje se) Nene, to opravdu absolutně nemám… Snažím se pořád pilovat jazyky, jelikož jsem je studovala a třeba teď jsem se kvůli jednomu projektu učila na kytaru. Ale že bych se během volna šla učit něco, co nevím, zda budu potřebovat, to rozhodně nezvládám. Práce mi stačí v práci.

Jak se staráte o své zdraví?

Hodně chodím, miluju procházky po horách a lesích. Vždycky si při nich vyčistím hlavu, takže chodit bych mohla dlouhé hodiny.

A něco dalšího?

Posilovna mě vůbec neláká, na to jsem asi moc stydlivá, takže když už, zacvičím si doma. Obecně si nemyslím, že vedu úplně zdravý životní styl, je to spíš nahoru dolů. Třeba hodně vařím a ráda připravuji z dobrých potravin. Ale nevařím jen zdravě, děláme si doma burgry i další prasárny. Třeba mi úplně dobře nedělá pečivo, ale bulku topinku k tataráku nebo bulku k burgru si neodpustím. (usměje se) Alespoň použiju dobré maso, čerstvou zeleninu a vymazlený dip. Na jídle se nesnažím šetřit.

Jinak jste ale prý šetřivá?

Já hlavně nejsem vůbec materialista. Nikdy mě nebavily drahé kabelky, boty, nebo šperky. Mám pocit, že tyto věci mají sloužit mě, ne já jim. Takže, když se mi roztrhne tričko za dvě stovky, prostě ho vyhodím a koupím si jiné. Nemrzí mě to. Stejně to mám s drahými auty, tyto věci mi radost vůbec nedělají.

 

Svahilština a dalších pět!

Jestli platí známé heslo „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“, má Lucie Šteflová opravdu bohatý život. Ovládá totiž hned šest světových jazyků! „Je to pravda, umím angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu a svahilštinu. Ale dnes bych už asi neřekla, že jich všech šest umím. Spoustu jich nepoužívám, takže člověk zapomíná. Německy třeba jen rozumím a trvalo by mi asi tak týden, než bych se rozmluvila,“ říká pokorně. V tomto obdivuhodném výčtu každého jistě zarazí svahilština. „Než jsem měla dceru, chtěla jsem se vydat s jednou organizací do Afriky. Ale nejdřív je člověk rok v Norsku, kde se školí, pak žije dva až tři roky v Africe a následně se na rok vrací do Norska školit nově příchozí. Tam vznikla nutnost naučit se svahilštinu, ale já jsem chtěla mít náskok, abych se mohla soustředit jen na zdravotní kurzy a naučila se jí dopředu. Ale přišlo do toho mé těhotenstí a nakonec jsem nikam neodjela,“ směje se a dodává. „Ale svahilština mě překvapila. V Africe je jen dvanáct jazyků a mají malou slovní zásobu, opravdu to není náročný jazyk.“ Také vám spadla brada?!