PHARMA NEWS - odborný časopis

Václav Krejčík: Od nemehla k dechové terapii!

Václav Krejčík je sportovní nadšenec tělem i duší. Bývalý mistr ČR ve sportovním aerobiku se po letech intenzivního tréninku a osobním zranění páteře stal uznávaným lektorem jógy a dechové terapie. V exkluzivním rozhovoru se dozvíte, jak mu životní „facka“ pomohla objevit zásadní sílu ve vědomém dýchání, proč podle něj dnešní děti tloustnou a jaká maličkost může proměnit zdraví každého z nás.

Pojďme začít jednoduše. Kdo je Václav Krejčík?

Jsem v podstatě nadšenec do pohybu a sportu. Od dětství jsem chodil na základní školu zaměřenou na atletiku a u sportu už jsem zůstal. V tuto chvíli jsem majitelem vzdělávacího a pohybového studia jógy a dechové terapie a věnuji se tomu už 23 let. Baví mě jakýkoliv pohyb, ale primární zájem mám o jógu, protože funguje na mé tělo i na moji hlavu.

Máte za sebou i sportovní kariéru, že?

Ano, jsem bývalý mistr ČR ve sportovním aerobiku, což mě katapultovalo do sféry aerobiku, fitness a dalších způsobů cvičení.

Když se vrátíme do historie, jaký byl klíčový moment ve Vašem životě?

Asi to nejzásadnější bylo, když se mě rodiče rozhodli dát na zmíněnou sportovní základní školu. Nebyl jsem přitom pohybově zdatný, popravdě bych řekl, že jsem byl spíš nemehlo…

Počkejte, to se mi nechce věřit…

Ale je to tak. Pocházím z velice sportovní rodiny. Táta hrál hokej a fotbal, mamka chodila do Sokola a babička byla dokonce sokolská náčelnice. A já byl tehdy před čtyřiceti lety v podstatě tlustý kluk, co toho moc neuměl. A měl jsem dělat talentové zkoušky. Tak si mě vzala pod křídla babička a během jedněch prázdnin mě naučila házet, skákat, běhat, zkrátka všechno… To léto vše změnilo a od páté třídy jsem byl na sportovní škole.

Co Vám sportovní výchova dala do života?

Myslím si, že pro mě rodiče udělali nejvíc. Díky nim jsem přivykl ke sportu a bral jako automatismus, že se člověk pohybuje. Získal jsem silný návyk po celý zbytek života. V atletice se mi navíc dařilo vyhrávat závody, což mě bavilo a návyk se tak ještě prohloubil.

Nedá mi to, abych se nezeptal – proč dnes naše západní populace tloustne?

Rapidně se změnil životní styl. Mně je čtyřiapadesát let, a to, co jsem prožíval v dětství, bylo úplně jiné.

Můžete být konkrétní?

Já mohl jít ven a prostě si hrát. Přelézal jsem různé věci, běhal, nikdo nás nikam nevozil autem, všude jsme si došli pěšky… Dnes jsme hodně zpohodlněli. Přitom je normální lézt po stromě, běžet v lese a spadnout. To jsou základní přirozené pohyby, které chybí. Děti už dnes na lekcích jógy nemají vědomí o tom, kde je jejich ruka nebo paže a jak s ní mohou pohnout. Zásadně jim chybí ten základní pohyb.

Asi se s tím dá souhlasit, ale jak z toho ven?

Já sice vlastní děti nemám, ale můžu mít svůj názor. A myslím si, že dětem hodně zametáme cestu a odstraňujeme jim překážky. V minulosti jsem mimo jiné studoval pedagogickou fakultu a tři roky  dokonce učil francouzštinu a tělesnou výchovu. A právě na tělocviku jsem měl čím dál víc omluvenek – Pepíčkovi bylo špatně, Anička byla unavená… Myslím, že děti nejsou vedené k pohybu. To by nemělo přijít ze školy, ale z domova, od rodiny. Tam vidím ten problém. Ale myslím si, že z toho cesta ven není. Až kolem třicítky lidi dostanou facku, začnou je třeba bolet záda, začnou hledat cestu k pohybu přirozeně sami…

Vy ve veřejném prostoru působíte už desítky let. Nově se snažte společnost edukovat díky knize „Jsem tvůj dech“. Jak vznikl nápad napsat knihu?

Napadlo mě to díky facce, kterou jsem dostal i já, sportovec. Od dětství mám zlomený pátý bederní obratel. Funguju sice dobře, na bolest jsem zvyklý, ale těsně po covidu jsem uklouzl v lese a zranil si páteř znovu. Až jsem přestával chodit a několik doktorů mi řeklo, že musím okamžitě na operaci.

Ale na opereci jste nešel…

Ne! Přesto, že jsem byl ve stavu, kdy jsem ušel třeba jen deset metrů a spadnul a celkově jsem měl takové ataky, že už jsem pomalu nemohl chodit, zkusil jsem místo operace docházet na rehabilitaci. A díky ní jsem se dostal zpátky do formy a funguji normálně.

Každého teď jistě napadne co za kouzlo Vás vyléčilo?!

Dělal jsem vývojové pozice, které znám a učím, ale musel jsem se je naučit praktikovat sám na sebe. Ale nejvíc mě překvapilo, že se musím naučit dýchat v průběhu dne. Vždy jsem se díky józe věnoval dechu hodně, ale najednou mi došlo, že musím vnímat, jak dýchám, když chodím po ulici, když sedím…

A jsme u toho dýchání. Opravdu pomohlo Vašim zádům?

Ano, opravdu. Když dýchám tak, jak mám, svalový systém zapojí tělo správně a podrží páteř a tělo ve správné pozici. Začal jsem se o to opravu zajímat a tím vznikla myšlenka na knihu.

Buďme konkrétní – co se v knize čtenáři dozví?

Popsal jsem tam, jak by funkční dech měl vypadat, jak ho trénovat, jak rodiče mohou inspirovat děti, aby dýchaly nosem a ne pusou, nebo jaké nemoci se dají léčit přes dech. Knížka je manuál pro různé případy, aby člověk využil to nejlevnější, co má – dech.

Kolik času je potřeba dechu věnovat?

Stačí trochu, je mi jasné, že hodinu denně nikdo nemá. Když říkám trochu, myslím tím deset minut denně! Je prokázané, že když se praktikuje vědomé dýchání i takhle krátce, proměňuje to díky neuroplasicitě mozku dechový vzorec. Je až neuvěřitelné, jak tělo funguje, když člověk nějakým způsobem dýchá!

Jak dlouho trvá napsat takto odbornou knihu?

Byl to spontánní proces. Když mám nějaký nápad, zažeru se do toho, a pak nevidím, neslyším… Opravdu jsem v dostupných materiálech a studiích ležel, našel jsem to propojení s jógou a za čtyři měsíce jsem měl hotovo. V praxi to vypadá tak, že jsem na chalupě, chodím po lese, a když mě něco napadne, sednu si na pařez a píšu si do mobilu. V lese je to inspirující prostředí a dobře se tam dýchá. (usměje se)

Jako laik bych se ještě zeptal: dech opravdu pomůže k síle i ke klidu?

To je na dechu právě velice zajímavé. Když potřebuji jít směrem do klidu, stačí jen prodloužit čas výdechu. Tím se zaktivuje bránice, ta aktivuje bloudivý nerv a zapne se parasympatikus. Naopak, když jsem leklý, unavený a nejsem v pohodě, restartuje mě zrychlené dýchání. Například prudké vydechování nosem. Nebo se nadechuji na tři fáze a vydechuji na jednu. To vám zaručeně dodá energii.

Nesmíme zapomenout, že kromě odborníka na dech se dlouhé roky věnujete józe. Je životní styl jogína jiný?

Může být i nemusí. Mně jóga dává sílu a drží mi tělo pohromadě. Ale pokud něco dává jóga do opravdu běžného života, je to klid. Mě osobně naučila od aktuální události odstoupit a chvíli jen pozorovat, než něco řeknu, pokud vůbec. Také jsem se naučil, že mi nevadí, když se nic neděje, to jsem dřív neuměl.

Co byste na závěr popřál lidem, aby udělali pro své zdraví?

Ať začnou maličkostmi. Třeba chůzí místo jízdy MHD. Stačí vystoupit o pár zastávek dřív… Také doporučuji, ať jednou za týden vypadnou z města do přírody. Tam je ta dobíječka, tam je ten restart. Každý z nás může také ráno vstát o deset minut dřív a zacvičit si. Nebo si večer na chvilku sednout, zhodnotit si celý den a některé události pustit. Když u toho bude ještě vědomě dýchat, vytvoří si nový rituál. Vytvoří si postupně nový mozek a tím změní celý svůj život.