PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Rozhovor: Pavel Batěk - Každé rozhodnutí je správné



Pavel Batěk:

Každé rozhodnutí je správné

Bylo by překvapením, kdyby vám jméno herce Pavla Baťka zatím uniklo. Milovníci filmu a kultury mohli plzeňského rodáka potkat v divadle, pravidelně se objevuje v seriálech a cizí mu není ani filmová tvorba. Krátce po svých osmačtyřicátých narozeninách si udělal čas na rozhovor pro časopis Pharma News.

Pavle, jak se máte?

Mám se báječně, jen si to občas neuvědomuji. (usměje se)

Začátkem ledna jste měl osmačtyřicáté narozeniny. Proběhla oslava, jste slavící typ?

Slavící typ úplně nejsem. Jasně, vždycky je nějaký důvod k oslavě, ale nemusí to být zrovna narozeniny, nebo Vánoce. Myslím, že člověk má oslavovat každý den, protože život je krásný. Ale stalo se mi, že mi kamarádka ke čtyřicátinám připravila překvapení. Přišlo šedesát lidí v pruhovaných tričkách, což bylo velmi hezké a člověk si uvědomí, kolik má přátel. Abych to shrnul – nikoho nenutím, aby se mnou slavil, ale když už se slaví, je příjemné být obklopen přáteli, to je pro mě nejdůležitější.

Vybavíte si nějaký dárek, který vás překvapil, nebo opravdu potěšil?

Když si člověk přeje, tak se věci dějí. Povím vám svou otřepanou příhodu… Asi v roce 2010 jsem vyrazil s kamarádem do Barcelony a cestou jsme zastavili na jednu noc v Paříži u jeho známých. A oni nám vyprávěli, že potkali Belmonda. To jsem si přál a cestou zpátky jsme se ocitli v Cannes a…

…neříkejte, že jste toho taky potkal?!

Je to tak. Je to herecká legenda a najednou jsme tam stáli spolu já a Jean-Paul Belmondo. Prohodili jsme pár vět mou lámanou angličtinou, podali si ruce a hotovo. To byl pro mě například nezapomenutelný dárek. Člověka někdy potěší i hmotné dary, ale u nich většinou ta radost dlouho nevydrží. Také si velmi vážím setkání s profesorem Frantšikem Dvořákem jen pár chvil před jeho smrtí. Byl kunsthistorikem umění a jeho práce je pro mě velmi inspriující. Chci ale říct, že to nemusí být vždy slavná jména, které potkáte a něco ve vás zanechají.

Vnímáte coby herec skrze nabízené role o něco víc jak stárne?

Nemyslím si, že by vnímání stárnutí měli herci nějak jiné. Zaprvé je nevyhnutelné, tak proč se kvůli tomu trápit… A zadruhé já dělal přijímačky na DAMU až v pětadvaceti letech, takže prince jsem si pak už nezahrál. Ale nevadí mi to. Jsem velmi rád, že jsem na DAMU patřil zrovna do ročníku Borise Rösnera a Evy Salzmannové a vůbec, prostě jsem zkusil herectví a ono to vyšlo. Můžu se živit tím, co mě baví, a to zase považuji za veliký dárek. A abych vám odpověděl – nevnímám stárnutí, naopak si připadám velmi mladý. Jasně, člověka občas něco zabolí, ale stáří je, myslím, jen nastavení v hlavě…

A fyzicky se staráte o své tělo víc než dřív?

To si právě nemyslím. Občas zajdu na nějaký sport, to ano, ale nejradši chodím, ujdu toho v životě dost. Jinak myslím, že sílu mám normální, takže nepotřebuji do posilovny a trápit se tam.

A co se jídla týče?

Asi se nestravuji úplně zdravě, rozhodně třeba nejím pravidelně. Ale jestli se nepletu, o indiánech se říkalo, že i tři dny nejedli a pak se nadlábli, a to mám stejně. Když nemám chuť, tak nejím a něco si dám, až teprve když dostanu hlad… Ale víte co, já věřím, že všechno je tak, jak má být. A stejně tak každé rozhodnutí, které uděláte, je správné.

Narážíte na váš loňský konec v angažmá v Národním divadle?

Ano, například. Poslední dobou jsem pár zásadních rozhodutí udělal a můj mozek se k tomu pak vrací a ptám se sám sebe, zda jsem neudělal chybu. Ale když se pak vrátím k tomu vnitřnímu pocitu, vím, že jsem se rozhodl správně. Loni v srpnu jsem se ocitl na volné noze z vlastního rozhodnutí, chtěl jsem to prostě zkusit. Protože když je člověk v angažmá, občas si postěžuje, že má role, které nechtěl… A tak jsem to pojal tak, že jsem šel na volnou nohu, abych nespadl do negativity a vážil si práce v divadle.

Takže v jakých divadlech vás nyní diváci mohou vídat?

V Národním divadle stále hraji, mám tam ještě čtyři hry. Do toho jezdím do Divadla A. Dvořáka v Příbrami, kde hrajeme už osm let Baladu pro banditu. Tam to mám rád. A pak loni volal Karel Heřmánek ml. z Divadla Bez zábradlí a nabídl mi roli v inscenaci Okupace.

A v kinech Vás diváci od konce února uvidí ve snímku Děti Nagana…

Ano, na to se těším, bude to opravdu hezké. Ten film nejdřív neměl žádné sponzory, ale když pak vznikl hrubý střih, roztrhl se s nimi pytel. Je to vážně dobrý příběh, velmi osobní příběh autora a režiséra Dana Pánka. Hraju tam otčíma hlavní postavy, takže žádný klaďas. (usměje se) Ale natáčení mě vážně bavilo.

Pamatujte si, co jste před pětadvaceti lety dělal, když čestí hokejisté v únoru vyhráli ZOH v Naganu?

Tehdy jsem byl zapálený do toho, že hrajeme The Doors Revival a do amatérského divadla, možná jsem se začínal připravovat na DAMU, ale hokej jsem tolik nesledoval. Jasně, nešlo to nezaregistrovat a měl jsem radost. Ale to mám vždycky, když Češi ukáží, že něco umí. Na druhou stranu nejsem ten týpek, co nadává na hokejisty, když zrovna prohrají. Myslím, že je to i o štěstí. Takže když přijde úspěch, mám radost, ale neprožívám to.

Pojďme zpět k práci. Co dalšího vás v poslední době bavilo?

Odpovím jinak. Pokud se sejde dobrá parta a dobrý tvůrce, který ví, co dělá, je pak celkem jedno, co hrajete. Výsledek bude vždycky dobrý. Zmíním třeba minisérii Herec. (pozn. red.: Mladý talentovaný herec musí v 50. letech čelit totalitnímu režimu a vlastnímu rozhodnutí, zda se mu postaví, nebo se přizpůsobí.) Jde o téma, které znám z první ruky od starších kolegů z Vinohradského divadla a myslím, že by se mělo stále opakovat, aby si lidé uvědomovali, co ten zločinný režim způsobil spoustě lidem.

 

Českem v posledních týdnech hýbala prezidentská volba. Chápu správně, že sledujete politiku?

Když probíhala v Československu revoluce, bylo mi teprve čtrnáct let. Ale mého dědečka politika zajímala, neměl komunisty rád. Sice to do nás nikdy nehustil, ale taky je nemám rád. Děda mě naučil, že v životě jde o „ukládání do truhly“. Tu truhlu nosí každý v sobě, ukládá si tam přátele, vztahy, morální hodnoty… Já se chci ve stáří podívat sám na sebe a říct si, že jsem nebyl sv**ě. Asi nebudu miliardář, ale myslím, že jsem už teď bohatší. Takže politika jako taková mě nezajímá, ale i díky Karlu Krylovi, jehož písně s kvartetem Salome zpívám, reaguji na to, komu věřím, komu ne a kdo mi lže do očí.

 

Hudba je vaším dalším zájmem. Je to víc práce, nebo koníček?

Hlavně zmíním, že hudbu jsem dělal dřív než divadlo. Hudba je práce do té míry, že s kapelemi The Doors Revival i Salome chceme vše odvádět kvalitně. Ale každá kvalitní práce musí být zábavou. Jednou jsem se ptal pana Josefa Sommera, co je pro něj na divadle nejdůležitější. A on na mě: „Jediné, co ti můžu říct, je, že cokoliv jsem v životě dělal, mě bavilo.“

Koníčky? Začněte počítat…

Při otázce nad koníčky spustí Pavel Batěk salvu činností, které mu dělají radost. Tak počítejte s námi… „Baví mě chodit do muzeí. Dost času, hlavně v noci, kdy nemůžu hlučet, koukám na dokumenty. Ty mě baví, protože se tam člověk dozví něco zajímavého. A je dobré mít všeobecný přehled. A až dětičky povyrostou, chtěl bych s nimi chodit na hory, protože hory jsou chrám. Hodně mě baví načítání knih a historie. Také jsem zkoušel detektorem hledat nějaké předměty. Sice nic nenacházím, ale chodím v klidu po rozhrabaném poli v bahně a mám čas sám na sebe,“ popisuje své zájmy. Tím však jejich výčet zdaleka nekončí.

„Je toho víc. I sport mě občas dost zajímá, ale zase se do něj nehrnu, abych neměl špatná kolena a páteř jako kolegové. Ale fyzickou činnost mám rád, když se k někomu navezu na chalupu, nebo domů, rád pomáhám třeba se dřívím. A loni v létě jsem se naučil svařovat, to mě hodně baví. Mám doma spoustu nářadí, soustruh, nebo pec na tavení kovů. Jen toho času je méně.“ Tak do kolika jste napočítali? Jedenáct, dvanáct nebo třináct?

 

Njk3ZGU0