PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

ROZHOVOR S HERCEM OLDŘICHEM VLACHEM, SPOKOJENÝM KLIENTEM REFRAKČNÍHO CENTRA PRAHA



Oldřich Vlach je známý český herec a dabér. Herectví se věnoval od útlého mládí, ochotnicky hrál už během svých středoškolských studií na gymnáziu a na stavební průmyslovce. Po absolutoriu DAMU hrál od roku 1966 v Divadle Na zábradlí, odkud pak v roce 1991 přešel do Divadla na Vinohradech, kde ztvárnil a dodnes ztvárňuje mnoho výrazných rolí. Ve filmu a v televizi si zahrál celou řadu rolí. Mezi jeho nejznámější patří například role v Menzelově filmu Vesničko má středisková nebo role doktora ve filmu Cena medu. Z těch novějších jmenujme faráře Svěceného z cyklu Ach, ty vraždy!, pana Procházku ze seriálu Cukrárna, též účinkoval v cyklu Ďáblova lest. Nejnověji je to pak role bývalého komunisty Franty Bareše v seriálu Život je ples. A není to tak dávno, co se Oldřich Vlach zařadil mezi spokojené pacienty pana doktora Petra Nováka z Refrakčního Centra Praha. Kdybych věděl, jaké má operace očí výhody, nejspíš bych na ni šel už dávno. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na pana primáře Nováka, nemůžu si ho vynachválit.

KTERÁ Z VAŠICH ROLÍ VÁM BYLA NEJVÍC BLÍZKÁ A KTERÁ NAOPAK VŮBEC? 

To se takhle nedá říct, na to já nerad odpovídám. Není to až tak o jednotlivých rolích. Já si spíš pamatuji ty spolupráce jako celek, role se mi spojí v paměti s tím, kdo u toho byl, jaká parta. Ale role přijdou, odejdou. Velice rád vzpomínám na tvorbu s Jiřím Grossmannem, na Evalda Schorma vzpomínám také rád, na mého kamaráda Jiřího Menzela, kterému vděčím za hodně... než aby se člověk vytahoval, že hrál Hamleta. Tak ano, hrál jsem ho. Byl to trochu boj s divákem, všichni čekali nějakého krásného blonďáka a já je vždycky musel přeprat.

JAK JSTE SE VLASTNĚ DOSTAL K HERECKÉ PROFESI? 

Já jsem venkovský kluk a v podstatě už na škole jsem začal hrát pohádky a pak ochotničit. A jeden zkušený ochotník, který viděl dál než jen za roh, mi řekl, ať zkusím školu v Praze. Poprvé se mnou vyrazili dveře, a pak až z vojny jsem jako mazák udělal zkoušky na DAMU. To už jsem věděl, že jde i o drzost, nejen o talent, a tak mě přijali. Pak jsem se dostal k panu profesoru Nedbalovi, kterému vděčím za moc, ten mě doporučil do Divadla Na zábradlí, kde jsem už během školy dva roky hrál, a pak jsem dostal angažmá v roce 1966, když jsem školu skončil a zakotvil tam. Byla to krásná léta, když jsme jezdili po světě, byli jsme slavní... Pak přišla okupace a všechno nám zhatila. My jsme byli divadlo kontrarevoluční na prvním místě, s Václavem Havlem jako dramaturgem a dramatikem, v podstatě se tam i kolem Grossmanna soustředili místní disidenti. A tak nás skoro zavřeli, nakonec k tomu nedošlo jen díky řediteli doktoru Vodičkovi a národnímu umělci mimu Ladislavu Fialkovi. I když jsme se, pravda, potáceli ve všelijakých proudech. Až pak přišel Evald Schorm, což nás znovu zvedlo nahoru do plné výše, no a v 89. roce se to všechno promíchalo, divadlo vzalo úplně jiný směr a já jsem dostal ano na Vinohradech, kde mě trpí dodneška. 

NA ČEM V SOUČASNÉ DOBĚ PRACUJETE? 

Nyní zkouším na Vinohradech v divadle s Tomášem Töpferem hru Soudce v nesnázích, což je komedie. Máme již brzy premiéru, 21. března, takže máme co dělat. A k tomu ještě samozřejmě dabuji a také chodím do rádia, kde nemusím nosit brýle na čtení textu – už jsme zase u toho. Jak říkal pan Hrabal, kruh se uzavřel.

Za odpovědi děkuje Filip Rosenbaum

MDJkO