PHARMA NEWS - odborný časopis

Stanislava Jachnická: Neumíme si nastavit balanc

 

Většina Čechů si ji okamžitě spojí s potrhlou Phoebe z kultovního sitcomu Přátelé, její talent ale sahá mnohem dál než za hranice tohoto seriálu. Herečka a daberka Stanislava Jachnická je živel, který s neutuchající energií i po šedesátce zvládá zkoušet nové divadelní hry, namlouvá jiné a učit na konzervatoři! V otevřeném rozhovoru nám prozradila, proč je pro ni jaro zrádným obdobím, jak se změnila mladá herecká generace a proč by její hlas měl mít barvu hořké čokolády.

 

Stáňo, co Vás první napadne, když se řekne jaro?

Vůně, rozpuk, barvy, radost a teplo. Je toho hodně (směje se) Jaro je pro mě specifické tím, že je ve vzduchu ještě cítit zima, ale člověk už začíná nasávat tu novou energii. Má to ale i svou stinnou stránku – dost často pracuji od rána do noci, a tak když odcházím z domu, musím se obléknout na celý den. Přes den, kdy už je hezky, ty vrstvy někam nacpu, jenže když se se pak večer zase zapomenu přiobléct, ofouknou mě hlasivky. Což je v mé profesi okamžitý průšvih!

 

Takže jste spíše letní typ?

Dřív mi to bylo jedno, ale teď už inklinuji k teplu. Zima ve městě je pro mě dlouhá, mrazivá a šedivá. Bere člověku sílu. Ideální by bylo, kdyby trvala jen měsíc, abychom si užili hory, a pak hned zpátky ke sluníčku. (usměje se)

 

Jak by vypadal Váš ideální den, kdyby se zastavil čas?

Byl by někde u moře, v malém domečku. Ráno bych vyběhla na pláž, dopoledne si četla a cvičila, odpoledne prozkoumávala místní památky a večer zakončila dobrou večeří s červeným vínem. Hlavně čistá hlava a žádné starosti o to, co přinese zítřek. Ale víte co? On by se ten ideální den také přejedl, kdyby byl pořád…

 

Práce do takového dne vůbec nepatří?

To je právě ono. Teď zrovna jsem přepracovaná, takže bych ho potřebovala bez práce. Ale vím, že kdybych měsíc stagnovala, naopak bych už toužila po tom zkoušet nové představení, večer hrát oblíbenou hru, nebo točit zajímavý projekt. Často si už už přeju zase natáčet, a když pak v pět ráno vstávám na plac, už se zase těším, až to skončí. (směje se) Zkrátka všeho moc škodí.

 

Takže je to o hledání balancu…

Přesně! Proto si myslím, že ideální den neexistuje. Skvělé by bylo, kdyby si člověk mohl nastavit ten balanc. Nebo takhle, my můžeme, ale neumíme to… Speciálně jako herci bereme každou práci z obavy, že už jiná příležitost nepřijde. Ale dnes už se na to dívám jinak, než před třiceti lety. Postupně ubírám, jsem ráda za svůj klid a vděčná za to, že si můžu vybírat, v čem chci hrát.

 

V herecké branži jste už víc než třicet let! Kdy Vám došlo, že herectví je Vaše práce?

Zlom přišel po DAMU v mém prvním angažmá v Pardubicích. Tam jsem šla z role do role a zjistila, co ta práce skutečně obnáší. Dopoledne zkoušet, odpoledne třeba ještě něco do rádia a večer před diváky… Hrála jsem klidně 32 představení měsíčně! Byla jsem mladá, plná síly a brala jsem to jako skvělou školu. Tehdy to bylo jako v továrně – dostala jsem příkaz a šla hrát. Ale nelituji toho, praxe je v našem oboru víc než škola.

 

Ano, to se říká často… Ale máte nějaký konkrétní příklad?

Třeba technika projevu. Škola Vám něco dá, ale pak jsem se v Pardubicích musela naučit mluvit na ten velký prostor, abych nepřišla o hlasivky. Což se při tom počtu představení na začátku samozřejmě také stalo. (směje se)

Jak se za těch třicet let Vaší praxe změnil divadelní svět?

Bohužel zanikají řemesla. Dřív byla divadelní maskérka umělkyně, která musela umět paruky i složité účesy. Dnes jsou to často spíše kadeřnice… A co se týče mladých herců, vnímám tam velký nárůst sebevědomí, někdy bohužel na úkor pokory. Slyšela jsem od režisérů, že mladí přijdou na plac a první, co řeknou, je, že jsou unavení. To se za nás nenosilo. Dnes se vše zaštiťuje svobodou, ale někdy mi to přijde až úzkoprsé. Na druhou stranu učím na konzervatoři a moji studenti jsou bezvadní, mají to v hlavě srovnané.

 

Co vás aktuálně zaměstnává nejvíc?

Momentálně dvě věci. Černá komedie Urna na prázdném jevišti, což je dílo o čtyřech herečkách, které se snaží na scéně rozprášit svého zesnulého režiséra a nejsou schopné se na ničem domluvit.

 

A to druhé?

Na konci dubna má premiéru hra Hledání ráje. S kolegou ze seriálu Přátelé Danem Rousem hrajeme čtyři životní období dvou lidí, kteří se milovali, ale život je zavál jinam. S obojím vyrážíme na představení po celé republice, na to se moc těším.

 

Zmínila jste Přátele, díky kterým Váš hlas všichni znají, protože jste dabovala Phoebe. Nejste na to už alergická?

Lidé mě podle ní pořád poznávají a volají na mě: „Jé, Vy jste Phoebe!“ Je to trochu hraniční a svým způsobem prokletí. Ale nežehrám na to, za tím seriálem si stojím, byl výjimečný, takže jsem za to vděčná. Jen mě v té souvislosti mrzí , že se nereprízují i jiné starší věci. Třeba Brutální Nikita byl na svou dobu skvěle natočený seriál, který mi v kariéře také hodně pomohl.

 

O dabingové role asi také nemáte nouzi, že?

To nemám… Já už nadabovala tolik seriálů, že u nás někdy doma běží v televizi a já si říkám: „To zní jako já.“ Pak se zakoukám a vůbec nevím, že jsem to dabovala. (směje se) Teď zrovna namlouvám Lisu Kudrow (pozn.: herečka Phoebe z Přátel) v novém seriálu Comeback. A mám sice opravdu velkou praxi, ale tohle je jeden z mých nejtěžších dabingů.

 

Proč?

Protože Lisa je opravdu oříšek. Neřekne jednu větu v kuse – pořád se zadrhává, mluví nahlas, kašle, heká… Točíme to skoro po větě. I když ji mám za ty roky dokonale nakoukanou, vyžaduje to obrovskou disciplínu a trefit se do ní je vážně kumšt.

 

Jak dlouho vlastně trvá nadabovat dvouhodinový film v hlavní roli?

V digitální éře to jde rychleji, pokud tam nejsou náročné vnitřní monology, trvá to necelý dvojnásobek času té postavy, takže cca dvě až dvě a půl hodiny. Ale třeba film Čokoláda trval osm hodin. Musíte stíhat číst text a zároveň sledovat obraz, abyste se trefila do úst. Ale po pravdě, ne vždy to jde. Někdy jen čtu a až mě štve, že bych ten film chěla vidět, ale nestíhám to. Ono právě to plynulé čtení je sama o sobě disciplína. Proto říkám mladým hercům, ať si to trénují tak, že si vezmou nějaké zprávy, špunt od pití do pusy a čtou si nahlas. Pak se mluvidla rozmluví. (usměje se)

 

Představte si, že Váš hlas je „přeložen“ do barvy. Jaká by to byla?

Čokoládová, temně hnědá. Možná je to spojené právě s Juliette Binoche ve filmu Čokoláda. Líbilo by se mi, kdyby to byla taková ta sametová, příjemná barva. I když vím, že mi tam občas skáčou ty vínové tóny mého „chrapláku“.

 

Máte svůj hlas ráda?

Slyšet se v rozhlase nebo audioknize je fajn, horší je dívat se na sebe na obrazovce. Ale pokud se hlasem živíte, musíte ho mít ráda. Při dabingu nekalkuluji, aby to „hezky znělo“, prostě se snažím jednat v souladu s tou postavou. Pak hlas přirozeně funguje ke každé roli, kterou namlouvám.

 

Máte očividně plno práce. Tak co děláte pro své zdraví, abyste ten kolotoč vydržela?

Pohybová aktivita je základ. Ráno si doma udělám patnáctiminutovku cvičení s vlastní váhou, nějaký ten plank… Snažím se ale hýbat i během dne. Třeba když jdu se psem a nikdo se nekouká, cvičím kliky o lavičku nebo roztahuji vodítko na posílení zad. A když zkouším v Divadle u Hasičů, vyjdu si ty nekonečné schody na Náměstí Míru pěšky. A když je práce méně, klidně si zajdu na lekci cvičení, nebo na kolo. Zkrátka se snažím mít několikrát týdně aktivní pohyb.