PHARMA NEWS - odborný časopis

Rozálie Havelková: Holka na roztrhání

Multitalent s velkým M. Bez nadsázky tak lze uvést Rozálii Havelkovou, která rozhodně není jen dcerou slavného Ondřeje Havelky. V pouhých pětadvaceti letech skládá písně i zpívá, hraje v divadle, ovládá akordeon a předvádí, že ve frontě na talenty stoprocentně předbíhala…

Rozálie, vzhledem k tomu, kolik činností zvládáte, máte asi pracovně napilno, že?

Ano, valí se toho na mě teď docela dost, a protože jsem na to z dřívějška nebyla tolik zvyklá, tak nestíhám. Občas i na něco zapomenu. (směje se) Ale zatím se žádný velký průšvih nestal.

Co všechno vás tedy aktuálně zaměstnává?

V první řadě se blíží premiéra hudebního recitálu Marta o Martě Kubišové. Také na Kampě oprašujeme představení o životě Medy Mládkové MEDA. Dotáčím svoji desku, vystupuji na koncertech s Melody Makers, hraji Saturnina…

Nelze se nezeptat, jak to všechno stíháte?

No prostě stíhám, musim.

Kde se v člověku vezme takový multitalent?

Myslíte jako ve mně? To mě uvádíte do rozpaků. Nevim.

O čem jste snila jako malá holčička?

Vzpomínám si, že v první třídě jsme měli nakrestit, čím chceme být a já namalovala sebe jako cestovatelku. Nejsem žádný velký dobrodruh, ale je fakt, že když jsem v minulosti pár měsíců kočovala s belgickým cirkusem, do jisté míry se mi to splnilo. (usměje se) Jinak jsem jako malá hodně tančila, už od šesti let, a myslím, že tak do čtrnácti jsem byla přesvědčená, že budu tanečnicí flamenca. Až poté jsem začala trochu zpívat a ve dvaceti se vrátila ke hře na harmoniku. Takže z cestovatelky se spíš vyklubala komediantka. Zrovna dnes jsem četla na svém YouTube kanálu komentáře lidí a byla jsem úplně dojatá, kolik fanoušků moje písničky oslovují. Nečekala jsem, že tím můžu lidem dělat takovou radost.

A dnes se tedy považujete za zpěvačku?

To né, to by bylo na pováženou. Řekla bych, že jsem interpretkou svých písní.

Autorská tvorba představuje vaši nejnáročnější činnost?

To né, ty mé písně vznikají tak nějak spontánně z mých osobních prožitků, nebo emocionálních zážitků. Nepovažuji to za vyčerpávající činnost. Práce přijde spíš potom při nahrávání ve studiu, nebo pořádání koncertů.

Výčet vaší práce je nesmírně dlouhý, a to jsme ještě nezmínili Divadlo Bez Zábradlí, kde záříte v hlavní roli muzikálu Cabaret. Prý je to opravdu velký zážitek!

Pro mě rozhodně, Cabaret mi přijde okouzlující a jsem na něj pyšná!

A jaká je vaše zásluha na tom úspěchu? Vždyť máte hlavní roli…

Já nevim, ale každému představení se úplně odevzdám. Vždycky jsem se smála, když jsem slyšela, že jsou herečky unavené. Řikala jsem si: Z čeho, proboha?! Jenže postupem času jsem dospěla k tomu, že pokud člověk chce být dobrý, musí se dané roli opravdu odevzdat a to vyžaduje hodně energie.

A Sally z Cabaretu vás pohltila?

Pohlcuje mě vždycky ten večer, co Cabaret hraju, jinak ne. Příběh Sally není úplně růžový, je to alkoholička a feťačka s různými psychickými problémy, tak ji tedy viděl náš režisér. Já ji vidim předevšim jako švihlou holku s velkýma ambicema stát se hvězdou. V představení mám spoustu prostoru, několik nádherných solových písniček, které jsem si vždy zpívala, dávno jsem je znala už z filmu Cabaret. Snila jsem o nich, ale nenapadlo by mě, že je jednou budu moct zpívat na prknech Divadla Bez Zábradlí. Za to jsem opravdu vděčná, protože jako Sally mohu zúročit všechny své vášně – tanec, zpěv i herectví. Je to úžasné!

Váš otec Ondřej Havelka je také nadaný v mnoha směrech. Je předem dané, že dítě z umělecké rodiny bude tíhnout ke stejné branži? Nebo kde byste byla bez svého otce?

Víte co se říká: Kdyby byly ryby v prd… (směje se) Nevím, kde bych byla. Ale samozřejmě umělecké prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, mi pomohlo k tomu, co dělám dnes. Mají na tom zásluhu oba rodiče, protože mě umělecky vzdělávali odmalička. Zkoušela jsem jeden čas dělat i něco jinýho, třeba jsem studovala hispanistiku na filosofické fakultě. Ale zjistila jsem, že v tom komedianství jsem vlastně asi nejvíc šťastná a vrátila se k němu.

Jak často dostáváte otázky na slavného tátu?

Pravidelně v každém rozhovoru. (usměje se)

Proto jste vyrazila do Belgie hrát s cirkusem?

Do cirkusu jsem vyrazila, protože jsem šla za svým snem. Zároveň mě ale bavilo, že v Belgii tátu nikdo nezná a byla jsem tam opravdu sama za sebe. Nikoho nezajimalo, čí jsem dcera a moje jméno jim nic neřikalo, ani ho neuměli vyslovit. Byla jsem prostě Miss Rosie. A tím jsem získala určité sebevědomí, že mě lidi chtěj. Že chtěj mě, Rózu.

Našel jsem, že máte oblíbené motto: Když chceš, můžeš! Platí to, funguje vám?

Ano, to říkala moje oblíbená Meda Mládková, v představení cituji právě tuto větu, kterou ji ovlivnila její sestřenice Micka. U mě je spíš těžší zjistit, co vlastně vůbec chci. (směje se) Ale když už to vím, tak za tim jdu.

Co se vám vybaví, když se řekne pohoda?

To se mi vybaví nějaké české koupaliště s kioskem. (směje se) Taková česká pohoda.

Máte ráda české léto?

Vždycky záleží na tom, s kým člověk to léto tráví. Pokud se sejdou vtipný lidi, je pak už jedno, jestli je to české léto nebo španělské.

Takže co vás čeká o letošním létě?

Červen a červenec určitě strávím v Praze, protože budeme hrát zmiňovanou MEDU a Martu na letní scéně muzea Kampa. V srpnu mám koncert na festivalu ve Slavonicích, to se moc těším. V Divadle Bez Zábradlí od podzimu naskočím do muzikálu Cikáni jdou do nebe, od září zkouším další představení Krajina nula v Divadle na Fidlovačce a samozřejmě, že pokračujeme dál s Cabaretem.

To si moc neodpočinete… Co nějaká dovolená?

Ale jo, asi čtrnáctidenní volno mám v srpnu. Plánuji, že budeme někam cestovat s bratrem.

Letos jste oslavila čtvrtstoletí. Souhlasíte, že je to jedno z nejkrásnějších období života. Něco už jste prožila, zároveň ještě nemáte žádné závazky… Užíváte si to?

Musím říct, že opravdu ano. Rozhodně bych se nevracela do minulosti, kdy člověk nevěděl co a jak. A zároveň s jiným obdobím v budoucnu srovnání nemám. Takže ano, současnost si opravdu moc užívám. Baví a naplňují mě všechny projekty, které momentálně provázejí můj život.