PHARMA NEWS - odborný časopis

Patricie Strouhalová:
V rozhlase sloupávám lidi z masky

Její hlas provází rozhlasovým éterem už více než tři desetiletí. Patricie Strouhalová, stálice Radiožurnálu, se tentokrát ocitla na druhé straně barikády a podělila se s námi o kouzla, kterými se umíchá kvalitní rozhovor. Také zavzpomínala na své dětství a prozradila, jak se stále udržuje v pohybu. „Bez endorfinů ze sportu neumím žít,“ směje se sympatická moderátorka.

Patricie, s rozhlasem jste začínala již v roce 1992. Co Vás na této práci po letech stále baví?

Budete se možná divit, ale je to každý den jiné. Mohlo by se zdát, že jen přijdete do studia a po pár hodinách odejdete, ale je to nesmírně vzrušující práce. Vy jste ten, kdo dané téma uchopí, vy rozhodujete o tom, jaká je následuje otázka… Třeba na filmovém festivalu ve Varech jsem měla možnost vést rozhovor s americkým hercem Alanem Aldou a jako první jsem se zeptala, zda používá celý život stejnou barvu zubního kartáčku…

Jaká byla reakce?

Úplně ho nadchlo, že tématem konečně nebyl film… Musíte to prostě chtít a každý den si říkat: „Zase jsem se dozvěděla něco nového.“

Máte za sebou desítky let zkušeností, jak se změnila Vaše práce?

Začínali jsme v době bez počítačů a mobilů… Fungovalo rešeršní oddělení a trávili jsme čas s hromadami výstřižků z novin. Mám pocit, že jsme zažili podobný zlom, jako když naše prababičky vyměnily koně za auta.

 

Ano, dnes je trendem umělá inteligence. Používáte ji?

Ne, to nikdy!

 

Proč ne?

Vždy vám to vygeneruje jen to, co už o člověku proběhlo. Ale k vám často přijde někdo, o kom moc informací není. Pak musíte být empatický a nacítit se na něj. Když host sedí proti mně, dívám se, jak mrká, nebo kdy zvedne obočí. Snažím se sloupávat z lidí jejich masky. Někdo vás k sobě pustí méně, jiný víc. Myslím, že dokážu člověka odhadnout a nikdy nejdu za hranu jeho komfortní zóny.

 

Stane se někdy, že připravená kostra rozhovoru letí do koše?

To je na tom to nejkrásnější. Máte připraveno třicet až padesát otázek, ale najednou se v hovoru dostanete někam, kde o tom člověku nebylo nikdy nic napsáno. Třeba k jeho snu, o kterém nikdy nemluvil. Pak už jen doplňujete, zjišťujete, loupáte tu masku…

 

A jaké to je, když se role obrátí a Vy jste ta, která odpovídá?

Není to pro mě úplně příjemné.

 

Tak to jsem nečekal, proč ne?

Je to pro mě výzva. Ale zároveň vím, že mi to pomáhá v profesi. Uvědomím si, v jaké situaci se cítí host, který míří ke mně do živého vysílání. Díky vlastní zkušenosti s rozhovory pak hosty můžu lépe uklidnit, že jsem hodná a nemají se čeho bát.

 

Pociťujete i po těch letech nervozitu, máte ono „šimrání v břiše“?

Ano, to mám vždy (usměje se). Udržuje mě to v adrenalinu. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, co všechno se může pokazit. Přirovnala bych to k těstu – když dáte moc mouky nebo moc mléka, rozpadne se vám to. Proto musím mít v záloze plán B i C, aby rozhovor držel pohromadě, i když se třeba technicky něco pokazí.

 

Co byste poradila studentům žurnalistiky, kteří touží být na Vašem místě?

Poslouchejte hosta. Příprava je jedna věc, ale musíte reagovat. Když pojedete jen po linii připravených otázek, spousta věcí vám unikne. Musíte o tom člověku přemýšlet, mít v hlavě směr, ale zároveň těžit z momentu zamyšlení nebo vtipu. Není to stejné jako poslech nějaké
přednášky, dynamika je velmi
důležitá.

Kolik času Vám tedy zabere příprava na „Hosta Radiožurnálu“?

To nelze počítat na hodiny… Nejdůležitější je najít moment, čím začnete a kam to celé povídání budete směřovat. Toho člověka si pak nosíte v hlavě. Třeba… Jdu na procházku se psem a najednou mě napadne, na co by bylo dobré se zeptat. Je to jako učit se roli nebo malovat obraz – nastudujete si téma, člověka, a pak s ním v duchu několik hodin žijete…

 

Jste svým způsobem umělkyně?

(směje se)  To asi ne… Přirovnání s malbou jsem použila proto, že můj muž je malíř a vidím, jak o díle přemýšlí a jak jej potom přenáší na plátno. Ale netroufnu si říct, že bych byla umělkyně.

 

Počkejte, sama jste zmínila, že kvalitní rozhovor není o tom pokládat jednu přiravenou otázku za druhou…

Tak v tom případě souhlasím. Klíčová je ta empatie, o které jsem mluvila.

 

Letos v únoru proběhly zimní olympijské hry v Milánu a Cortině. Sledovala jste je?

Ano, sport je mi blízký, takže ho i sleduji. A přiznám se, že zimní olympiádu mám radši než tu letní. Pocházím z Krkonoš, k zimním sportům mě táta vedl odmalička. Po nedělním obědě mě nutil na běžky, protože sjezdovky neuznával. Jako malá jsem to nesnášela. (směje se) Musela jsem k tomu dozrát, ale dnes endorfiny k životu potřebuji, nedovedu si bez sportu život představit.

 

Takže Váš oblíbený sport jsou běžky?

Ale ne, už odmala je to krasobruslení. Když vysílají závody, nechám klidně překynout těsto… (směje se) Měla jsem obrovskou radost, že se našim letos tak dařilo. Kdysi jsem měla možnost letět do Anglie natočit rozhovor s Evou Romanovou, bývalou československou krasobruslařkou a čtyřnásobnou mistryní světa. A ona se mi po pár hodinách povídání na kameru projela na kolečkových bruslích, i když původně nechtěla. To byl pro mě obrovský dar!

 

Vy sama také bruslíte?

Ano, kdysi jsem zvládla i základní piruetu a skočila kadeta. Vyrostla jsem na vesnici, kde se na jedné půlce rybníku hrál hokej a na druhé jsme bruslily my, holky. Dnes bydlíme na Slapech, takže když letos zamrzly rybníky, dalo se na přírodním ledě zase bruslit. Mám to ráda.

 

Jaké další sporty Vám vyplavují endorfiny?

Dvakrát týdně hraju volejbal, což je má další celoživotní láska. Do toho cvičím jógu, která mě udržuje v kondici i kvůli problémům se zády. Každý den mě vytáhne ven pes na pětikilometrovou procházku. A pak je tu pasivní jachting s manželem a kamarády, kde ale hlavně vařím kávu a uklízím. Kdybyste viděl jak jsou všichni šťastní, když se zeptám, kdo si dá kafe (směje se).

 

Zmínila jste problematická záda, co přesně se stalo?

Před pětadvaceti lety jsme měli těžkou autonehodu. Museli mi vzít část kostrče a operovali mi bederní páteř se třemi výhřezy plotýnek. Doktoři říkali, že už si volejbal nepinknu… Trvalo to dlouho, ale na palubovku jsem se vrátila. Dnes hrajeme pro radost, i když už raději uhýbám před smeči našich dětí, aby mě nezabily. (směje se) Mám ale obrovskou radost, že jsme jim dokázali předat lásku k volejbalu.

 

Co byste si popřála do dalších let?

Chtěla bych být zdravá a udržovat se v kondici fyzické i mentální. A všem říkám: udržujme si radost. Udělat někomu radost je to, co mě nejvíc baví.

 

Vzpomínky na sportovní hvězdy

„Dělala jsem s rozhovor s Ester Ledeckou, když jí bylo teprve osmnáct let. Vyprávěla mi, jak měla jako maličká na špičkách lyží Mickey Mouse a pořád si při jízdě musela rukama odhazovala sníh z těch obrázků... Také ráda vzpomínám na Jakuba Voráčka, se kterým jsem vedla jeho první rozhovor v kariéře. Byl v Dobrém ránu na ČT ve dvanácti letech a prohlásil, že by jednou chtěl hrát NHL. Loni jsme se potkali, myslela jsem si, že si to nebude pamatovat. Ale on mi ten rozhovor přesně zopakoval.“